27.06.2014, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Pouť seniorů po některých kostelech Hradecké diecéze a na poutní místo Vambeřice - II. část

Pouť seniorů po některých kostelech Hradecké diecéze a na poutní místo Vambeřice - II. část

Další zastávkou našeho autobusového putování byl Náchod. Zámecká věž se zřejmě právě opravuje - je bohužel skryta v nevzhledném lešení. Člověku to připomíná zlomenou končetinu fixovanou v sádře. Doufejme, že oprava bude brzy hotova a panoráma zámku bude opět vypadat malebně. Bylo poledne, a tak jsme zašli do jisté náchodské restaurace na zamluvený oběd. Bohužel- guláš se zrovna moc nepovedl a místo hovězího masa v té hnědé omáčce plavaly kousky jater. Po obědě jsme si prohlédli kostel sv. Vavřince a pak jsme se přemístili do nedalekého Hronova; nešli jsme však po stopách Aloise Jiráska, ale prohlédli jsme si tamní pěkný kostel Všech svatých. Další zastávkou byl Bezděkov nad Metují, kde na kopečku o samotě stojí dvouvěžový kostel s krásným průčelím, zasvěcený svatému Prokopovi. V blízkém okolí jsou zajímavé historické stavbičky skrývající otevřené, ale dost hluboké studně, do nichž jsou svedeny prameny vody z blízkých lesnatých kopců. Velice příjemná byla návštěva u jednoho z poutníků, který tentokrát s námi nejel, protože v těchto končinách je doma. Mají tam s manželkou domek se zahradou. Oba pracují ve školství a vychovávají roztomilého půldruharočního synka, k němuž už v červenci má přibýt bratříček. Byli k nám velmi pohostinní- uvařili všem kávu, každý se mohl osvěžit sklenicí vody se šťávou- a protože bylo horko, pití přišlo velice vhod. Přinesli také koláč a kakaovou buchtu, a tak jsme si tam příjemně zarelaxovali na jejich zahradě. Toto zpestření cesty nám bylo velice milé.

Dalším cílem byla skalnaté lokalita pod „stolovou horou“ jménem Ostaš. Na temeni i pod vrcholem je skalní bludiště. Mnozí nadšenci samozřejmě vylezli až na vrchol, jiným stačilo vystoupat o něco níž, tak kde skály teprve začínaly. Kolem sedmnácté hodiny se z temene hory do „základního tábora“ vrátili i ti nejzapálenější horolezečtí fandové – a pak našemu malému autobusu nastala „těžká hodinka“ – další úsek cesty byl totiž převelice hrbolatý. Přes kořeny, kameny a prohlubně s námi statečně překodrcal až na silničku, po níž jsme se velikou objížďkou dostali do Police nad Metují. Díky navigaci, která ustavičně našemu řidiči nahlas udělovala rady, kam má v tuto chvíli odbočit, jsme se šťastně dostali až k osaměle stojící ubytovně na předměst. Toto místo má velice kuriózní jméno „Ledhuj“; to slovo se snad nedá ani zapamatovat, ba ani vyslovit, natož pak pochopit, co to může znamenat a jaký to má smysluplný podklad. Ubytovna byla bohužel zamčená a nikdo nás v té chvíli nečekal; na štěstí však tam byla cedulka s číslem mobilu, a tak po horečném telefonování se majitelka nakonec přece jen dostavila a ubytování jsme dostali. Asi tak kilometr odtud –směrem do centra městečka- je penzion, kde jsme měli zajištěnou večeři a snídani; ten má také dost zvláštní název: jmenuje se totiž  „Penzion 65“. Ta cifra prý vyjadřuje ročník narození majitele, takže ten zvláštní název má přece jen smysl. Zřejmě si v  Polici nad Metují potrpí na šifrované názvy. Při večeři jsme měli možnost vybrat si ze dvou jídel – k mání byla buď masová „kapsa“, anebo guláš, a tak jsme si s manželkou objednali různá jídla, abychom mohli otestovat, co bylo lepší. Konstatovali jsme, že obojí bylo dobré- a musím říci, že poličský guláš byl o sto procent lepší než ten náchodský (z jednoho případu by však bylo příliš opovážlivé usuzovat, které z obou měst má lepší kuchaře). Ráno –ještě před snídaní- jsme byli na mši svaté ve velkém farním kostele v Polici n. M.- Vedle něj stojí komplex dávno zrušeného kláštera a před vchodem stojí pěkný morový sloup. Kostel má krásnou vstupní bránu s ustupujícími oblouky, což připomíná podobný portál v Předklášteří u Tišnova, který je snad ještě zdobnější. Kněz, který celebroval slavnou Božíhodovou mši, měl pod mešní „albou“ červenofialovou „prelátskou“ sutanu prosvítající krajkami alby; jak jsme pak zjistili, byl to místní pan děkan Lewický. V kněžišti s ním bylo několik dospělých i malých ministrantů i několik ministrantek. Všimli jsme si, že nad oltářem se na tenkých vláknech vznášela plastika holubice- symbol Ducha Svatého, neboť byl právě Hod Boží Svatodušní. Zpívala se mešní píseň „Kristus seslal Těšitele..“ i krásné kázání bylo v duchu tohoto velikého církevního svátku. Velký kostel byl zcela zaplněn; na štěstí jsme přišli včas, a tak jsme zaujali místa v předních lavicích.  Po bohoslužbách jsme si všichni prohlíželi krásný kostel - a stalo se, že jsem tam v lavici zapomněl moji oblíbenou turistickou čepičku. Bohužel jsem si včas neuvědomil, že mi chybí- a odjeli jsme bez ní na další štaci – do Broumova. Tam už jsem brzy přišel na to, že mi schází - to když jsme před klášterní bazilikou, kde nebyl stín, čekali na průvodce klášterem- ale už bylo pozdě; do Police jsme se už nevraceli... 

Když jsme se z terasy před bazilikou dívali na budovy výstavného broumovského kláštera, vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi (ještě dávno za totality) jedenkrát potají nocovali v broumovském klášteře u internovaných sestřiček (v oné níže situované klášterní budově). Bylo to tehdy, když jsme tajně dělali „taxikáře“ provinciální řádové představené premonstrátek -sestře Inviolátě, kterou jsme vozili autem po všech lokalitách, kde členky jejího řádu tehdy musely pracovat; ona si s nimi vyřídila, co bylo třeba a jistě je také povzbuzovala v jejich těžkém údělu. A ještě jednou jsem za oněch dob navštívil Broumov- tentokrát však jen baziliku: měl jsem tehdy služební povinnosti nedaleko od Broumova, a protože jsme tam tehdy byli autem, zajeli jsme si s kolegou do města a prohlédli jsme si ten krásný klášterní chrám; prováděl nás sám tehdejší duchovní správce, řádový kněz - nebyl to však benediktin, ale premonstrát v bílém taláru. Byl to člověk, který se ani v době „normalizace“ nebál nazývat věci správnými jmény, klidně si před námi – jak se říká - „pustil pusu na špacír“ a nijak nešetřil tehdejší stranické a státní papaláše a jejich církevní politiku. Můj kolega, který nebyl věřící, se tehdy jeho odvaze velice podivoval, ale celou věc považoval spíš za příjemnou romantickou záležitost, za milé zpestření služební cesty.

Ale abych se vrátil do současnosti: po prohlídce kláštera jsme si prohlédli i celé městečko; mezi farním kostelem a budovou gymnázia jsme se náhodou setkali se současným duchovním správcem - sympaticky a mladistvě vyhlížejícím knězem původem ze Slovenska. Má na starosti celkem 15 okolních kostelů; objíždí je svou škodovkou typu „Yetti“, jejíž náhon na všechna čtyři kola (4x4) určitě velice uplatní v okolních kopcích- zejména v zimním období. Pověděl nám, že v broumovském farním kostele se nedělních bohoslužeb účastní kolem dvou stovek věřících. Požehnal nám na cestu, ale farním kostelem nás už z časových důvodů nemohl provést. Po obědě v blízké restauraci jsme se podívali do historického celodřevěného hřbitovního kostela, který zažil v minulosti všelijaké osudy, ale Bohu díky přežil všechna rizika - včetně období třicetileté války. Na hřbitově, který ten kostel obklopuje, je hrob jednoho z poutníků, který se pravidelně zúčastňoval velehradského putování, takže jej všichni účastníci poutního zájezdu znali. Býval povoláním lesák, a proto mu přátelsky přezdívali „lesní muž“. A nyní se všichni bývalí spolupoutníci pomodlili na jeho hrobě. Ještě bych neměl zapomenout na předchozí návštěvu kaple na Hvězdě u Broumova - a na krásnou vyhlídku na Broumov a hory těsně za hranicí s Polskem. Snad ještě lepší vyhlídka byla z terasy nedaleké chaty „Na Hvězdě“, protože nebyla cloněna stromy.

Z Broumova jsme cestovali směrem ke státní hranici s Polskem přes Otovice, kde přímo u silnice stojí kostel svaté Barbory. Nebyl otevřený, a tak jsme si jen udělali pár snímků zvenku a pokračovali dále k našim severním sousedům. Konstatovali jsme, že jejich komunikace nejsou o nic lepší kvality než ty naše české cesty - spíš naopak. Po malém bloudění a krátké nechtěné zajížďce (selhala totiž navigace) jsme se přece jen šťastně dostali až na velkolepé poutní místo Vambeřice. Poutní chrám má impozantní průčelí – klidně by to mohla být nějaká obrovitá indická pagoda. Na protilehlé straně úzkého údolíčka se vypíná kopeček, na němž je křížová cesta s kaplemi a kapličkami. Těch kapliček však není obvyklých čtrnáct, ale daleko více- údajně snad sedmačtyřicet(!), což by naznačovalo, že těch křížových cest je tam zřejmě více. Na kopec lze vystoupit buď po dlouhém strmém schodišti, anebo po příkrých stezkách lemovaných kapličkami -až ke kapli Božího hrobu. Nejprve jsme však pochopitelně navštívili poutní chrám, kde díky naší návštěvě zazněla čeština: nejprve jsme společně zazpívali dvě sloky mariánské písně „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“, společně jsme se také pomodlili svatodušní desátek Slavného růžence („Ježíš, který Ducha Svatého seslal..“) - a pak jedna z našich poutnic velmi melodicky předzpěvovala loretánské litanie. Následující půlhodinku mohl každý prožít po svém: zajít na Kalvárii, nebo se ještě modlit v kostele, či odpočívat na lavičce ve stínu. A kolem šesté hodiny jsme nastoupili dlouhou zpáteční cestu. Po Hradecké dálnici naše vozidlo uhánělo trvale nejméně „stovkou“ - a v osm hodin jsme už opět byli na Černém mostě, na konečné metra „B“. Několik účastníků tam vystoupilo, jiní až na Hradčanské. A my jsme měli štěstí, že se řidič vracel přes Bílou Horu, takže jsme byli doma již kolem půl deváté. -  Tak tedy takový byl náš víkendový příběh ze dnů  7. - 8. června 2014. Zájezd se nám moc líbil; všichni dorazili v pořádku, všecko klaplo na výbornou, prožili jsme mnoho krásných dojmů – a díky osvědčené spolupráci vedoucího zájezdu i řidiče bylo všecko „O.K.“; všichni máme na co vzpomínat.

Karel Voplakal

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru