03.04.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Pochybnost může být pro náš život pozitivní zkušeností

Pochybnost může být pro náš život pozitivní zkušeností

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční

Slavnost 2. neděle velikonoční je, už od r. 2000 (od svatořečení sv. Faustyny Kowalské, této neúnavné propagátorky Svátku Božího milosrdenství) v církvi označována, a co víc, i slavena, jako „neděle Božího milosrdenství“. Tuto skutečnost snad ani nelze v letošním „Svatém roce milosrdenství“ jen tak přejít, či pominout. Nabízí se nám otázka, co to vlastně ono „milosrdenství“ je? Co si pod ním máme představit. Jistě se nemůžeme spokojit jen s výčtem „tělesných a duchovních milosrdenství“, jak nám je nabízí katechismus (i když je vyčerpávají), ani si jen tak pro sebe nelze ono milosrdenství zredukovat na nějakou tu minci ze soucitu, hozenou do nejrůznějších pokladniček. Být milosrdným znamená, jak samo slovo napovídá: „být milého srdce“, snad lépe „otevřeného, vroucího, velkorysého“ (v opozici proti srdci tvrdému, uzavřenému, srdci z kamene, jak o něm čteme u proroka Joela, v úvodu doby postní). Inspirací, jak vnímat Boží milosrdenství, nám může být Sv. Otec František, který jej vyhlásil (jak moudrý čin) a jeho osobní modlitba. Je natolik vroucí a lidská, že může oslovit každého člověka dobré vůle a milého srdce. „Pane Ježíši Kriste, učil jsi nás být milosrdnými, jako je milosrdný nebeský Otec, a řekl jsi nám, že kdo vidí tebe, vidí Otce. Ukaž nám svou tvář a budeme spaseni… Ty jsi viditelnou tváří neviditelného Otce, Boha, který projevuje svou všemohoucnost nejvíce odpuštěním a milosrdenstvím: dej, ať je církev pro svět tvou viditelnou tváří, tváří svého Pána, vzkříšeného a oslaveného…“

O tom, že Ježíš je tváří Otcova milosrdenství, hovoří Sv. Otec František hned v úvodu buly vyhlašující tento Svatý rok Milosrdenství. (Misericordiae Vultus). Avšak nezůstává jen u tváře Božího Syna, rozšiřuje svou výzvu na nás všechny, abychom i my odráželi ve svém jednání, ve svých srdcích, tuto Otcovskou, milosrdnou tvář. A se starostlivostí pastýře celé církve, se obrací právě k ní, k té, která se rodí z Kristova utrpení a jeho odpouštějící lásky na kříži, aby i ona, a zvláště ona, byla tou, která, cit.: „cítí odpovědnost, že má být ve světě živým znamením Otcovy lásky“ a také, že: „Milosrdenství je sloupovím, které nese život církve.“ Církev je v dnešním světě, žel, ne vždy tak docela neprávem, napadána, dehonestována, osočována. Myslím, že právě nastavení její pravé tváře – a tou je milosrdenství a současně i spravedlnost a láska, je jedinou smysluplnou obranou proti všem útokům, která církev musí nést. Opět cituji Sv. Otce Františka: „Věrohodnost církve prochází cestou milosrdné a soucitné lásky.“… „Pro církev znovu nadešel čas chopit se radostné zvěsti o odpuštění. Odpuštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá odvahu hledět do budoucnosti s nadějí…“

Když se ve světle právě řečeného přeneseme do večeřadla v Jeruzalémě, onoho „večera, prvního dne v týdnu“, najdeme zde apoštoly – ustrašené, pochybující, dezorientované – kteří hledí na Ježíšovu tvář, vyzařující nesmírnou, odpouštějící a chápající lásku – a slyší slova, která jim jsou balzámem pro jejich ustaraná srdce: „Nebojte se“ a dále: „Pokoj vám!“ A učedníci? „Když uviděli Pána, zaradovali se.“ (Setkání s Kristem vždy přináší pokoj, útěchu, radost…) Pak na ně „dechl“ – čímž jim předal svého ducha a také moc odpouštět v tomto duchu hříchy – což je rajský plod jeho stromu kříže, totiž, že nám Pán znovu a znovu, pro svou lásku a milosrdenství, odpouští hříchy. Že nás, stejně ustrašené, nejisté, tápající a padající, znovu pozvedá k důstojnosti milovaných Božích dětí, kterým je v jejich slabosti odpouštěno – a to nikoli pro naše zásluhy (kde bychom je asi vzali?), ale pro Otcovo milosrdenství, pro jeho nevyčerpatelnou lásku.

