Postní doba je dobou obrácení

Lk 4,1-13

1. neděle postní

Každoročně, o první neděli postní, před námi evangelia otevírají drama zápasu mezi dobrem a zlem, mezi vůlí Stvořitele a snahou jeho božské dílo poskvrnit, zdevalvovat, za níž stojí odvěký protivník Boží, satan, ďábel, toto ztělesněné zlo. Ano, jde o drama ďábelského svádění, pokoušení Ježíše na poušti. Jestliže v ráji to lidstvo s ďáblem – oním hadem a Otcem lži, prohrálo na celé čáře - a stálo ho to ztrátu blízkosti Boží a rajské nevinnosti, pak na poušti, to, i za nás lidi, Boží Syn vyhrál.

Proč a čím je skutečnost Kristova vítězného přemožení ďábelských svodů tak důležité, že nám je každoročně na začátku postní doby církev předkládá? Odpověď snáze najdeme, když se vrátíme v ději o kousek zpět. Ježíš je Janem Křtitelem, svým předchůdcem, pokřtěn v řece Jordánu a z nebe, z úst samotného Boha, se ozývá potvrzení jeho synovství: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“. A poté: „se Ježíš vrátil od Jordánu plný Ducha svatého.“ A právě tento „Duch ho vyvedl na poušť“ – nešlo tedy o nějaký Kristův záměr, ale podřízení se samému Bohu, vždyť v případě Ducha sv. jde o ducha Božího, o vyjádřenou Boží vůli. A Ježíš, Boží Syn, je vnímavý k vůli svého Otce. Odchází na poušť sice „veden Duchem svatým“, ale přesto dobrovolně; jeho pobyt v tomto místě extrémní samoty a ohrožení samé lidské existence, není projevem jeho, Kristovy vůle, ale projevem poslušnosti vůli svého Otce. Vědomě odchází pryč od lidí, od jejich očekávání, aby se v samotě, spojen a spoléhaje se jen na svého Otce, postem připravoval na naplnění svého poslání, které mu Otec svěřil. (Konečně, i my, máme-li ve svém životě něco podstatného, smysluplného a tím i náročného, vykonat, neobejdeme se bez důkladné přípravy a jedním ze způsobů přípravy může být i půst. Nemusí přitom jít o půst o chlebě a vodě, ale o schopnost něco obětovat, něčeho se zříci, vzdát – v posledku právě pro ještě větší dobro.)

Něco si odříci, v něčem se přemoci, to je jedna, stránka postu. Půst je však skutečností daleko širší a nemá jen negativní tvář. Půst je nezbytný prostředek k naší vnitřní proměně, k našemu obrácení. A o to jde v postní době především, o obrácení se k někomu, kdo mi může nabídnout nekonečně více než to, čím právě žiji. Ten Někdo se ovšem nevnucuje, trpělivě čeká, až sami v sobě ucítíme potřebu se s ním setkat a čerpat z plnosti lásky, pokoje, milosrdenství, které nám nabízí. Ale právě pro ten prostor svobody, který nám ponechává, se tak často stává, že dopustíme, aby se na Jeho místo vetřel někdo jiný, nebo něco jiného. My máme začasté potíže s tím, že na místo Boží cpeme svoje bůžky: bůžky konzumu, plytké zábavy, nejrůznějších závislostí; televizních obrazovek i monitorů počítačů a zejména, falešných představ o sobě. Postní doba nám pomáhá všechny tyto zátěže našich pochybených hodnot svobodně odhodit a nechat se prostoupit Boží láskou. Nebude to však zadarmo – platit musíme právě oním odevzdáním svých představ, hodnot, v posledku sebe samých. (Konečně, je to logické, máme-li nabídnout své nitro Bohu, pak je předtím musíme vyprázdnit, doslova vykrámovat a vyčistit.) Nyní se však vraťme na Judskou poušť a nechme se vyškolit samým Ježíšem, jak si s pokušeními poradit. (Ona k našemu životu patří – a jsou tím silnější, čím hlubší je naše motivace k odříkání a k přilnutí ke Kristu.) Ďábel se totiž umí dokonale podbízet. Koneckonců, vždyť je to anděl, byť padlý, a proto má nadpřirozenou inteligenci a schopnosti. My na něj, sami od sebe, nemáme, a proto pouze svými silami, v boji s Pokušitelem těžko obstojíme. Když se však spojíme s tím, kdo ďábla přemohl, pak máme šanci neprohrát. Ne ve jménu svém, ale v Jeho – Kristově. Ďábel vybalil na Krista na poušti ten nejsilnější arzenál svých zbraní. On totiž dobře ví, koho má před sebou a tak nabízí hned tři nejsilnější pokušení, kterým člověk jen těžko odolá. Nejprve – pokušení těla. Po čtyřicetidenní hladovce ukáže Ježíši na chléb s navenek nevinnou nabídkou: „jsi-li Syn Boží, co ti brání proměnit kameny v chléb?“ Vždyť stačí jen využít moci, schopnosti, kterou jako Boží Syn máš. Nikoho tím přece nepoškodíš. Jenomže, udělat zázrak proměnění kamene v chléb, by znamenalo předjímat své mesiánské poslání a jednat proti Boží vůli. Nadto, nepřeslechněme ono ďáblovo „Jsi-li Syn Boží“, to zní hodně provokativně (a nadto to není překlad přesný, správně zní: „Protože jsi Syn Boží“.) Mám za to, že nikoho z nás by takováto provokace, zpochybňování naší moci a schopností, nenechali chladnými. Určitě bychom chtěli uvést ďábelský kondicionál: „jsi-li“ na pravou míru, dokázat, že opravdu „jsem“. Ježíš se však nenechá vyprovokovat a odpoví slovem Písma: „nejen chlebem živ je člověk“.

Druhé pokušení, pokušení moci, je opět nesmírně svůdné, a odolat mu může jen ryzí a pevný charakter. „Všechnu tuto moc a jejich slávu, (tj. všechna království světa), dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci“. To je ve skutečnosti sprostá lež, všechna království světa patří přece Bohu, nikoli ďáblu. Tento „otec lži“ a polopravd si je neprávem přivlastňuje. A zase, navenek, nežádá po Ježíšovi mnoho: všechno bohatství země jen! za to, že se mu pokloní - ale: „Klanět se přísluší pouze Pravému Bohu!“ Klanět se Ďáblu, stejně jako majetku, moci a slávě, je modloslužbou. Sklonit se před někým, před něčím, je vnějším výrazem toho, že onen Někdo či ono Něco má nade mnou převahu, moc. (A ruku na srdce, čemu všemu a komu všemu jsme my lidé ochotni se klanět…!)

Třetí pokušení, pokušení slávy, je nejzáludnější; my však, abychom je lépe pochopili, potřebujeme znát biblické souvislosti. Příchod Mesiáše byl podle očekávání spojen s nějakým, blíže neurčeným, snad zázračným, činem, odehrávajícím se v chrámu. Tím, že by se Ježíš vrhl z hradeb chrámu – (a ono by se mu nebeské ochrany skutečně dostalo), poskytl by efektní podívanou a vzbudil náležitou senzaci. Jinak řečeno, vpadl by rovnou do Mesiánské role, bez utrpení a jakoby „bez práce“ a nikdo by jeho mesiánství nezpochybňoval. Ale to by opět bylo proti Božímu plánu. Ježíš by se tak stal nástrojem, který přinutil Boha jednat jinak, než bylo Jeho odvěkým záměrem a tím by porušil Jeho svrchovanost a absolutní svobodu. Ďábel se při tomto pokušení odvolává na slova Písma, konkrétně z 90. žalmu a Ježíš mu, rovněž slovy Písma odpovídá: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého“. Tím nejenže dokazuje svou poslušnost a podřízenost Bohu, ale současně zřetelně ukazuje na podstatu a zrůdnost pokušení. Pokořený ďábel musí nakonec odejít: „Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času“. Pokušitel pro tentokrát odchází, ale nebude kapitulovat - v určený čas, čas největší zkoušky - na kříži, přijde znovu. A opět s oním provokativně zpochybňujícím: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Ale ani na Golgotě nezvítězí, naopak, tam utrpí definitivní porážku.

My nyní stojíme na začátku postní doby, a jak věřím, mnozí jsme plni nejrůznějších postních předsevzetí. (Držím vám i sobě palce, aby se vám to podařilo, ale, otcovsky připomínám, že postní je dost dlouhá na to, abychom polevili, rozmělnili svá předsevzetí, abychom potichu vycouvali ze slibů a postní elán nechali vyhořet. Nepřipomínám vám to proto, abych vás od postních záměrů zrazoval. Říkám to proto, abyste byli ve svých dobrých úmyslech, ve svých slibech a předsevzetích pravdiví a přiměření. Nastavíte-li si laťku příliš vysoko nebo naopak příliš nízko, sami tím otevřete ďáblu dveře. Proto je na místě výzva k ctnosti mírnosti, tj. dát všemu pravou míru; a současně k pravdivosti, tj. být pravdiví sami k sobě.)

Postní doba je dobou obrácení – a to vyžaduje mnoho duchovní energie. Energie proto, abychom nezrezignovali na to podstatné, tj. na duchovní rozměr pokání. PŮST, MODLITBA, ALMUŽNA, OBRÁCENÍ a OBĚŤ jsou výrazy charakterizující postní dobu. Něco nám o jejich skutečném obsahu napověděl Ježíš v evangeliu. My se s náročným obsahem těchto slov teprve budeme utkávat. Přál bych Vám, abyste obstáli. Tak jako Ježíš. On totiž svedl bitvu nejtěžší, a nám dal do rukou účinné prostředky. Vedle zmíněného postu, modlitby, pokání je to také – Písmo sv.! Vždyť, vzpomeňte si – jakými slovy útočil Ďábel na Krista? Slovy Písma! Vytrženými z kontextu a s převrácenými významem. A čím nad ním Ježíš, krom své vnitřní, božské síly, zvítězil? Slovy Písma! - Na Krista, - na Písmo, - na modlitbu, - na lásku, je totiž Ďábel krátký. A právě těmito zbraněmi se můžeme jeho pokušením účinně bránit a snad i odolávat.

Jiří Vojtěch Černý