Podstata duchovního života
Mt 3,13-17
Křtu Páně
Slavností křtu Páně končí vánoční doba, doba jesliček a jezulátka, koled a vánočního cukroví a nastává – z liturgického hlediska mezidobí a z našeho profánního, vlastně také takové mezidobí. Pro mnohé je dobou od vánoc k vánocům … budiž, ale křest, ten Kristův, stejně jako náš, je důležitým mezníkem. Je časem nového začátku – a to jak v životě Krista, tak i v našem životě, vždyť my jsme se svým křtem také zařadili do široké rodiny Božích dětí a přijali četné milosti, zejména milost posvěcující. Vracet se v myšlenkách a v rozjímání k našemu křtu je velmi žádoucí, stejně jako je potřebná reflexe toho, kým a jací jsme s tím, jací bychom měli, podle Boží vůle a obrazu Božího, být.
Než abych mluvil o našem (vašem i mém) svátostném křtu, raději budu mluvit o křtu Pána Ježíše. (Tam nehrozí riziko, že bych „narazil“.)
„Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít.“ Přijít ze severu z Galileje k místu křtu, tj. pod Jerichem, znamenalo ujít dlouhou a náročnou cestu. Ježíš přichází za Janem s konkrétním úmyslem – dát se pokřtít, což obnášelo vstoupit jako ostatní hříšníci do vod Jordánu, aby zde vyznal a odložil své hříchy a nechal se omýt, očistit vodou. Jde o úkon fyzický a kultický. Co však má vyznávat Ježíš, Syn Boží, ten jediný, který je bez hříchu? Ježíš se vědomě chce nechat pokřtít. Zařazuje se do zástupu čekajících. Když stane před Janem (Jan je nepochybně vizionář, on poznává v Ježíši Božího syna) odehraje se zásadní scéna a zazní důležitý dialog.
„Jan se bránil a říkal: ´Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně? ´ Ježíš mu však řekl: ´Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom splnili Boží vůli.“ Abychom splnili Boží vůli! Boží vůlí tedy bylo, aby Ježíš přijal křest, stejně jako ostatní lidé – hříšníci. Aby už tady a teď, na začátku svého veřejného působení vzal na sebe hříchy ostatních hříšníků a odevzdal je zástupně Otci.
Děj pokračuje, a to nevídaným způsobem: „Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj.“ „A z nebe se ozval hlas: ´To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
Jakmile byl Ježíš pokřtěn – ne dříve, ani později. Křest, Ježíšovo sestoupení do Jordánu a vystoupení, je katalyzátorem, spouštěčem nevídané skutečnosti: sám Bůh – Otec promlouvá z nebe, hlásí se k svému Synu, a co víc, vyjadřuje svůj postoj: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Slyšeli to všichni? Nebo jen Jan? Evangelisté nebyli svědky, vypravují sdělovaný příběh o desítky let později. Ať už byly detaily Kristova křtu jakékoli, stalo se to, co bylo třeba uchovat. Nebe se otevírá! Bůh se hlásí k svému Synu!
Nebe se, obrazně, otevřelo, když Bůh zastínil Pannu Marii. Její lůno se otevřelo při jeho narození. Nad Ježíšem se nebe otevírá při jeho křtu, dále tomu bude při proměnění na hoře. Od chvíle křtu to bude Ježíš, Boží Syn, který bude otevírat – oči slepým, uši hluchým. Který bude otevírat smysly i mysl; bude otevírat zavřená srdce, bude otevírat knihy Písma. Bude otevírat – protože je sám otevřený. Jeho identitou je být otevřený všem; všechny přijímat (takové, jací jsou), co víc, všechny milovat. A protože miluje, proto sestupuje do vod Jordánu, když na sebe bere hříchy druhých. Protože miluje, vystupuje na kříž, když na sebe vzal hříchy celého světa. (O tom však později.)
Ježíš nám, skrze svůj křest a náš křest, otevírá cestu k Otci. Zve nás k Otci, do svého království. Tak, jako byl Kristův křest přelomovou, zásadní událostí v jeho životě, je tomu i u našeho křtu. Při něm jsme byli ponořeni (ve skutečnosti jen trochu politi –jde o symbol) do křestního pramene, do vody živé, která symbolizuje Krista a byli jsme obmyti od hříchu (pokud jsme přijali křest jako dospělí; pokud jako nemluvňata, pak od dědičného hříchu) a stali jsme se „novým stvořením“ – Božími dětmi, Božími vyvolenými, milovanými syny (a dcerami) Božími. I k nám se při našem křtu Bůh přihlásil, jako k těm, ve kterých má své zalíbení. Co z toho pro nás plyne? Bůh nás – mne miluje. Láskou, kterou si nemohu zasloužit, vynutit. Milujeme mne, protože jinak nemůže. Protože „Bůh je láska.“ Jako milovaný mohu a mám být milujícím. Kdykoli a cokoli dělám, mohu to konat v síle lásky, kterou mi dává zakoušet Bůh. Mohu a mám se na všechny kolem dívat Božíma očima. Očima lásky. O lásku Boha – Otce mne nemůže nikdo a nic připravit. Ani můj sebevětší hřích nemůže Bohu zabránit, aby mne miloval. Bůh je láska. Bůh nemůže nemilovat. Křtem jsem ponořen do této Boží, Otcovské lásky. A stejně tak, jako je svátostné znamení křtu nezrušitelné, je nezrušitelná Boží láska k člověku.
Mohu se každý den probouzet s vědomím, že jsem milovaným božím dítětem. Mohu – a měl bych, za to každý den děkovat. A mohu v modlitbě Bohu říkat, že ho také miluji. Je to tak jednoduché. A přitom to je sama podstata duchovního života: setkávání se – milujícího s milovaným a milovaného s milujícím.
Jiří Vojtěch Černý
