Porozjímejme nad tímto textem...

Sk 1,15-26

1 Jan 4,11-16

Jan 17,11-19

7. neděle velikonoční

Všechny tři texty, které nám (jako obvykle) předkládá dnešní neděle, by právem zasluhovaly vlastní promluvu, to však není možné, tak se pokusím o to nejpodstatnější.

Prvé čtení ze Skutků apoštolů je z oné doby, kdy Ježíšovi učedníci dlí společně pod jednou střechou, spojeni společným smýšlením a očekáváním, ve vzácné jednotě mysli i srdce.

Před 40. dny trávili také společně chvíle očekávání – ale očekávání spojené se strachem z toho, co bude. Kristus byl v hrobě a všechny naděje, spojené s jeho slovy a působením, byly tatam. Nyní jsou opět společně, opět v očekávání – ale atmosféra je zcela jiná. Ač je Kristus od nich nadobro vzdálen svým nanebevstoupením, (kterého byli svědky), nemají strach, jsou plni naděje a radostného očekávání. Slíbeného přímluvce – o němž sice nemají žádnou představu, ale Ježíš jim přece slíbil ad-vocata, obhájce, pomocníka, mluvčího, svého ducha.

Toto „desetidenní čekání“ tráví ponejvíce v modlitbách, ale učiní i důležitý krok k doplnění apoštolského sboru. Ježíš vybral svých Dvanáct, (významné číslo spojené s historií a tradicí Izraele); Petr, tento první z apoštolů (kterému sám Ježíš předal primát v církvi a ustanovil jej nejvyšším pastýřem svého pozemského stádce – stejně jako dnes papeže) se chápe iniciativy a slova a vybízí k doplnění apoštolského sboru za Jidáše. „Bratři, muselo se splnit to, co v Písmu předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se k nám a měl účast na této naší službě … je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, stal spolu s námi svědkem jeho Zmrtvýchvstání.“ Vyberou dva kandidáty: Josefa – Barsabáše a Matěje. A pak dojde k něčemu, co se nám může jevit jako nedůstojné, pošetilé, nebiblické. Losují – pomocí losu vyberou vhodného kandidáta. Jenomže. Oni nespoléhají na pouhou nahodilost; na nějaké „panna nebo orel“, či v židovském prostředí na nahodilý výběr černého či bílého kamínku. Oni se před tímto způsobem volby modlí – modlí právě o to, aby tímto způsobem Bůh projevil svoji vůli. „Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou sis vyvolil, aby přejal místo v tvé apoštolské službě.“ Pokud losování předchází naléhavá modlitba, aby sám Bůh tímto způsobem projevil svoji vůli, není to už spoléhání na vnější nahodilost, ale prosba k projevu Boží vůle konkrétním způsobem. A to je něco úplně jiného …

Sv. Jan v druhém čtení naléhavě vyzývá bratry ke vzájemné lásce. Důvodem, zdrojem, příčinou, této lásky je ta skutečnost, že to je především Bůh, který nejprve miloval nás (vždyť nás z lásky stvořil) a který nás stále miluje. Zůstává v nás a jeho láska je přivedena k dokonalosti. Důsledkem této Boží lásky je naše snaha milovat jeho (byť nedokonalou lidskou láskou) a zůstávat v něm. Co znamená ono „zůstávat v něm“? Řekl bych: být s ním zajedno, být mu věrný, věřit v něho a důvěřovat mu. Nechat se jím provázet na každém kroku a aktivně hledat jeho vůli. Jak říká Písmo: „kráčet po jeho cestách“. Jan dále říká: „Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha.“ Jeho Ducha! Současná i tehdejší církev žila v očekávání Letnic – seslání Ducha svatého – této třetí Božské osoby. Toho, který je samým principem lásky. Který je jedno a totéž co Bůh – a „Bůh je láska“. „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.“

V podobném duchu je i evangelium – ono pokračování tzv. „Kristovy velekněžské modlitby“. (Jan 17 kap.)

Zatímco Jan apeloval na Kristovy učedníky, aby se navzájem milovali a zůstávali v Bohu, který je láska; Kristus se v evangeliu obrací na svého Otce: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako my … dal jsem jim tvé slovo … svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa … neprosím tě, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého (=ducha světa). „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa (tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna … to Slovo bylo u Boha a to Slovo je Bůh …), tak i já jsem je poslal do světa.“ (Jděte do celého světa a hlásejte evangelium = mé slovo …).

Kristova závěrečná modlitba ve Večeřadle je náročným textem, který by vyžadoval prorozjímat slovo za slovem. To přesahuje možnost kázání, ale nepřesahuje naše možnosti. Doufám, že nepřecením své kompetence, když si vás dovolím vyzvat, abyste někdy, jednou, vzali do rukou text Janova evangelia a od, řekněme 14. do 17. kapitoly, si jej pomalu přečetli a promeditovali. Pravda, dá vám to hodně přemýšlení, ale stojí to za to…

PS.: Odpusťte mi moji troufalost.

Jiří Vojtěch Černý