29.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Pokusme prožít tento advent jinak, než ty předchozí

Pokusme prožít tento advent jinak, než ty předchozí

Iz 63,16-19

1 Kor 1,3-9

Mk 13,33-37

1. neděle adventní

Každý začátek znamená stát na prahu nového. A my dnešním dnem, touto bohoslužbou 1. neděle adventní, také stojíme na začátku. Na začátku církevního roku. (Nikoli kalendářního, na ten si budeme muset ještě měsíc počkat.)

Nezměnily se jen biblické texty, mění se vůbec celá atmosféra (v nás, i kolem nás), a ta nás vede, provází, povzbuzuje. Jestliže nás texty konce liturgické doby upozorňovaly, a to naléhavě, pomocí až nepříjemně dramatických, apokalyptických vizí na náš konec; na odchod z tohoto světa a jeho zánik; nyní nastupují texty, které mluví o začátku, o příchodu (=adventus) a důrazně vyzývají k bdělosti. V evangeliu se, jistě ne náhodou, třikrát opakuje slovo „Bděte!“ - „Bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den …“. Texty Písma mluví také o naději, kupř. v listu sv. Pavla: „jen ještě musíte vytrvale čekat, až přijde náš Pán, Ježíš Kristus. On vám také dá, že vytrváte až do konce“.

Doba adventní, nás naléhavě připravuje na nový začátek – na příchod, na očekávání toho, který je sám: „začátkem i koncem, alfou i omegou“, a to nejen našeho osobního života, ale života vůbec; toho, který je Život Sám.

Avšak, je zde jisté nebezpečí – totiž, že zredukujeme adventní dobu jen na očekávání prvého příchodu Pána Ježíše o vánocích. To v sobě skrývá nebezpečí povrchnosti, v níž by se adventní doba stala jen konzumní a povrchní dobou shánění dárků, pečení a vybírání vánočních stromků. (Letos o to komplikovanější, že díky pandemii bude obtížné zachovat všechny navyklé obyčeje a tradice, ať obecné, tak rodinné – což v posledku může být i pozitive, neskončíme v navyklých stereotypech.) Předvánoční přípravy, pravda, k adventní době patří, ale advent není jen, řekněme konzumní, jen přípravou na vánoce. Je a měl by být především duchovní přípravou na setkání s Ježíšem, být dobou očekávání. A čekat v duchovním smyslu, znamená především ztišit se, zklidnit, snad i zpomalit tempo všedních starostí a dní, aby příchod Pána Ježíše neskončil právě a jen u rozbalování dárků pod vánočním stromečkem.

My jsme povoláni, určeni, vyvolení k tomu, abychom očekávali více, než jen onu vůni purpury na plotně – v adventu by se mělo připravovat především naše srdce, aby se stalo, (nechci se vás dotknout, jde o obraz), kolébkou v chlévě. (Nemám na mysli onen chlév, který v přeneseném slova smyslu znamená nepořádek – právě naopak.) Načechrat voňavou slámu dobrých myšlenek a skutků v jeslích našeho srdce, aby měl Ježíšek, tento „jednorozený syn Boží“, kam ulehnout, kde spočinout. A to není ani samozřejmé, ani snadné. Připravit místo, prostor pro narozeného Ježíše, to chce tak trochu – opět obrazně – ztotožnit se s Pannou Marií, se sv. Josefem, také sv. Alžbětou, jejím synem, Janem Křtitelem, Zachariášem a vynechat nelze ani proroky, zejména Izaiáše. Co měli všichni ti jmenovaní společné?

Byli plni očekávání – no, to umíme být také; byli přitom trpěliví – to nám jde už nepoměrně hůře; byli pokorní a otevření Božím výzvám, znamením – tak v tomto, ruku na srdce, těmto adventním postavám nedostačujeme ani v nejmenším.

Doba adventní, je dobou maličkých. Nejenom dětí – ti si nedočkavě vylupují své čokolády v adventních kalendářích, ale dětí ve smyslu bezprostřední důvěry, těšení se, očekávání, radostné naděje. Co je těch našich pár adventních týdnů proti staletím, ba tisíciletím, očekávání příchodu Mesiáše v judském prostředí? Abrahámovi potomci dlouhým a nenaplněným očekáváním neotupěli, neztratili víru a naději. Zkusme alespoň v této, tak zvláštní, podmanivé adventní době, být jako děti. Co to znamená? Nenechat se spoutat všemi možnými starostmi, nenechat se strhnout spěchem, shonem a ubíhajícím časem. Zkusme si také, tak, jak to umí děti – sednout a snít – i když my to nazveme třeba modlitbou; žasnout a radovat se – z maličkostí kolem nás, sklonit se k tomu, co už ani nevnímáme, protože se stalo pro nás samozřejmé; těšit se a očekávat – nejen to, co je pravidlem a tradicí, ale cosi nového, tajuplného. Zkusme se zkrátka povznést nad shon všedních dní, dovolit si ten přepych jen se tak zastavit, ztišit; vzít do rukou knížku, růženec, nebo je třeba chvíli nechat nečinně v klíně a pozvednout svůj zrak tam kamsi nahoru. Spolu s Pannou Marií říci na Boží výzvy, (které tušíme, ale obáváme se jich a proto je přehlušujeme nejrůznějšími činnostmi) to její: „jsem tvůj služebník - služebnice, chci přijmout Tvoji vůli, i když jí namnoze nerozumím“. Zkusme být také kupř. sv. Josefem s jeho velkorysostí, s níž přijal neuvěřitelné a nemožné a postavit se Božím pokynům čelem; nebo být Alžbětou, která dovede tajit nový život v ní, na který předtím už zrezignovala. Také Zachariášem, s jeho počáteční nedůvěrou a pochybnostmi, které se přetavily ve výron Boží chvály při jeho narození. Nebo, co si vzít příklad z Jana Křtitele? Věděl kým je a kde je jeho místo – zkusme spolu s ním připravit cestu, půdu pro Pána, rozžíhat před ním světlo, menšit se, aby On mohl růst…

Adventní doba nám dává tolik příležitostí, možností, šancí nových začátků. Zkusme je nepromarnit. Pokusme prožít tento advent jinak, než ty předchozí. (Doba koronavirová nám v tom, paradoxně, nahrává.) V pokoji, tichosti, bdělosti a otevřenosti Božím výzvám a jeho Synu - betlémskému děťátku, ale také Spravedlivému, jehož dští oblaka; pro jehož příchod se země otevírá; jehož slávu opěvují nebesa a obloha plná hvězd zjevuje jeho díla…

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru