06.03.2019 16:15, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Popeleční středa

Popeleční středa

Popeleční středa

Dnešní den, ač z liturgického hlediska není žádným svátkem, natož slavností, je přesto čímsi mimořádným a jakoby vymykajícím se z řady všedním dní. Nejen, že je prvním dnem, který otevírá postní dobu; nejen, že je spjat s přísným postem, ale kající duch, znamení popela a konečně i samy texty, mu dodávají punc důležitosti a výjimečnosti.

My budeme dnes dvakrát přistupovat před oltář.  Poprvé, abychom přijali popel na čelo, podruhé při sv. přijímání. Jak silné symboly a jak silný kontrast! Nejdříve přijmeme znamení smrti! Ano, popelec je znamením nicotnosti, pomíjivosti; v konečném důsledku připomíná nevyhnutelný úděl smrti a rozkladu. Podruhé přistoupíme, abychom jako Boží děti, přijali Kristovo Tělo, toto znamení života; vždyť On je chlebem života, chleb z nebe, který nám dává záruku věčného života a s ním i vítězství nad smrtí. Jistotu pravého štěstí a splnění všeho, po čem touží naše srdce.

Ještě předtím budeme naslouchat biblickým textům. V prvém čtení zazní naléhavá výzva proroka Joela: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem!“ To není výzva ledasjaká, obrátit se, ono hebrejské „šúb“ znamená zásadní změnu, spíše proměnu. A naléhavost této výzvy ještě umocňuje ono: „Roztrhněte svoje srdce, ne pouze šaty!“ Roztržení šatů bylo gesto smutku, svůj šat (svrchní roucho, na levé straně - směrem k srdci a v délce kol. 20 cm.), si roztrhli ti, kdož se dozvěděli o skonu někoho blízkého či jiné, závažné tragické události. Vzhledem k tomu, že šlo o znehodnocení, mnohdy i jediného šatu (a nejednou i jediného majetku), toto gesto naznačovalo, že bolest nad tím, co ztrácíme, je neskonale větší, než ztráta materiální. Takže šlo nepochybně v této Joelově výzvě o gesto silného významu. Jakoby roztržením srdce mělo být to staré – sobecké, sebestředné, obrácené jen do sebe, tvrdé a pyšné – obráceno, nasměrováno, zacíleno, jen a jen k Bohu. K tomu Bohu, který je tak jiný, než my – cit.: „dobrotivý, shovívavý, milosrdný a plný lásky. Schopný slitování.“ Takovým by mělo být i naše obnovené srdce. A prostředkem, jak toho dosáhnout? U sz. Joela vytvořit situaci ne nepodobnou vyhlášení mobilizace: „rozeznít polnice a vyhlásit půst“ (stejně jako před bitvou); zasvětit (Hospodinu) obec (nejen Jeruzalém, ale celý Izrael); svolat lid (stejně jako před zásadními společenskými a náboženskými událostmi) – nevynechat nikoho – vážené starce i bezvýznamné děti, dokonce i nevěstu a ženicha (a ti byli dokonce po sňatku osvobozeni z boje!). A kněží a Hospodinovi služebníci mají plakat, prosit v chrámu a přimlouvat se u Hospodina za svůj lid: „Ušetři, Hospodine svůj lid, nedávej své dědictví v potupu …“ Podle Joela jde takříkajíc, do tuhého. A tento prorok není daleko od pravdy. Vždyť jde o mnoho – možná o všechno! Zůstat věrní Hospodinu, obrátit se, proměnit své srdce – a tím i postoje a charakter celého člověka i národa.

Poté následuje 51 žalm, nazývaný Miserere – žalm prosící o smilování, o stvoření nového srdce; žalm pláče a nářku nad sebou, nad svou hříšností, s níž se už rodíme: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mne od své tváře … vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost …“

Jak spolu naléhavost Joelovy výzvy i obsah tohoto žalmu korespondují! A tím ještě výběr svatopostních textů nekončí. Apoštol Pavel zdůrazňuje novozákonního ducha postu: „Jsme Boží vyslanci, Božími spolupracovníky v jeho díle. A proto vás napomínáme, „abyste nepřijali Boží milost nadarmo! Smiřte se s Bohem. Teď je ta doba příhodná, teď je den spásy!“

A nakonec slova z úst nejpovolanějších, z úst Božího Syna, Ježíše. Jeho slova jsou jakýmsi programem pro prožívání postní doby. Vyzdvihuje tři projevy lásky – k Bohu, druhým i k sobě samým: modlitbu, dobré skutky (almužnu) a půst. A naléhavě nás upozorňuje, že náš půst nemá být nic vynuceného, nic, co by na sebe navenek upozorňovalo. Žádná pokrytecká a teatrální gesta (nenadarmo řecké slovo pro pokrytce – hypokrites znamená také herec) – zkrátka, nic nemáme hrát a předstírat, ale být sami sebou, upřímní a pravdiví. Vždyť před Bohem nelze nic skrýt a Bůh spravedlivě odmění i to, co je skryté. Důležité je pouze to, abychom vše činili upřímně, z lásky k Bohu a k druhým, a ne pouze pro vnější efekt a ukojení své samolibosti. To bychom si svou odměnu v podobě pomíjivé světské chvály už vybrali zde na zemi a pro nebe by nám už nic nezbylo.

Půst, modlitbu a almužnu vyzdvihne pozdější tradice jako tři pilíře, tři prostředky, postní doby. Ale tím nepřichází s ničím novým, tuto praxi znali už staří Židé. My jsme jim přidali křesťanský obsah. A snad i zdůraznili jejich vztah ke svobodě a k lásce. Nic z postních skutků nemáme konat pod vnějším (či veřejným – protože se to tak dělá) nátlakem, ale dobrovolně, z lásky. A také si můžeme více uvědomovat, jak nás modlitba, pozornost k druhým a odpoutanost od sebe sama osvobozují, vymaňují ze závislostí. Jak, pokud je konáme s čistou, nesobeckou a upřímnou motivací, v nás nechávají více vyniknout Boží obraz, který je hluboko v nás. A který je možno vidět pouze u těch, kdož jsou tichého, pokorného, čistého srdce. Toho srdce, které i my máme v postní době jakoby roztrhnout – to aby z něho mohlo vyvřít vše sobecké, sebestředné, nepřející, lhostejné a nemilosrdné – vždyť pouze vyprázdněné srdce – postem, ale i upřímnou lítostí, může naplnit Pán svým milosrdenstvím a odpuštěním. Proto bychom měli, spolu s žalmistou, prosit: „stvoř mi čisté srdce, Pane, pro své slitování zahlaď mou nepravost.“ Ano, kajícnost, lítost, prosbu o obrácení – ty bychom neměli zejména v postní době opomíjet, stejně jako upřímné vyznání hříchů ve svátosti smíření! Vždyť, jak nás upozornil sv. Pavel: „teď je ta doba příhodná, teď je den spásy!“

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru