17.03.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Pravá, skutečná modlitba proměňuje

Pravá, skutečná modlitba proměňuje

Lk 9,28-36

2. neděle postní

Každou 2. neděli postní nasloucháme stejnému evangelnímu příběhu o „Proměnění Páně“. Příběh se nemění, mění se pouze evangelisté. Věřím, že je vám důvěrně známý, že jej za ta léta znáte div ne nazpaměť. Rok co rok tento text kazatelé vykládají, osvětlují a přibližují, jak to na té hoře bylo a co se to tam vlastně událo. A tak se pro změnu pro letošní rok pokusím podívat na toto evangelium trochu jinak než obvykle. Třeba pod zorným úhlem školy modlitby.

My si ve chvílích upřímnosti přiznáváme, že se neumíme modlit, nebo, a to častěji, že se modlíme málo. A modlitbu samu, že často bereme jen jako úkon z povinnosti, jen jako splnění něčeho, co splnit máme. Po pravdě řečeno, neumíme se modlit. A nebudeme se umět modlit, dokud se to nepůjdeme do školy k Ježíši, protože - ten se uměl modlit! On nám dal ve všem příklad a tak s Ním dnes vystupme na onu, v Písmu blíže neurčenou, horu - jen tradicí pokládanou za horu Tábor.

„Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vystoupil s nimi na horu, pomodlit se…“ Ti z vás, kteří byli ve Svaté zemi, ví, že výstup na horu Tábor není žádnou vycházkou, ale že jde o náročnou cestu. Tak, proč se tam nahoru trmácí? Vždyť pokud se chce Ježíš pomodlit, to lze přece i dole v údolí, k tomu není třeba v žáru slunce stoupat na vysokou horu a prodírat se trním. A proč jenom ti tři? Proč si vybral právě je a ostatní nechá dole čekat? Tak nějak mohli uvažovat ostatní apoštolové, tak bychom asi uvažovali také my, být na jejich místě. My, pro které je mnohdy modlitba obtížnou, nezáživnou činností, ke které se musí nutit. My, kteří sice dobře víme, jak je pro nás modlitba potřebná, ale kteří se musí tak často přemáhat, či přímo do modlitby nutit. Dovolme si sami k sobě tuto upřímnou reflexi.

Dáte mi nejspíš za pravdu, že když přijde doba, kdy se máme modlit, začneme si vyhledávat nejrůznější činnosti. A raději děláme to, či ono. Nakonec to dopadne tak, že dáme přednost všemu možnému, jen ne modlitbě. To známe asi všichni. A výsledek? Nejenže nic kloudného neuděláme, ale ani se nepomodlíme. A víte proč? Protože se rozhodujeme podle nesprávných kriterií. Podle diktátu naší pohodlnosti. A tak se nezvedneme. Od své práce, od monitoru počítače či obrazovky televize: natož abychom našli odvahu a sílu vyjít někam na kopec, do samoty a ticha. Vždyť nemáme namnoze ani sílu opustit postel, ve které je tak dobře, abychom na chvíli nalezli Boha v tichu a mlčení. Takoví jsme ve své většině my, to si přiznejme.

Ježíš byl jiný. Byl neustále bdělý. Uměl být s Bohem sám. Opakovaně čteme v evangeliu, že odešel na opuštěné místo, aby se tam modlil. Věděl, že je třeba odejít do ticha, od ostatních, a být s Bohem sám. I teď překonává náročný výstup, aby se pomodlil. My nevíme, zda tušil, že se „na hoře“ cosi odehraje, ale už to, že si s sebou bere své nejbližší učedníky by o tom svědčilo. A ono se skutečně stalo. „Když se modlil, výraz Jeho tváře se změnil a Jeho šat oslnivě zbělel.“ Co bylo příčinou? Právě jeho modlitba! Modlitba, která proměňovala!

Ano, pravá, skutečná modlitba, ta proměňuje! Člověk, který se modlí, který se stýká s Bohem, ten se musí změnit! Konečně, každý z nás se mění podle toho, s čím a s kým se stýká. Styk s Bohem, rozmlouvání s Bohem, vztah k Bohu oduševňuje. Proměňuje naše srdce i naši tvář. Člověk, který se stýká s Bohem, má tvář jakoby prozářenou. Modlitba, dotek Boží oduševňuje. Slyšeli jsme: „Výraz Jeho tváře se změnil, a Jeho šat oslnivě zbělel…“  Učedníci, ti museli vystoupit na horu, aby prožili Kristovu proměnu. Aby viděli Krista jinak, očima víry. Tam dole v údolí byl jako jeden z nich, který sice vynikal, kterého měli rádi, ale kterému nerozuměli. (Rovněž i my, pokud si nenajdeme čas vystoupit s Kristem na horu, vidět Ho z jiného úhlu pohledu, nepoznáme Jej ve slávě.)  U onoho prožitku proměnění, prozáření, však Kristova modlitba na hoře neskončí. „A hle. Rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o Jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek…“

Tak to je taky modlitba! A známe ji důvěrně, když nám klesá hlava, zavírají se oči… To je modlitba těch, co se sice modlí, ale srdcem nejsou u Boha. Modlitba těch, kteří se modlí jenom ústy, (ne však celým srdcem, celou myslí, celou svou bytostí). Modlitba, která neproměňuje. Modlitba proklimbaná, modlitba nás, slabých lidí, kteří jsme si léta mysleli, že jsme se pomodlili, když jsme něco odříkali. Modlitba, která nás asi moc nebudila, protože jsme nevěděli, že v ní jde o nás. Ostatně, nejsme v tom sami, podobně dopadli i oni tři nejbližší Kristovi učedníci. Přemohla je únava, „přemohl je spánek“. Když se probrali, stali se svědky neobvyklé scény. Už před nimi nestojí pouhý Ježíš, ale Mojžíš a Eliáš – představitel Zákona a největší z proroků. A nejsou zde jako němá stafáž ze záhrobí: „Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě.“ To bylo příčinou jejich neobvyklého zjevení – rozmluva s Ježíšem o jeho smrti, snad i jeho posílení a povzbuzení. Ujištění o Boží vůli. Kolik nocí probděl Ježíš v modlitbě se svým Otcem. A přece i on potřebuje posilu, ujištění, povzbuzení. A co teprve my? Kdybychom v modlitbě poznávali, co Bůh po nás chce; kdyby nám ukázal, že budeme trpět anebo, jaké má pro nás poslání, myslím, že by nás spánek rychle přešel. My jsme však namnoze udělali z modlitby jenom povinnost ve vztahu k Bohu a vůbec už ne setkání s Bohem, natož proměnu našich srdcí.

Evangelní příběh však ještě nekončí: „Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Lukáš lakonicky dodává: „Nevěděl, co mluví.“ Ano, je to bláhovost, je to lidská snaha zastavit čas a zadržet přítomný okamžik, i Mojžíše s Eliášem. „Nevěděl, co mluví.“ Ale i to je náš obraz. I na naši adresu by mohl evangelista říci: „Neví, co mluví“. Naštěstí pro nás, Bohu nejde o to, co říkáme. Modlitba není o slovech, je o tom, být s Bohem. (Podobně, jako když se dva lidé mají rádi, nehledí na slova. Jsou šťastni, že jsou spolu a třeba že spolu i mlčí.)

„Zatímco to říkal, objevil mrak a zahalil je.“ Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.“ Není divu. Oblak je znamením Boha, je místem jeho přebývání. Sám Bůh zakrývá onu, na okamžik poodhalenou minulost s budoucností a v oblaku skrývá zjevené tajemství. „Padla na ně bázeň.“ I to patří k modlitbě. Bázeň není strach. Boha se nebojíme. Nemáme, a nemůžeme mít přece strach z toho, koho milujeme. Ale máme bázeň.  Písmo ji nazývá „Boží bázní“. Bázeň Boží je hluboké vědomí o tom, kdo je Bůh. Bázeň Boží, to je obava, abychom Boha nezarmoutili. Abychom žili tak, jak chce; a dělali to, co chce. A abychom se neopovážili dělat něco jiného, než to, co chce. To je „bázeň Boží“. Člověk, který nemá v srdci tuto bázeň, ten nikdy nepozná hloubku vztahu k Bohu, ani hloubku modlitby.

Na hoře obraz mizí, ale z oblaku se ozve hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“

Už na počátku, při Ježíšově křtu, zazněla z oblaku podobná slova – a přece je tu rozdíl – tehdy zaznělo: „V něm mám zalíbení“ – Bůh Otec vyjadřuje svůj vztah k svému Synovi. Nyní zazní výzva k apoštolům: „Toho poslouchejte!“ Ano, Ježíše je třeba poslouchat. Apoštolové měli Ježíše vedle sebe, takříkajíc, z prvé ruky; my můžeme naslouchat Ježíšovi prostřednictvím evangelií. A číst Písmo, naslouchat Ježíši v modlitbě – to je výzva k naslouchání i pro nás! Jde přitom jen o to, překonat tu svoji horu. Horu pohodlnosti, povrchnosti a pýchy. Nebát se vystoupit s Ježíšem na horu. Nebát se nechat proměnit. Nebát se Bohu otevřít. Nebát se Bohu nabídnout. Bůh je láska. A modlitba, modlitba je cestou k Bohu. Přeji Vám, abyste se s Bohem na té své hoře setkali. A abyste prožili své proměnění. A také: „aby vám bylo s Bohem dobře!“, tak jako bylo oněm třem apoštolům.

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru