Po dvaceti letech v Marianu, aneb jak se Bůh stará

Do Mariana jsem jezdila na duchovní cvičení pravidelně a ráda. Jezdila jsem s maminkou, která je již šest let po smrti a tak jsem si říkala, že bych se ještě jednou do Mariana podívala a zavzpomínala si.

Na e-maily moc nekoukám, ale když jsem si přečetla, že se uvolnilo místo na duchovní cvičení s otcem Janem Linhartem, tak jsem neváhala a navzdory svému pohybovému omezení jsem se přihlásila. Manžel byl ochotný mě autem dovézt, bylo třeba se dostat z ponorkového stavu. A Bůh se skutečně stará.

V Marianu nás přivítal správce Ondra, ten snad ani nestárne, stále stejný usměvavý.

Bůh se skutečně stará. Měla jsem pokoj hned vedle přednáškové místnosti. Moje spolubydlící byla Maruška Bártová, bývalá pracovnice Charity Hradec Králové. Měla jsem o sebe dokonale postaráno, jak na pokoji, tak v jídelně.

A co se změnilo za těch dvacet let. Dříve byly přednášky v jídelně, nyní v krásné prostorné přednáškové místnosti.

K obědu a k večeři jsme si mohli dát točené nápoje, pivo nebo malinovku. Jídlo bylo vynikající. Přednášky úžasné. Zopakovali jsme si některé postavy Starého zákona, s tím, jaký mají dopad na náš život. V kapli jsme se modlili denní modlitbu církve a slavili mši svatou. Večer nechyběla konference a film otce Linharta. Prostě bude na co vzpomínat. I počasí nám přálo a tak jsme se na cestě domů vypravili na Pomezní boudy, kam jsme jezdili mnoho let na závodní chatu.

Tak to je, když vše odevzdáte Bohu a On se dokonale postará. Zaplať Pánu Bohu.

Anna Bečičková