"Pojď za mnou!"

Gn 12,1-4

Mt 17,1-9

2. neděle postní

Druhá neděle postní nabízí každoročně stejné evangelium, či lépe, stejný příběh, byť pokaždé z pera jiného evangelisty. Proměnění Páně – Ježíš se před zraky svých nejbližších: Petra, Jakuba a Jana proměnil. Jak? To nám přibližují všichni shodně: „byl před jejich zraky proměněn; jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“. Jde o jev, který se vymyká všem přirozeným pravidlům a jeho mimořádnost podtrhuje hlas nebeského Otce: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ A také: „Toho poslouchejte!“ 

Poprvé se Bůh takto přihlásil ke svému otcovství při Ježíšově křtu v Jordánu a nyní opět – je zde však rozdíl, nyní se po Ježíšově boku zjevují ještě dvě největší postavy Starého zákona – Mojžíš a Eliáš: zákonodárce a prorok. Proměněný Ježíš jakoby spojoval nebe se zemí – a není divu, že apoštolové prožívají radost, stav blaženosti, že je jim v této společnosti Božích vyvolených dobře. „Pane, je dobře že jsme tady“ nebo také: Pane, je nám tady dobře. A tyto chvíle neuchopitelného štěstí chtějí jakoby podržet, zakonzervovat: „Postavíme tři stany – jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi“. Chvíle štěstí, naplnění, pokoje jsou však tak krátké a pomíjivé. Nejen pro ony tři učedníky, ale pro každého z nás. Jak rádi bychom i my udrželi ty, tolik vzácné chvíle našeho štěstí. Avšak pro apoštoly nebeské divadlo záhy skončí, když Ježíš, už opět stejný jako oni, se jich dotkne a vybídne je: „Vstaňte a pojďte.“ Sestupte tam dolů, do údolí, k ostatním učedníkům, ke svým každodenním starostem a těžkostem. A aby toho nebylo málo, ještě jim cestou dolů přikáže, aby o svém zážitku mlčeli, aby si jej nechali pro sebe až do doby, kdy bude vzkříšen z mrtvých.

„Vstaňte a pojďte!“ Dávno před Mojžíšem a Eliášem slyšel podobný příkaz Abrahám, tento „praotec víry“. Vlivný a bohatý muž, sídlící se svými stády v úrodném kraji Perského zálivu, v pravěkém Uru. Slyšeli jsme o tom v prvém čtení: „Hospodin řekl Abrahámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.“   A Abrahám skutečně vyšel. Z jistoty do nejistoty, ze zabezpečeného a pohodlného do neznámého a nebezpečného. Jak snadné a lákavé by bylo tento Boží hlas přeslechnout. Abrahám je už starý, nedočkal se potomstva a tady mu Hospodin přislibuje, že „z něho udělá veliký národ, že mu požehná a oslaví jeho jméno, které se stane pro budoucí pokolení požehnáním“.  Abrahám poslechl ten hlas a skutečně vyšel. Vyšel ze své země do země, kterou mu Hospodin přislíbil – do země zaslíbené. To byl krok, vyžadující velkou odvahu a hlubokou víru. A jen díky poslušnosti, díky bezmezné víře Abrahámově mohl Hospodin naplnit tento příslib, a tak se stal Abrahám, tento chaldejský pastýř „praotcem vyvoleného národa“. 

Stojí za to, se u tohoto „vycházení“, u tohoto „vstaňte a pojďte“ zastavit. Zůstat stát, zabydlet se v příjemném a pohodlném, je lákavé. Ne však žádoucí. (Jak praví klasik: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál, den žádný dvakráte se nenarodí …“ Jan Neruda) Zůstat stát znamená stagnovat. Zakonzervovat se v sice příjemném a pohodlném, avšak stojatém a mrtvolném. Cesta k životu, cesta do země zaslíbené (pro nás do nebeského království) s sebou nese nutnost zvednout se a jít. Vstříc neznámému. Vstříc nejistotě, těžkostem, překážkám. Ale, i když klopýtaje, i když bloudíce, je třeba jít kupředu. Život je cestou, po níž je třeba jít. Není horší varianty než nečinnost. Stagnace. Zapouzdření se ve svém malém, jistém, pohodlném, byť trochu zasmrádlém.

Abraham vyšel – a došel do země zaslíbené a dostalo se mu hojného potomstva. Stejně i Mojžíš vyšel z Egypta a dostalo se mu Zákona na Sinaji. Eliáš vyšel z Judska, přešel poušť a dostalo se mu patření na Hospodina na hoře Chorebu. Ježíš sešel z hory Tábor a dostalo se mu utrpení na Kalvárii.

Doba postní je dobou, kdy jsme i my zváni k tomu, abychom vyšli – od nezávazné víry, od závislostí na novodobých drogách (internetu, alkoholu atd.); od každodenní životní rutiny – z našeho chaldejského Uru a jít do země, kterou nám Hospodin ukáže, tedy k budoucnosti víry a otevřít se pro přísliby, jež nám Pán představuje a konat ty skutky, které po nás Pán žádá. Naší „Zemí zaslíbenou“ je Boží království. Nejen jednou po smrti – vždyť: „Nebeské království je mezi námi“, už tady a teď, na zemi kde „žijeme, hýbáme se a jsme“.

Ti tři apoštolové – Petr, Jakub a Jan by nedospěli k radostnému světlu Velikonoc a k setkání se vzkříšeným Ježíšem, kdyby zůstali na hoře Tábor v příjemném stínu stanů. A ani my bychom nedospěli k našim osobním Velikonocům, kdybychom zůstali stát a nenásledovali Pána. Nejen těm třem tenkrát na hoře Tábor, ale každému z nás jakoby Ježíš říkal: „Vstaň a pojď!“ „Pojď za mnou!“ „Následuj mne!“

Jiří Vojtěch Černý