Nicméně, evangelní příběh nabízí pokračování, a tím je postava a postoj apoštola Tomáše. Ten onen „večer, prvního dne v týdnu“ mezi učedníky chyběl a tak, s přímo ukázkovým příkladem mužské racionality, té, která nedůvěřuje tomu, o čem se sama nemůže přesvědčit, na radostné tvrzení apoštolů: „Viděli jsme Pána!“ odpovídá: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“

Zřetelnější ukázku pragmatického přístupu k neznámé skutečnosti, bychom jen těžko mohli nalézt. „Dokud sám neuvidím, dokud si sám nesáhnu...“

Kazatelé a teologové se na chudáka Tomáše dívají poněkud spatra, ale domnívám se, že neprávem. Vždyť on neměl za sebou zkušenost ostatních apoštolů, kteří se už s Kristem setkali a kteří se jej už mohli dotknout. Ten první večer měli strach a pochybnosti všichni apoštolové. Až teprve Kristův hlas, jeho pozdrav „POKOJ VÁM“ i jeho „NEBOJTE SE“, je uklidnil a přesvědčil, že je to skutečně On, jejich Mistr a Pán.

Tomáš u toho, jak řečeno, nebyl a tak i on, stejně jako oni předtím, je plný nejistoty a pochybností. On je však vysloví nahlas. I za ně, ale i za nás všechny. Zastavme se na chvíli u pochybností jako takových.

Pochybnosti totiž patří k životu křesťana, a k životu vůbec. A samy o sobě nejsou hříchem. (Pokud se nestanou životním postojem člověka věčně a o všem pochybujícího.) O hříchu se dá mluvit tam, kde se svými pochybnostmi nic neděláme. Kde je necháme vstoupit do svého nitra a odůvodníme si jimi svoji nevěru. Kde nás nepálí a nemotivují pro hledání odpovědí. Kde si takříkajíc ani nechceme na problémy (a to nejen duchovní povahy) posvítit, sáhnout, přesvědčit se.

Sama pochybnost může být pro náš život pozitivní zkušeností. Bývá totiž cestou k hledání pravdy, k hlubšímu přesvědčení, k prohloubení víry a důvěry. Vidíme ostatně, že Ježíš Tomáše za jeho pochybovačnost neodsuzuje, stejně jako nás v našich pochybnostech a malomyslnosti. Vždyť o nich ví a s nimi i počítá. Ale nám, stejně jako jemu říká: „Nebuďte nevěřící, ale věřící!“ Tomáš překonal svou slabost a zahanben zjevností Kristových ran zvolá a vyznává: „Pán můj a Bůh můj!“ (A jen tak, mimochodem, to je dokonalé vyznání víry, ke kterému ostatní apoštolové ještě nedospěli.)

Tomáš zde oslovuje Vzkříšeného Ježíše biblickými jmény samého Boha: v originálu používá slov: „JAHVE“ a „ELOHIM“. A také slovíčko, přesněji zájmeno: „MŮJ“ o něčem vypovídá. Přinejmenším o tom, že Tomáš nejen v Ježíše uvěřil, a že jej už bez zábran ztotožňuje s Mesiášem. To je ta formální stránka. Jeho „MŮJ PÁN“ znamená víc, než přivlastnění, vypovídá o tom, že má k Ježíši hluboký osobní vztah, že svého Pána miluje!

Možná to měl Tomáš lehčí než my, před ním stál Kristus, zatímco nám nepřichází vstříc, aby nám ukázal své rány. Nemáme bezprostřední možnost se s ním osobně setkat. Jenomže - copak nám všem nepřichází Ježíš vstříc - ve svém slově, v eucharistii, ve svátostech? To jsou dary, které ještě apoštolové neměli. My je dnes máme. Jsou to hmatatelná, viditelná i slyšitelná znamení toho, že Ježíš žije a že je nám blízko. Tak blízko, jako byl apoštolům. Oni byli tu velikonoční neděli jen ustrašenou hrstkou za zavřenými dveřmi. My dnes tvoříme celosvětovou církev. Za své přesvědčení se nemusíme stydět, ani bát. Máme dary Ducha svatého, který nás vede, který nám pomáhá i v našich osobních pochybnostech. A co víc, Kristus po nás nežádá stvrdit svou víru mučednickou smrtí, jako to učinil sv. Tomáš a ostatní apoštolové. Chce jen naši důvěru a lásku. Chce naše osobní nasazení. Překážkou nejsou naše slabé síly, nebo pochybnosti. Překážkou je naše lhostejnost, netečnost a pohodlnost. Troufám si říci, že i naše nevěra. Věříme sice příběhům z Ježíšova života, ale zdráháme se podle evangelia žít; věříme, že Ježíš nesl kříž, ale nechceme nést ten svůj spolu s ním; věříme sice, že Ježíš Vstal z mrtvých, ale nechceme Jeho Vzkříšení přijmout jako výzvu k novému začátku. Nemáme odvahu přijmout jeho POKOJ a nést ho dál. Je proto otázkou, zda na sebe můžeme vztáhnout ono Kristovo: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“

Přál bych vám, i sobě, aby toto blahoslavenství platilo pro nás všechny, abychom Krista přijali a spolu se sv. Tomášem vyznávali: „Pán můj a Bůh můj!“ A také, slovy papeže Františka: „aby se Svatý rok milosrdenství stal rokem Hospodinovy milosti“, abychom jej prožili povzbuzeni na své cestě víry, lásky, vzájemného odpuštění a – milosrdenství.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru