27.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Pokusme se hledat na každém člověku především to, co je dobré

Pokusme se hledat na každém člověku především to, co je dobré

Dt 26,16-19

Mt 5,43-48

Sobota po 1. neděli postní

„Zavázal jsi dnes Hospodina k prohlášení, že bude tvým Bohem, když ty budeš chodit po jeho cestách, když budeš zachovávat jeho nařízení, příkazy a ustanovení, a když ho budeš poslouchat…“ - to jsou slova, která jsme dnes v prvém čtení slyšeli. Kdo se ale tady vlastně komu zavazuje? Bůh člověku, nebo člověk Bohu?

Když ty, člověče, splníš, co je především pro tebe, pro tvůj život, dobré, tak já, tvůj Tvůrce a Bůh, splním všechno, co jsem ti slíbil. Tedy sám Bůh se zavazuje vůči člověku, kterého stvořil, že mu bude provždy milujícím Otcem, ochráncem a pomocníkem. Sám Bůh! Člověku! Jeho slib, ke kterému ho nic a nikdo nenutí, váže jen na jedinou podmínku: že člověk „bude chodit po jeho cestách“ - že totiž bude brát Boha vážně a skloní se před Jeho autoritou; že splní Boží přikázání a bude se snažit plnit Jeho vůli ve svém životě.

Jaká jsou Boží přikázání, to věděli staří Izraelité moc dobře a víme, nebo měli bychom je znát i my. Přece Desatero! Jenomže, tak snadné to zas není. Je zde především první a největší přikázání, přikázání lásky.

Lásky k Bohu, k bližním a také - lásky k nepřátelům. A o tomto přikázání mluví Ježíš v dnešním evangeliu.

Milovat i své nepřátele. Snadno se to řekne - ale jak vypadá praxe našeho všedního, každodenního života? Je až příliš těch, o něž naše předsevzetí „mít rád své bližní“ zakopává, škobrtá a nakonec zůstává nenaplněno.

Jenomže, Kristův příkaz je nesmlouvavý, nezná žádné výjimky a kompromisy. Platil od prvních apoštolských dob, od Krista a Štěpána, kteří umírají s modlitbou za své katany na rtech; přes první křesťany, houfně umírající za císařských pronásledování, po všechny ty bezejmenné všech století - až po dnešek. A i když, naštěstí, v ne tak vyhrocených situacích, platí stále. Pro nás pro všechny. My nedokážeme vzít leckdy na milost ani člověka, který je nám „jenom“ nesympatický, nedokážeme odpustit své tchýni, svému partnerovi, spolupracovníkům, sousedům, atd. Namísto usmiřujícího slova, úsměvu, podané ruky, je častujeme posměšky, pomluvami, pohrdáním… My jsme ovšem křesťané a křesťan je člověk, který cíleně užívá namísto nenávisti lásku, namísto lži pravdu, namísto ponížené podlézavosti jasný postoj. Křesťan je člověk, který odmítá řešit utrpěnou křivdu dalším bezprávím, na spáchané násilí odpovídat silou. Takové je starozákonní řešení podle principu: „oko za oko, zub za zub“. Ježíš Kristus jej ale odmítá přijmout. Přišel Starý zákon naplnit, dát mu lidský obsah. A učí nás, abychom odpovídali láskou, abychom své nepřátele milovali. To je nesmírně těžké nejen pochopit, natož naplnit. Nesmíme přitakat zlu v jakékoli podobě; lež, násilí, bezpráví musíme zásadně odmítat, ale nesmíme nikdy přestat milovat ty, kteří takové zlo páchají. Což je opravdu jeden z nejtěžších evangelijních příkazů. Splnit jej je na naší lidské rovině téměř nemožné, ale Kristus ví, co po nás žádá. Chce, abychom v každém - úplně v každém, viděli právě Jeho samého. Představuje se nám jménem každého člověka bez výjimky, a neústupně trvá na tom: „Když nemilujete jeho, nemilujete ani mne.“ Jinými slovy, jestliže někoho nemiluji, nemiluji ani Krista a vlastně popírám svou víru v Boha a všechno, co s tím souvisí.

Pokusme se ve svých myšlenkách, postojích a názorech hledat na každém člověku především to, co je dobré. Docela jistě na každém, byť navenek sebehorším nebo sebezaujatějším, něco dobrého najdeme. A současně přimhuřme oči nad vším, co nám na kom vadí - vždyť beztak nikdy nepochopíme, proč je takovým, jaký je. Když se o to budeme vytrvale snažit, časem zjistíme, že se v nás láme odpor a místo něho se začíná vytvářet sympatie. A když k tomu přistoupí vědomí, že celé lidské společenství tvoří celek jednoho těla, a když se mi za tváří každého člověka objeví Kristova tvář, není možné, aby ve mně postupně neroztál led odporu a nelásky. I když mi to dá někdy pořádně zabrat.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru