30.03.2023, autor: Veronika Čepelková, kategorie: Stáří v Bibli

Postavení starých lidí v biblické společnosti

Postavení starých lidí v biblické společnosti
Stáří v Bibli

Jednou z aktivit Diecézního centra pro seniory je příprava tematických materiálů určených animátorům seniorů jako pomůcka k vedení společenství ve farnosti. Jedním z témat, které zpracovala vedoucí Diecézního centra pro seniory Veronika Čepelková, je Stáří v Bibli. Tomuto tématu, jehož cílem je přiblížit čtenářům stáří v biblických knihách se zřetelem na poslání zástupců z řad seniorů a zároveň nabídnout prostor k zamyšlení nad postavením a úkolem starších lidí v současné církvi i společnosti, se budeme postupně věnovat na našem webu Simeon.cz. Texty jsou vhodné nejen pro animátory seniorů, ale také pro seniory a další zájemce k jejich osobnímu studiu, resp. formaci. Při čtení textů doporučujeme pročítat i samotné biblické texty, které se k danému tématu vztahují a na něž autorka v textu odkazuje.

Postavení starých lidí v biblické společnosti

Vysoké stáří je ve Starém zákoně obecně považováno za zvláštní znamení Boží přízně, za plod bohulibého života[1] a příznivý čas k dovršení lidského snažení. Tento věk zapadá do Božího záměru s člověkem, je výrazem Božího požehnání a konečnou etapou zralosti člověka.[2] Přestože někteří starci byli úplatní a nespravedliví (srov. Sir 25,2; Dan 13,5),[3] zůstává starší člověk starozákonní doby předmětem mimořádné úcty (srov. Lev 19,32). Důvodem této úcty bylo uznání moudrosti a zkušenosti starších (srov. např. Job 12,12). Zkušenost byla chápána jako synonymum stáří.[4] Jeho cílem je život s Bohem a následná smrt plností dnů (srov. Gn 25,8).[5]    

Prvořadým místem uplatnění autority a zkušenosti starce byla rodina. Klíčovou sociálně etickou roli v ní sehrával otec – jemu byli ostatní členové zavázáni poslušností. Své vůdčí postavení vykonával zejména tehdy, když zprostředkovával synům víru. Pro starozákonní rodinu byla důležitá plodnost – potomstvo bylo pokládáno za největší požehnání. Velké množství potomků zaručovalo sílu a pokračování rodu. Výsadní postavení měl prvorozený syn, jenž se těšil autoritě mezi svými bratry a měl právo na zvláštní požehnání (srov. Gn 27). Touha po potomstvu byla důvodem některých zvyků, které jsou pro současnou dobu neobvyklé. Jednalo se například o tzv. levirátní povinnost (lat. levir, švagr), která znamenala povinnost vzít si za manželku ženu svého zemřelého bratra, jenž po sobě nezanechal potomky, a zplodit mu děti (srov. Gn 38; Dt 25,5n). V tomto případě se jednalo nejen o spravedlivý skutek z důvodu, aby „nebylo vymazáno jméno“ onoho muže v Izraeli, ale také o solidaritu s vdovou, která bez manžela a dítěte neměla žádné právní zastání (srov. Rt 1,11-13.20-21).[6]

Izraelská pospolitost si byla vědoma příslibů Hospodina o jeho věrnosti až do stáří (srov. Iz 46,4) a tyto skutečnosti pro ni byly zároveň výzvou, aby se mladší generace chovaly ke starým ohleduplně, nezapomínaly na ně a věnovaly jim v případě potřeby dostatečnou péči. Takovéto ušlechtilé vlastnosti nezůstanou podle Sirachovce bez odměny: „Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří, nezarmucuj ho, dokud je živ. Pozbývá-li rozumu, ber na něho ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Milosrdenství k otci ti nebude zapomenuto, budeš mít záštitu proti hříchům. Bude ti to připočteno k dobru v den tvého soužení; tvé hříchy se rozplynou jako jinovatka pod slunečním svitem“ (Sir 3,12-14). Naproti tomu sankcí za provinění vůči nim je Boží prokletí: „Kdo opouští otce, jako by se rouhal Bohu, kdo hněvá svou matku, bude proklet od Hospodina“ (Sir 3,16). Jádrem této výzvy se stal samotný dekalog a jeho čtvrté přikázání (srov. Dt 5,16). Kladným důsledkem jeho dodržování je požehnaný život až do stáří.

V izraelské společnosti byl velice trudný úděl starých vdov, které neměly zastání ani ve vlastní rodině a představovaly jednu z nejslabších sociálních skupin, bezbrannou proti tvrdým utiskovatelům (srov. 1 Kr 17,9; 2 Kr 4,1-7). Nový zákon se zmiňuje o komunitách vdov (srov. 1 Tim 5,9-10), které zřizovaly první církevní obce a které byly jakýmisi svépomocnými skupinami ovdovělých starších žen. Nový zákon rovněž předkládá pravidla, jimiž se má řídit představený církevní komunity ve vztahu k vdovám a starším lidem:[7] „Proti staršímu člověku nevystupuj tvrdě, nýbrž domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, vždy s čistou myslí. Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova dítě nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu.“ (1 Tim 5,1-4) Tedy i v novozákonních spisech je kladem důraz na úctu vůči staršímu člověku.

Veronika Čepelková



[1] Srov. DOUGLAS, J. D. et al. Nový biblický slovník . Praha : Návrat domů, 1996, s. 1084.

[2] Srov. JAN PAVEL II. List starým lidem , s. 7.

[3] Srov. LÉON-DUFOUR, X.  Slovník biblické teologie, 5. vyd. Řím: Velehrad, 1981, s. 475.

[4] BROMILEY, G. W. et al. The Encyclopedia of Christianity, vol. 3. Grand Rapids : William B. Eerdmans, Jefferson, c1997-2008, s. 822.

[5] Srov. BUCHBERGER, M. et al. Lexikon für Theologie und Kirche , 1. Freiburg : Herder, 1993-2001, s. 450.

[6] Srov. VLKOVÁ, G. I.  Slovo Boží a slovo lidské. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s. 24-25.

[7] Srov. OPATRNÝ, M. et al. Senio ři. In MARTINEK, Michael et al. Praktická teologie pro sociální pracovníky, 2.vyd. Praha : Jabok – Vyšší odborná škola pedagogická a teologická, 2010, s. 94.

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru