Pokora nezbytně patří ke zralé lidské osobnosti
Sir 3,19-31
Lk 14,7-14
22. neděle v mezidobí
Není nesnadné poznat, jaký společný motiv mají dnešní prvé, mudroslovné čtení z knihy Sirachovcovy a poučení udělené Kristem v evangeliu. Je to POKORA. Ctnost vpravdě Božská, ctnost, která dává pravou hodnotu člověku. A také ctnost přečasto pokřivená, zdeformovaná sebestředností, znehodnocená nepochopením. POKORA. Slovo, které pomalu mizí z našeho slovníku, stejně jako hodnota kterou reprezentuje a která, žel, pomalu mizí z našeho života. K naší škodě. Protože POKORA dává našemu jednání tu správnou a velmi potřebnou chuť. Přesto je velmi nesnadné říci, definovat, co to vlastně POKORA je. A jaký je člověk pokorný. My jsme spíše schopni říci, jaký je člověk NE-POKORNÝ, tedy pyšný. PÝCHA je protějškem pokory. A pýcha, ta je nepřehlédnutelná (zatímco pravá skutečná pokora je nevtíravá). Pýcha, byť i maskovaná falešnou pokorou, je okatá, je tak plná sebe, tak křiklavá a nevkusná. Pýcha dusí, zatímco pokora umožňuje dýchat. Dává prostor, dává druhým svobodu. Je pravdivá, protože je sama sebou.
Troufám si říci, že POKORA nezbytně patří ke zralé lidské osobnosti. Bude to tím, že opravdová velikost člověka nespočívá v jeho VYVYŠOVÁNÍ, ale ve vědomí své skutečné VELIKOSTI. Všichni nepochybně znáte ty trapné lidské trpaslíky, ony nadutce, jejichž jediným životním cílem je být NĚKÝM, být vidět... Čím větší úsilí, čím vyšší post, čím okázalejší život - tím jsou ve skutečnosti prázdnější. Vždyť vsadit na popularitu, moc a slávu je tak ošidné a smutné. Vždycky budou známější, slavnější, výše postavenější; stejně jako chytřejší, bohatší, výkonnější.. Takový zoufalec nikdy nebude tak vysoko, aby jiný nebyl ještě výš… A tak namísto spokojeného, radostného života, čeká pyšného povýšence jen věčný stres, nespokojenost a závist... Naproti tomu pokorný člověk je ten, který zná své lidské hranice, který si je dobře vědom svých předností i nedostatků. Svatá Terezie, a ta podala svým životem nezvratný důkaz pokory, říká, že: „pokora je pravda“. Pokora je tedy postoj toho, kdo si přesně uvědomuje, kým je a kde je jeho místo a podle toho si také počíná. To odpovídá Ježíšovu poučení z dnešního evangelia, ve kterém jsme slyšeli: „Pozve-li tě někdo na hostinu, nesedej si na přední místo; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: Uvolni mu své místo! A ty pak musíš s hanbou na poslední místo.“
Takový odchod středem pozornosti na poslední místo, to je trapas, který dokáže silně zahanbit a POKOŘIT. A přece si jej člověk způsobí sám právě tím, že špatně odhadne své místo, své postavení.
Ježíš využívá každé příležitosti z běžného života, aby učil a vedl své posluchače. Dnes použije příklad hostiny, na níž byl pozván a kde sám byl pod drobnohledem. Slyšeli jsme: „dávali si na něj pozor...“. To pro něj nevěstí nic dobrého, nachází se v domě předního z farizeů a ostatní hosté, nepochybně také významní farizeové, jako supi čekají, jak se zachová. (V takovéto atmosféře bych já ztratil chuť k jídlu. Ne tak Ježíš. Ten je plně sám sebou, má nás přečtené a dokáže i naše skryté plány obrátit na ruby.)
Příklad jakéhosi zasedacího pořádku (v tehdejší době nebyl znám a hosté si sedali sami, dle svého uvážení) není jen dobovým poučením o správných zásadách společenského chování, o tehdejší etiketě, ale je především! poučením o správném postoji vůči druhým, vůči sobě i vůči Bohu. Ano, jde o POSTOJ - pokora je životním postojem. Zredukovat Kristovo poučení o předních a posledních místech jen na to, že si cíleně budu sedat jako poslední, pěkně okatě v koutečku a podívejte se, jak jsem pokorný, to by byla FALEŠNÁ POKORA. Když předstírám své ponížení, když jsem ten poslední, ten ušlápnutý, když své skutečné kvality zapírám, pak je to ve skutečnosti projev SKRYTÉ PÝCHY a sebestřednosti.
SEBESTŘEDNÝ člověk staví DO STŘEDU své vlastní JÁ. Své EGO. Otevřený, pokorný člověk dobře ví, že není středem vesmíru a vnímá potřeby těch, kteří jsou kolem něho; neptá se v prvé řadě: „co chci já“, ale spíše: „co ode mne druzí očekávají? Čím mohu druhým pomoci?“ Tento postoj odpoutání se od sebe samých, nás činí krásně svobodnými. Nemusíme toužit, abychom byli kdovíjací v očích těch druhých. Nemusíme vynakládat úsilí, peníze, energii, abychom získali tak pomíjivé „uznání tohoto světa“. Sv. Jan cituje slova Pána Ježíše: „Poznáte pravdu a pravda z vás učiní lidi svobodné“. Ano, pravda člověka osvobozuje. Stejně tak i pravda o sobě samém. Osvobozuje od sebestřednosti, od křečovitého hledání uznání a prestiže; od sebevychvalování a sebevyvyšování, od pošetilé snahy vždy „dobře vypadat“, být „in“, být středem pozornosti a kdovíčeho ještě. Tato vnitřní pravda, mě osvobozuje od věčného srovnávání se s těmi druhými; od závislosti na jejich mínění; od vypočítávání všech kladů u sebe a záporů u těch druhých; od mindráků a zapšklostí nad svou nedoceněností i závistí nad úspěchy druhých...
Bohužel, mnoho lidí zkornatí v samolibé sebelásce a nakonec si už ani neuvědomují, jak jsou směšní a trapní, derou-li se na první místa, do popředí; a jak si tím sami škodí. Jak se SHAZUJÍ. Počínají si přesně tak, jak to kritizuje Pán Ježíš. Nakonec, ke své škodě, neboť stále platí, že: „pýcha předchází pád“. Protože - opět cituji Pána Ježíše: „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“.
(Příklad z oné hostiny před 2 tisíci let zůstává stále poučným, i v dnešní době vizitek, navštívenek a zasedacích pořádků, rautů i společenských oslav. Nejde totiž jenom o to, na kterou reálnou židli si kecnu, ale jde především o to, JAK SE VIDÍM. Jak se hodnotím, zda se sám nestavím na piedestal, nevyvyšuji na trůn své JÁ, nepovažuji se za nejdůležitějšího a na ty druhé kolem nekoukám skrz prsty.)
Zvěst dnešních biblických textů zasahuje ještě hlouběji, nejen na rovinu mezilidských vztahů. Pýcha a pokora také vstupují do vztahu ČLOVĚKA a BOHA. A o tom vypovídá prvé čtení z knihy Sirachovcovy, které jste slyšeli:
„Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.“
Pyšný člověk, zahlcený sám sebou, vedle sebe nesnese ani Boží velikost; pokorný člověk je veliký v Božích očích i přesto, či právě proto, že je malý.
„Bůh je slaven pokornými lidmi!“
A víte proč? Protože právě cesta POKORY, cesta SEBEVYDÁNÍ samého Boha je cestou, kterou si vybral sám Bůh, aby se nám zjevil. Je to cesta, kterou si vybral Boží Syn, aby spasil lidstvo...
Moji milí, buďte sami sebou, upřete svůj pohled na Krista, a ne na ty druhé; jděte za ním cestou sebevydání, v pravdě a následování. On je cesta, pravda a život! A On nám také, budeme-li pozorní, ukáže na to naše pravé místo v životě, a doufejme, že i jednou na nebeské hostině.
Jiří Vojtěch Černý
