Postní předsevzetí
Sir 15,16-21
Mt 5,17-26.37
6. neděle v mezidobí
Prvé čtení z knihy Sirachovcovy začíná slovy chceš-li, můžeš. A pak následuje možnost volby mezi dvěma neslučitelnými skutečnostmi: mezi vodou a ohněm a co víc, mezi životem a smrtí. Voda a oheň stojí ve vzájemném protikladu, stejně jako život a smrt. Žádný soudný člověk nezvolí smrt namísto života.
Kniha Sirachovcova je zaznamenanou sbírkou poučení, moudrosti a citátů určených jako „průvodce životem pro mladého muže“ a v této pasáži mluví o volbě mezi dobrem a zlem. Není bez zajímavosti, že Sirachovec nepředkládá žádná hotová řešení, neříká musíš a nesmíš, zvol toto a ne ono. Říká chceš-li, můžeš, a to mi přijde moudré a osvobozující. Dává svobodu k volbě, důvěru ve správné rozhodnutí a předává zodpovědnost za důsledky rozhodnutí. Tak se ztotožňuje se samým Bohem, který rovněž dává člověku svobodu k rozhodování a volbě. Zde vyjádřeno oním: „Převeliká je moudrost Páně … nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil …“ Jinými slovy: nikoho nenutí jednat dobře a neschvaluje zlo.
Žalmista se ve 119. žalmu připojí svým: „Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově“ a skončí prosbou: „Ukaž mi Hospodine cestu svých příkazů a budu ji věrně zachovávat; pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem.“
Tolik Starý zákon a v evangeliu Ježíš pokračuje v podobném duchu, když před učedníky klade komentář k přikázáním Desatera spolu s ujištěním, že On nepřišel, aby je zrušil, ale aby je naplnil, aby je pozdvihl z kletby litery zákona a dal jim pravý smysl a lidský obsah. Nepřímo vyjádřená volba tkví ve slovech: „Kdo se jimi bude řídit, bude v nebeském království velikým“.
V následující větě říká Ježíš: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ Opětovně zmiňujue téma Nebeského království. Je nepřehlédnutelné, jak se Ježíš opakovaně vrací k nebeskému království, jakoby jím byl fascinován. On, na rozdíl od nás, ví, co takové „nebeské království“ obnáší. Neustále (snad až obsedantně) na něj poukazuje, přislibuje je těm, kdož jsou blahoslavení, stejně jako těm, kteří v něj uvěří; kdo budou jíst jeho tělo a krev a chodit po Božích cestách. Nebeské království je tou nejvyšší metou, kterou Ježíš nabízí a my bychom neměli k této nabídce zůstat lhostejní.
„Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“
Nad tímto výrokem stojí za to se zastavit. Ježíš nezpochybňuje to, že jsou farizeové a zákoníci spravedliví. On je apriori nezatracuje, ale přesto jich mnohokrát používá coby odstrašující příklad pro svá kázání a podobenství s morálním poselstvím. Farizeové a zákoníci jsou v jeho podání ti, co se falešně, mnohdy vypočítavě, zaštiťují Bohem; kdož ohýbají Boží zákony ve svůj prospěch; kdož se svévolně pasují do role jediných spravedlivých a svoji, navenek manifestovanou zbožnost, zneužívají pro ovládání druhých. (Nic nového pod sluncem, takových „farizeů“ jsme v dějinách zažili mnoho. Pro nás jsou dnes farizeové synonymem pro pokrytectví, populismus, zneužívání moci a třeba i překrucování pravdy. A není těžké je, kupř. i mezi současnými politiky, nalézt.) Takže: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ Buďte spravedliví a pravdiví; nepřekrucujte pravdu; nevyužívejte druhé a nemanipulujte jimi. Všem měřte stejným metrem. Nehledejte svůj prospěch, ale služte druhým … takových a mnoho dalších morálních pobídek je možné v tomto Kristově výroku nalézt. Ovšem, Ježíš není moralista. On vede své posluchače (a tím i nás) k volbě dobrého a lepšího. Pravdivého a upřímného. To ostatně vidíme právě na jeho komentářích k jednotlivým přikázáním. Nejen nezabiješ – to je nezpochybnitelné, ale nebudeš ubližovat. Nejen fyzicky, ale i slovem. Pomluvami, křivými nařčeními. Nebudeš druhé posuzovat, zatracovat, pohrdat jimi. Využívat je. Vylévat si na ně svůj vztek. Nadávat. Ponižovat je. Jistě, dalo by se pokračovat; v tom, jak si na druhých „zchladit žáhu“ je nepřeberně možností. (Co si vzít třeba jen toto jediné přikázání Desatera jako zpovědní zrcadlo. Každý bychom se v něm nalezli …)
Poslední větou dnešního evangelního úryvku (používám zkrácené verze) je ono: „Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého.“
Opět, tak trefné, jasné a potřebné slovo. Co je v našich vyjádřeních, projevech a řečech zámlk a polopravd. Co kompromisů, drobných lží a neupřímností. Přetvářky. Zbytečných slov. Velkohubých frází. Jak by bylo krásné důsledně používat tuto Kristovu výzvu. Mluvit jasně, přímočaře, pravdivě. Nazývat věci pravými jmény. Ostatně: „Co je nadto, je ze Zlého.“
Ano. Ten Zlý, ďábel, zloduch, je nenadarmo nazýván „Otcem lži.“ Lež není jen opakem pravdy. Lež je zrada na obelhaném. Je projevem neúcty, nelásky k druhým. Lež je vypočítavá, snaží se dosáhnout nezasloužených výhod, maskuje zlo a nazývá ho dobrem. Uvádí vědomě druhé v omyl, zneužívá je, podvádí. Lež je opravdu velké zlo a je přímo v rozporu s nebeským královstvím. Vždyť před Boží tváří, v jeho světle nemůže obstát nic pokřiveného lží a nepravostí. Druhým lze namluvit cokoli, sami před sebou si dokážeme omluvit mnohé, ale ve světle toho, který je Pravda, nemůže nic lživého, nepravého a nepravdivého obstát. Lež na sebe nabaluje další a další lži, je jak lavina. Je jako zhoubný nádor, který rozežírá charakter. Mluvit pravdu přináší mnohdy společenské obtíže, ale lhát je cestou do pekel. Nechci strašit peklem, ale nic naplat: lež je atributem, charakteristikou Zlého.
„Vaše řeč ať je: ano, ano – ne, ne. Co je nadto, je ze Zlého.“
Moji milí. Ve středu začneme Popeleční středou postní dobu. Navrhnu vám jako postní předsevzetí zkusit, snažit se, alespoň po dobu těch 40 dní postní doby nelhat. Nejen nemluvit nepravdu, ale být pravdiví. Nejen v řeči, ale i v jednání. Ve svých postojích. A mohu vám zaručit, že zdržet se od masa a sladkostí, od cigaret a alkoholu a jiných obvyklých postních skutků je proti tomu hračka. Ale, alespoň to zkuste.
Jiří Vojtěch Černý
