11.03.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Potřebujeme víru, Ježíše a církev

Potřebujeme víru, Ježíše a církev

2 Kron 36,14-23

Ef 2,4-10

Jan 3,14-21

4. neděle postní

Úvodem si dovolím malinké poučení, totiž, jak nejspíš víte, starozákonní knihy dělíme na historické, prorocké a mudroslovné. A právě ony historické tvoří důležitou část SZ – přibližují dějiny vyvoleného národa: od praotců, patriarchů, po obsazení země vyvolené; dobu soudců a dobu králů, až po pád Jeruzaléma a Babylonské zajetí; a končí knihami Makabejskými, zachycujícími odpor Židů proti nadvládě Asyřanů v 1.stol.př.Kr. My jsme dnes četli v prvém čtení z 2. Knihy kronik, která zahrnuje období od vlády krále Šalamouna po nástup perského krále Kýra, který umožnil návrat izraelitů z babylonského zajetí zpět do Judska a Jeruzaléma. Tolik úvodem a teď se už soustředím na dnešní úryvek. Začíná smutným konstatováním: „Všechna knížata, kněží i lid, se dopustili mnoha nevěrností …“ Všechna … zdá se, jakoby v celém Izraelském národě nebyl nikdo, kdo by se nepravostí nedopustil – je to vůbec možné? Vlastně ano – když se podržíme této slovní formy. Zkusme si jí převést do dnešní řeči: „Všichni politici, klérus, a všechen lid se dopustil mnoha nepravostí, nečestného jednání; většina národa dnes v Boha nevěří“ Bude to pravda? Svým způsobem ano (bohužel) – ale o morální hodnocení pisatelům Starého zákona nejde. Zaznamenávají historické události a Boží lid si je stále opakuje. Nezatíženi, jako my dnes, přemírou informací, vrací se k historii svého národa; pravidelně čtou v rodinách o každém sabatu (v sobotu), o svátcích, v jeruzalémském chrámu (pokud jej zrovna mají) i v synagógách, o dějinách svého lidu, který tak podivuhodně vede a řídí sám Hospodin. Znají své dějiny a vrací se k nim, hledají a nalézají v nich odpovědi a souvislosti – a jednotlivé události z odstupu času do sebe zapadají jako kamínky do mozaiky Boží prozřetelnosti, která podává hlubší obraz Božího vedení vyvoleného lidu.

Pisatel začíná stížností na nevěrnost, a nad čím se pozastavuje dále? „Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám … pohrdali, posmívali se i zabíjeli Boží posly. Ty posly, které k nim ze soucitu posílal Bůh.“ Zase zkusme převést tato slova do dnešní reality: Co jsou asi ony hanebnosti pohanů? Tak třeba vzhlížení se v bulvárních pseudocelebritách, honění se za mamonem a požitkářstvím. Za bohem plného břicha a bůžky blikajících monitorů televizí a pochybných internetových stránek. Závislostí na současných pohanských božstvech by se dalo najít bezpočet, ale pojďme zpět ke Starému zákonu. Proč se Bůh tak angažoval, proč s nimi soucítil? Protože je chtěl uchránit toho všeho, co muselo pro jejich nevěrnosti a nepravosti přijít! Slyšeli jsme ten smutný výčet: zničený chrám, vypálený Jeruzalém, babylónské zajetí a otročení. Přitom stačilo tak málo, uposlechnout varovného hlasu proroků - zde je konkrétně citován prorok Jeremiáš - ale oni neposlouchali, oni je raději umlčeli. Neděje se podobné příkoří všem novodobým prorokům, kteří lid varují, kteří volají po svobodě, míru, spravedlnosti? (Věznice na celém světě jsou plny vězňů svědomí; dodnes se pro víru v Boha, pro nerespektování základních práv, zabíjejí nevinní.) My jsme však nepoučitelní a na rozdíl od Židů ani neznáme a ani nechceme znát své dějiny. (A proto je budeme muset znovu bolestně prožívat, jak předpověděl moudrý Karel Čapek.)

Pojďme dál: dějiny neukazují jen na chyby lidí, daleko spíše jsou, alespoň pro ty, kdo věří v Boha, názorným příkladem, jak Bůh má vše pevně ve svých rukách. Když se míra utrpení a pokání naplní, pošle perského krále Kýra, aby nejen ukončil zajetí, ale dokonce pověřil navrátilce, aby znovu zbudovali chrám – a tím i obnovili a posílili kult svého Boha. Nepřítel se sám stává iniciátorem znovuvzkříšení porobeného národa a jeho důvěry v Hospodina. Šlo perskému Kýrovi o Židy? Nikoli. Byl toliko nástrojem v rukou Božích. Bůh dovede, jak známo, použít i odpadu a hříchu, aby je proměnil v nástroj vykoupení. Excelentním příkladem je jeho Syn – „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl skrze něho spasen.“

To jsou slova samého Ježíše, kterými uvádí farizeje Nikodéma, do Božího plánu. Nikodém, který, plný strachu se setkává s Ježíšem pod rouškou noci, může tak z úst samého Mesiáše slyšet onen příměr ke vztyčenému měděnému hadu na kůlu na poušti, který musel být vztyčen k záchraně všech uštknutých jedovatými hady. Stejně i Syn člověka – Ježíš, bude muset být přibyt na kůl kříže a vyvýšen, aby byl záchranou pro všechny, kdo budou uštknuti jedem hříchu, který v sobě nosí ďábel, původce zla, který už v ráji na sebe vzal podobu hada. Mám za to, že všemu Nikodém, ač velmi vzdělaný, nerozuměl, ale tomuto příměru ze Čtvrté knihy Mojžíšovy určitě ano. Znal dobře, stejně jako ostatní Židé, historii a vyprávění o nespokojenosti a reptání na poušti a následném Hospodinově trestu. Jenomže; i v tomto reptání, ve věčné nespokojenosti, kritičnosti a nevděčnosti, se lidé nezměnili. Stále raději volí tmu hříchu, podlostí, neupřímnosti, lži a bezpráví; než světlo lásky, milosrdenství, vděčnosti a pravdy.

Po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, kdy je možné zřetelně vnímat rukopis Boží lásky, který dal svého jediného Syna jako výkupnou oběť, jako zbraň proti silám tmy, může napsat jiný farizej Šavel – pozdější křesťan Pavel, krásná slova: „Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spaseni! Když vzkřísil Ježíše, vzkřísí zároveň i nás! Když jemu vykázal místo v nebi, vykáže je zároveň i nám!“ Proč? Protože jsme s ním spojeni. Jak? Vírou. Tato slova už nepotřebují výkladu. Pavlovi současníci jim dobře rozuměli. A můžeme jim rozumět i my: Vírou, pouze vírou, můžeme být spaseni! – a v tom je možná háček, protože, ruku na srdce: jaká je naše víra? Čemu a komu vlastně věříme? A přitom stále platí a platit nepřestane: „Milostí jste spaseni, skrze víru! Není to vaší zásluhou, je to Boží dar. Nedostáváte ho pro své skutky.“ Ano, sami se nespasíme, sami se nezachráníme z područí hříchu a zla. Potřebujeme víru! Potřebujeme Ježíše! Potřebujeme církev! Jedno nelze oddělovat od druhého, jak se o to, zejména poslední staletí, snažila. A jaké bylo uplynulé, 20. století? Plné krve, válek, násilí a bezpráví. Proč to všechno? Možná právě proto, že jsme opustili své kořeny. Svou víru. Že jsme se zřekli své historie a chtěli si vybudovat vlastní ráj, věčné říše a světlé zítřky – bez Boha. Jak jsme dopadli? – stačí se rozhlédnout kolem sebe. A díky médiím i po světě. Je na naší modré planetě ještě vůbec místo, kde by nebylo zapotřebí, stejně jako tenkrát na poušti, postavit kůl se symbolem zla? Ano, dát zlo na pranýř, aby na něho bylo vidět! Aby ve světle ztratilo svou sílu. Přestat vymáhat moc krví nevinných. Vyměnit lež za pravdu a lásku za nenávist. Vrátit se k Bohu. K víře. Ke Kristu. Ke kříži. A také ke slovům sv. Pavla: „Milostí jste spaseni, skrze víru!“ a přijmout je za vlastní.

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru