19.03.2017, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Prahněme po vodě živé, kterou dává Kristus

Prahněme po vodě živé, kterou dává Kristus

Ex 17,3-7

Řím 5,1-8

Jan 4,5-42

3. neděle postní

Biblické texty dnešní neděle se točí okolo VODY a základní lidské potřeby PÍT. Když si uvědomíme, že se děj prvého čtení a evangelia odehrává jednak na Sinajské poušti a ve vyprahlém horském Samařsku, není to nic tak divného. Člověk v poledním žáru, bez kousku stínu a kapky vody, nemyslí na nic jiného, než jak by zahnal sužující žízeň a osvěžil vysušené hrdlo a rty. V této situaci se ocitají jak Izraelité na poušti tak také sám Ježíš v evangeliu.

Nejprve se podívejme na hrstku uprchlých egyptských otroků, pocházejících z rodu Abrahámova, ze kterých si v drsných podmínkách pouště vytváří Hospodin svůj vyvolený národ. Plahočí se pouští, potýkají se s hladem, ale především s úpornou žízní. Není divu, že v takové situaci reptají a nadávají, že hledají viníka, na jehož hlavu by mohli přenést odpovědnost za svou nelehkou situaci. Není těžké ho najít. Za všechno může Mojžíš! Kdyby nás nechal v Egyptě, mohli jsme mít dostatek vody i jídla, nemuseli jsme se trmácet pouští, ale mohli jsme mít své jisté. Na potupu, ponižování a rány se dá zvyknout, ale tahle nejistota, tohle věčné putování po poušti, hlad a žízeň, to se už vážně vydržet nedá! Izraelité jsou rozladění, podráždění a málem už Mojžíše kamenují. Ten je chudák v nezáviděníhodné situaci, je ohrožen jeho vlastní život, ale, a o to především jde, důvěra lidu v Hospodina, v jehož jménu Mojžíš vede tento tvrdohlavý národ. V nouzi nejvyšší Mojžíš volá k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mne!“ Hospodin si však dokáže poradit s každou situací, ve své všemohoucnosti je schopen dát vytrysknout vodě i na poušti, utišit vražednou žízeň a zchladit horké izraelské hlavy. A tak se na poušti stala VODA vytrysklá ze skály, prostředkem k zachování ŽIVOTA i DŮVĚRY Izraelitů v Hospodina.

Podobná situace, a přesto nekonečně jiná, se odehraje o takových 15 století později. V Samařských horách, pod horou Sichem, kde se v poledním žáru opírá o studnu unavený Ježíš. Je sám, apoštolové odešli do blízkého města, a i jeho sužuje žízeň. Nemá však čím vodu ze studně nabrat. Tu konečně někdo přichází. Obyčejná samařská žena, na hlavě hliněnou nádobu, jde navážit vodu pro svou domácnost. Také ona touží po vodě, ale nejen té studniční, pro kterou musí každodenně znovu a znovu chodit. Její srdce je neméně vyprahlé, jako její ústa. Je to žena, která touží po štěstí a po lásce. Už pět mužů ji opustilo, vzali si, co může muž od ženy dostat a jí nic nenechali. Ani ten poslední, se kterým žije, nebude asi jiný. Jednou možná odejde jako ti předtím, a ona zase zůstane sama. Sama se svou špatnou pověstí, pohanou, uštěpačnými poznámky těch druhých – spořádaných a spravedlivých. (To je ostatně důvod, proč přichází ke studni v pravé poledne. Aby se s nikým nesetkala – studna je centrem společenského dění, zde se schází ostatní ženy, a ona se chce vyhnout jejich odsuzující pozornosti.)

Žena - Samařanka dojde až ke studni a zvědavě si prohlíží toho divného Žida, který zde sedí. Její údiv ještě vzroste, když slyší jeho prosbu: „Dej mi napít!“ To je neslýchaná věc, aby pravověrný Žid o něco poprosil ženu, nadto pohanku, Samařanku! Než by se snížil k tomu, aby přijal z pohanských rukou a rituálně nečistého nádobí hlt vody, to by raději umřel žízní. Tenhle Žid je ale úplně jiný. A navíc ji říká taková divná slova: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: Dej mi napít , spíše bys ty prosila jeho, aby ti dal živou vodu...“

Najednou se úlohy vyměnily: v roli žíznivého není už Ježíš, ale ona žena. A voda, o níž je řeč, už není onou vodou, po níž touží vyprahlé hrdlo, ale vyprahlé srdce. „Každý kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému.“ Žena jeho slova nechápe, vidí studnu, vědro a únavnou, každodenní cestu pro vodu. „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat!“ Ježíš ji vyvede z jejího omylu tím, že ji ukáže, jaká je její skutečná žízeň - je to žízeň po lásce, po vodě živé, která se nevyčerpá zklamáním, opuštěností, beznadějí. Ježíš jí odhalí skutečný stav jejího srdce a její duše, připomene jí její hřích. „Už pět mužů jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž.“ S tím se nedá polemizovat, to je fakt, který si ona chudera tak nerada připouští. A tak se, (jde o jakýsi obranný manévr, který chce odvést pozornost od její osoby), pustí rovnou do kultovních otázek: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře a vy říkáte: Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“ Ježíš přijme hozenou rukavici, vždyť tato žena se také modlí, také doufá a hledá cestu k Bohu. A tak si zaslouží tu úchvatnou odpověď: „Přichází hodina, ano, už je tu, kdy opravdoví ctitelé budou uctívat Boha v duchu a pravdě. Bůh je duch, a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a pravdě.“ Tomu ta žena zjevně příliš nerozumí, ale přesto v dialogu pokračuje a také dokazuje, že je schopná vlastního názoru, že jej umí vyjádřit, obhájit. (To u žen té doby zdaleka nebyla samozřejmost; nadto ženy byly z duchovních rozprav zpravidla vyloučeny.) „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Jinými slovy - na to abych to chápala, jsem krátká, ale najde se ten, který to vysvětlí. A tu zazní věta, která je jasnější, než to žhoucí slunce nad hlavou. „Já jsem to, který s tebou mluvím!“

A tu ta žena nedobré pověsti zapomene na všechno, na žízeň, na studnu i džbán a běží ke svým známým. A stane se tak první Ježíšovou apoštolkou v samařském kraji. To co uslyšela a čemu uvěřila, je tak silné, že si to nelze nechat pro sebe. Má dobré srdce a chce se i s ostatními podělit o ten úžasný objev, že tady! u studny sedí skutečný Mesiáš! A že dává vodu, která nejen udržuje člověka při životě pozemském, ale i při životě věčném.

VODA – živá voda, je jednotícím námětem celé dnešní liturgie. A také celé doby postní, v níž se už od počátku doby církve připravují katechumené na svůj KŘEST, na zrození z VODY ŽIVOTA. Křest ovšem vyžaduje VÍRU, DŮVĚRU a o té se také dnes hodně, i když nepřímo, mluvilo. Vždyť bez ní by Mojžíš neudeřil holí o skálu, bez ní Samařanka nepoznala Mesiáše. O osvobozující síle víry mluvil také apoštol Pavel v listě Římanům: „Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem, skrze našeho Pána Ježíše Krista.“

Víra, svátosti, milost, Boží milosrdenství - to je ta VODA ŽIVOTA, o níž dnes byla řeč.

My sami jsme, z duchovního hlediska, tak velmi podobni oné Samařance. Jsme také velmi žízniví a vyprahlí. Nespokojujme se jen vodou z vodovodu k uhašení tělesné žízně, ale prahněme po VODĚ ŽIVÉ, kterou dává Kristus. Po ní už nebudeme duchovně žíznit, ale stane se v nás samých pramenem, tryskajícím do života věčného.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru