Pokorný člověk

Sir 3,19-31

Lk 14,7-14

22. neděle v mezidobí

Pokora a pýcha – to jsou pojmy o nichž hovořily dnešní biblické texty, a postoje, se kterými se setkáváme v běžném životě, nejen u druhých, ale i u sebe. Lekce o pokoře, kterou dává Ježíš v dnešním evangeliu svým posluchačům (i nám) je excelentní a bylo by škoda skončit jen u věty: „První budou poslední a poslední první.“

 To je známá věta obsahující hlubokou pravdu, a přece, ne vždy je správně uchopena. Nejednou se jí utěšují ti, kteří se cítí odstrčeni, zneuznáni, upozaděni. Budiž, ale Ježíš ji neříká jako berličku útěchy pro ukřivděné, nebo zamindrákované. Ona není o automatické výměně rolí jednou na věčnosti, je o správném hodnocení sebe sama tady na zemi. Existují různá hodnocení. Jak nás vidí ti druzí, jak se vidíme my sami. Jak si stojíme na společenském žebříčku, jaké místo zaujímáme v různých uskupeních, zájmových či profesních a v nejrůznějších společenstvích.

Ježíš používá obraz svatební hostiny – ten byl blízký jeho tehdejším posluchačům a je srozumitelný i nám. Dnešní svatby sice nejsou takovými událostmi a nemají takový charakter jako za dob Kristových (tam se hosté počítali na desítky a svatba trvala několik dní), ale ono „cpaní se dopředu“, ona namyšlená sebestřednost a pýcha, (nezřídka nenažranost) ta je vlastní tehdejším účastníkům, stejně jako dnešním hostům – a nemusí jít o svatbu, stačí společné posezení, oslava, vernisáž, raut …  Ti hluční; ti, kteří chtějí být vidět; ti, kteří se tlačí do popředí; všichni ti nesoudní, si koledují o ztrapnění vedle skutečné osobnosti – ta se dopředu nedere, spíše stojí v pozadí a nestojí o pozornost.

Tolik k „zasedacímu pořádku“ v tomto podobenství. Ono má ještě další rovinu – co kdyby tím: „Pánem, který tě pozval“ byl náš Pán. Pak by podobenství dostalo úplně nový rozměr. On nás totiž zve na nebeskou hostinu, to pozvání se objevuje v evangeliích vícekráte – ale pak to nebudeme my a naše sebestřednost, kdo budou určovat místa v Božím království, ale právě a jen hostitel. Podle našich skutečných zásluh, které mají úplně jiný charakter, než ty pozemské zásluhy. A pak slyšet ono: „Pojď příteli, přijmi místo, které ti náleží“ by pro nás bylo doslova „rajskou hudbou“. Ale to jsem už od tématu pokory a pýchy poněkud odbočil. 

Vrátím se k němu prostřednictvím prvého čtení z knihy Sirachovcovy, které evangeliu předchází.

Začíná větou: „Synu, dělej své práce ve skromnosti …“ Co to vlastně znamená? Nejspíš to, abychom své činy, své dílo, práci a námahu – ale rovněž i své dobré skutky, své osobní přednosti, nevystavovali na odiv. Abychom konali to, co máme, a konali to v tichosti a pokoře, bez zbytečného humbuku a zviditelňování se. Skromnost se neslučuje se sebeprosazováním, kariérismem, touhou po publicitě. (Za ta desetiletí v pracovním procesu mám zkušenost s tím, že o své práci a výkonech a o své nepostradatelnosti nemluví ti opravdu výkonní, ale ti, kteří to své málo umějí prodat. Nejvíce práce nadělají právě ti, kteří nejsou na očích, a přece právě oni jsou zpravidla méně honorováni než ti „nepostradatelní“ mluvkové.) Také další Sirachovcova věta je perlou pro mezilidské vztahy: „Čím jsi větší, tím víc se pokořuj …“  V životě se setkáváme s pravým opakem: čím kdo „stojí výše“, tím méně je sebekritický a schopný sebereflexe. Všichni ti šéfové, lídři, „ředitelé zeměkoule“ mají jedno společné – neumí si dělat legraci sami ze sebe, postrádají velkorysost a je jim cizí upřímnost a milosrdenství. Sirachovec radí pravý opak: „Čím jsi větší, tím víc se pokořuj.“ V čem spočívá ona velikost? Čím se měří? Ani centimetry, ani získaným majetkem či nabytými vědomostmi. Stejně tak nespočívá v dosažené výši postů a ve společenském postavení. V ošidné popularitě a laciné slávě. Jen těžko umíme definovat pravou velikost člověka – vždyť je neměřitelná, neuchopitelná – a přece, snadno rozeznáme, máme-li co do činění se skutečnou osobností nebo rádoby důležitým náfukou. Koneckonců, jedním z atributů skutečné velikosti člověka je, že svou pravou hodnotu nedává na odiv (ale ani ji neskrývá pod maskou falešné pokory), že se nedere do popředí, ale umí v pravý čas ustoupit do pozadí (upozadit se) a třeba i mlčet tam, kde se všichni žvaní. „Veliký“ člověk o sobě nemluví (ani nemusí, protože za něj mluví jeho skutky, jeho postoje a vystupování) a i přes absenci vnějšího předvádění se, „zviditelňování“, je dobře rozeznatelný v průměrnosti ostatních. (A už úplně pod čarou, namísto uznání je odměňován pomluvami těch průměrných.)

Téma pokory je silným duchovním tématem. Učitelka církve, sv. Terezie říká, že: „pokora je pravda“. Pokora je postoj toho, kdo si uvědomuje, „kým je“ a „kde je jeho místo“, a kdo si podle toho také počíná. Pokorný člověk je ten, který zná své lidské hranice, který si je dobře vědom svých předností i nedostatků. Opakem pokory je pýcha – a ta je lží – o sobě i o druhých.

Jestliže ve světě jsou pyšní, sebestřední, bezohlední a sobci v popředí, pak u Pána – u Pána, který je „cestou, pravdou a životem“, budou těmi posledními. Cožpak neřekl Ježíš v tom dnešním evangeliu: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Jiří Vojtěch Černý