14.06.2014, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Pouť seniorů po některých kostelech Hradecké diecéze a na poutní místo Vambeřice - I. část

Pouť seniorů po některých kostelech Hradecké diecéze a na poutní místo Vambeřice - I. část

Poutníci, kteří každoročně konávají pěší etapovou pouť z Levého Hradce až na Velehrad (po stopách knížete Bořivoje a svaté Ludmily, kteří touto cestou putovali na Velkou Moravu pro svůj křest), podnikají občas i společné poutní zájezdy. Tentokrát cílem naší pouti byly kostely severních, resp. severovýchodních Čech na cestě do polského poutního místa Vambeřice, kam se kdysi chodívalo v procesích - a chodila tam prý i legendární babička s vnučkou Barunkou, jak píše Božena Němcová ve svém klasickém díle „Babička“. 

Proto prvním cílem naší víkendové pouti bylo dějiště tohoto románu: Ratibořice - zámek paní kněžny Kateřiny Zaháňské a Babiččino údolí se Starým bělidlem, mlýnem a s Viktorčiným splavem. Milým překvapením na zámku bylo, že zámeckou průvodkyní byla dáma v starobylém úboru někdejší panské komorné, která nás provedla zámeckými komnatami a pak nás předala nepřístupně se tvářícímu lokajovi v panské livreji - jak se ukázalo, byl to sám pan Leopold z „Babičky“. Ten sice vypadal velice mrzutě, ale nakonec si přece jen dal říci a ohlásil nás u milostivé vrchnosti - i když si jistě myslel, že takové obyčejné „selské hřbety“ milostivá paní kněžna nejspíš ani nepřijme. Ale zámecká paní nás přijala důstojně, přitom však mile ve svému salónku a dokonce kvůli nám přerušila svou důležitou - snad dokonce státnickou činnost, neboť právě měla rozepsaný list samotnému kancléři Metternichovi. Ochotně odpovídala na naše nesmělé otázky - a nakonec dala zavolat svou mladou schovanku - komtesku Hortensii oblečenou do růžové krinolíny - a ta nám ukázala svůj budoár s ještě nedokončeným obrazem na malířském stojanu, mile zašvitořila - a pak nás roztomile vypoklonkovala do zámeckého parku. Prošli jsme kolem starého skleníku do Babiččina údolí - až k Starému bělidlu, k mlýnu a k Viktorčinu splavu.. Na Starém bělidle běhali psi - to nemohli být žádní jiní hafani než Sultán s Tyrlem; Na dvorku stála moudrá babička ve starosvětském oděvu s čepcem a s houfem Proškových dětí; právě jim dávala moudré rady do života a zaslechli jsme, že „dobrá hospodyně pro pírko i přes plot skočí“. Její nejmilejší vnučka Barunka se mi však zdála už nějak až moc veliká, a tak jsem se potichu zeptal pána u pokladny, zdali ta dívenka není náhodou už dospělá - a on mi šeptem odpověděl, že po pravdě už je ve skutečnosti maminkou… Bohužel jsem si na tu ratibořickou prohlídku nevzal z auta foťák, takže k těmto půvabným divadelním scénám bohužel nemám dokumentaci (musíte mi však věřit, že jsem to všecko na moje vlastní oči viděl, že se mi to nezdálo - kdokoli z účastníků naší výpravy to může dosvědčit, že jsme viděli „opravdickou“ babičku, opravdickou paní kněžnu, komtesu Hortensii i Barunku, Adélku, Vilíma a další děti (a kdo nevěří, ať tam běží!).

Karel Voplakal

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru