10.02.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

„Pojď za mnou!“

„Pojď za mnou!“

Iz 6,1-2a.3-8

Lk 5,1-11

5. neděle v mezidobí

To, co spojuje v dnešních biblických textech starozákonní čtení a evangelium - je Boží povolání - být Jeho, být dělníkem na Boží vinici – a jak už to u Božích vyvolených bývá pravidlem - nedostávat za své působení v Božích službách královský žold, ale daleko spíše rány, kopance, umlčování a násilí ze strany těch, ke kterým je Boží vyvolený poslán.

Text z proroka Izaiáše začíná velmi barvitým líčením vidění, kterého se dostalo budoucímu proroku. A ačkoli si Starý zákon nepotrpí na přesné datace, zde máme zmínku, že to bylo v době, kdy zemřel král Uzijáš – tedy v r. 740 př. Kr. A co se stalo Izaiášovi? Byl svědkem neobyčejné podívané: „Chrám byl plný Boží velebnosti“, k tomu aklamace andělů: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“, rozechvívající chrámové veřeje a dým kadidla, symbol to modliteb, se vznáší kolem. Není divu, že Izaiáš je tímto viděním vyveden z míry, nadto dobře zná Boží výrok, že „žádný smrtelník nesmí spatřit Hospodinovu tvář.“ A tak, pod vlivem tohoto obrazu, tohoto nebeského představení, zvolá ona, pro tu chvíli tak potřebná, slova vědomí své malosti, nedokonalosti, hříšnosti a nehodnosti: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím…“ (Možná, že bychom tato slova měli v sebezpytování volat všichni, vždyť žijeme ve světě plném lží a sami do tohoto marasmu nepravd hojně přispíváme i vlastními rty.) V tuto chvíli však nejde u Izaiáše o nějaké to naše zvykové zpytování svědomí – on je Božím obrazem, téměř hmatatelnou Boží přítomností, natolik zasažen, že si bolestně uvědomuje svoji lidskou nedostatečnost. A je věcí Boží režie, že musí prožít toto vědomí své nehodnosti a bezvýznamnosti – vždyť, a to také platí pro naši kajícnost a pokoru: teprve pravdivým poznáním sebe sama a hlubokou lítostí, jsme otevřeni Božímu uzdravujícímu zákroku. A ten hned vzápětí nastane v aktu „očištění Izaiášových úst“. Děje se tak rozpáleným kamenem vzatým z oltáře – tedy posvátného místa, a přiloženého na prorokova ústa. Samozřejmě, že onen přisluhující seraf nechce způsobit Izaiášovi zdravotní újmu a bolest; jde o silný symbol – o ono biblické „čištění zlata v plameni ohně“. (Žár ohně nejen taví a čistí vzácné kovy, odděluje ryzí zlato od strusky a zbytečných příměsí, ale také působí kujnost materiálu- Boží slovo musí být očištěné a současně plastické natolik, aby bylo přijatelné pro všechny vrstvy obyvatel celého světa.)

Naše lidská ústa jsou, a to je třeba si přiznat, a priori nečistá – kolik nepravdivých, zlých, zraňujících, a hlavně zbytečných, slov jsme už ve své životě pronesli. Pro tuto chvíli je třeba vybavit proroka nejen silou a mocí Božího slova, ale také očistit jeho ústa a uzdravit jeho srdce, aby to, co bude, jsa povolaným hlasatelem Božím lidu sdělovat, bylo čisté, důvěryhodné a pravdivé. Proto ten, pro nás navenek až drastický očistný úkon. Ve skutečnosti je velkou milostí, s jistou nadsázkou jej lze přirovnat i k očištění a uzdravení ve svátosti smíření. Tomu by konečně odpovídala ona serafova slova: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, smyt je tvůj hřích.“

Touto planoucí očistnou koupelí je Izaiáš, tento nově povstavší prorok, vyzbrojen pro své poslání. Dostalo se mu ho od Boha – jinak to ani nelze – ale, pod vlivem silné, emotivní atmosféry se k povolání proroka přihlásil sám – vzpomeňme: „Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: „Koho mám poslat, kdo nám půjde? Řekl jsem: „Zde jsem, mne pošli!“ (Bůh si Izaiáše vybral, předem připravil, ale slovo přijetí poslání musí vyjít ze svobodného rozhodnutí a odevzdání se do rukou Božích – proto možná celá ona velkolepá chrámová scéna, vrcholící otázkou, na jejíž kladné zodpovězení byl Izaiáš připravován.) Avšak rozhodující „Zde jsem, mne pošli!“ –musí zaznít spontánně, svobodně a s plným vědomím.

Neméně neobvyklý zážitek, který se rovněž vymyká všem přirozeným zákonitostem, předcházel i povolání Petra (a Ondřeje, Jakuba a Jana) v evangeliu.

Ježíš stojí na břehu a učí. Evangelista poznamenává: „lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo“. To je scéna jak z ilustrovaného katechismu. Ježíš, Boží Syn, předává slovo Boží lačným zástupům, které prahnou po každém Mistrově slovu. A aby lépe slyšeli, tlačí se na něj. A opodál, dosud bezejmenní rybáři, unavení celonočním lovem, kteří Ježíše nejspíš ani moc nevnímají. Perou sítě, čistí je od všech těch chaluh a jiné vodní chamradi. Sotva naslouchají Mistrovým slovům. Mají za sebou probdělou noc, kdy všechna jejich námaha byla marná, kdy zkrátka nechytili nic. (Tudíž nemají co na trhu prodat a doma je čekají hladové krky jejich rodin.) Sotva mají tito rybáři náladu poslouchat slova onoho Božího hlasatele. Nicméně když je Ježíš požádá, aby mu uvolnili loď a trochu s ní odrazili od břehu – to proto, aby lidé mohli dobře slyšet jeho slova, nejspíše ochotně vyhoví. A také nejspíš začnou poslouchat…

I zde děj pokračuje. Když Ježíš skončí své kázání, obrátí se na právě na rybáře, jmenovitě na Šimona, s výzvou, která se musí jevit zkušenému rybáři, jakým Petr bezesporu byl, jako čiré bláznovství. „Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovení.“ Šimon se nejprve snaží tohoto rybářského diletanta přemluvit, z profesního hlediska mu racionálně vysvětlit, že jej vybízí k holému nesmyslu: „Mistře, celou noc jsme nelopotili a nic jsme nechytili…“ – ale – teď to přijde: „ALE“, a to je podstatné, tento zkušený rybář, nejspíš pro autoritu toho zvláštního Mistra, přijme vážně Kristovou výzvu: „ALE na tvé slovo SPUSTÍM SÍTĚ.“ A my víme, jaký výsledek přinesla tato vnímavost k Ježíšově výzvě a poslušnost k jeho slovu: „Zahrnuli tak velké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly!“ Pro rybáře Šimona je právě tento nečekaný rybolov tím, co jej vrhne na kolena. Slovo Ježíšovo se naplnilo, přirozený zákon je překonán a Šimon tváří v tvář zjevnému zázraku, uskutečněnému jen na slovo Mistra, náhle cítí, ne nepodoben Izaiášovi, svou lidskou bezmocnost, nedokonalost a hříšnost. „Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný!“ Petrovo sebevědomí, vlastně celý jeho dosavadní svět, se hroutí. Vnímá dotek božského, a cítí se nehodným dále zůstávat v blízkosti Ježíše. „Odejdi ode mne!“ - nemohu unést sílu tvého slova a tíhu tvé blízkosti, zář tvé svatosti. Tento rybářský suverén, možná poprvé v životě, zažívá své lidské hranice, svoji slabost. „Odejdi, Pane ode mne!“ Neunesu tvou přítomnost!

Opět se setkáváme se stejným scénářem - teprve, až když Petr dozraje k tomuto upřímnému postoji pokory, stává se výchozím bodem, z něhož se bude dále odvíjet duchovní síla, už ne Šimona, ale Petra – rybáře lidských duší. Petrova kapitulace před Kristem se završuje povzbuzením a výzvou Mistra: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“

Nechme ještě doznít konec dnešní epizody: To, že Petr, a jeho společníci, Jakub a Jan, nechají své lodě, své sítě, své jediné živobytí na břehu a okamžitě, bez prodlení, jdou za Ježíšem, je jakýmsi vyvrcholením tohoto osudového setkání s Ježíšem. Tímto vtěleným Božím SLOVEM, které obrátilo celý jejich dosavadní život naruby a v posledku udělalo z bezvýznamných galilejských rybářů pilíře světové církve.

Izaiáš, stejně jako Petr, prožili podobnou zkušenost. Byli osloveni Bohem a síla Božího slova proměnila jejich život. Stali se novými lidmi s novým posláním. Vydali se na cestu od známého k neznámému; od jistého k nejistému; od vnější úspěšnosti k mnohým prohrám. Ale, pro ono ujištění: „Neboj se, jsem s tebou!“ dostávají sílu vyjít na tuto cestu božího povolání. Následovat Ježíše, učit se vedle něho důvěře v Otce i v sebe sama; žít v bezelstné a pokorné jistotě své povolání. Jít kupředu v moci ujištění: „Neboj se, jsem s tebou!“ Toto slovo povzbuzení, ujištění a současně i neodolatelné výzvy, jim dá sílu naplnit to, co od nich Bůh žádá. Hlásat Boží slovo, rozhazovat sítě Boží lásky, jejímiž se stali nástroji. Napříště už nejednat jen sami za sebe, ale pouze v síle a moci Božího slova.

Setkání s Bohem, nahlédnutí za oponu lidského horizontu, nezbytně přivádí člověka k poznání a uznání své malosti, slabosti, nicotnosti. Právě zážitek s Boží přesažností, záblesk Božího světla, má moc člověka proměnit. Vrhnout jej v pokoře před Bohem, před Kristem, na kolena. A já se domnívám, že právě tato upřímná pokora, je pro nás odrazovým můstkem pro to, abychom i my, s vírou v ono: „Neboj se, já jsem s tebou!“ nepřeslechli jedinečnou Kristovu výzvu: „Pojď za mnou!“ Abychom zkrátka dokázali přemoci sebe sama, potlačit svoji přirozenou sebestřednost a pohodlnost a bezvýhradně se odevzdali Kristu. Abychom naplnili své osobní životní poslání. Nebojme se nechat za sebou všechno zbytečné a s pokorou jděme kupředu po naší osobní, jedinečné, (a nepopírám, že náročné), cestě, k níž nás Ježíš ve křtu povolal.

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru