Pevný bod v našem životě a životě celého vesmíru
Jer 33,14-16
Lk 21,25-36
1. neděle adventní
Vstupní modlitba, kterou uzavíráme úvodní část mše sv., shrnuje (nenadarmo je nazývaná collectou – sbírkou, shrnutím) všechno, o čem hovoří obsah mešních textů a vlastně i sama náplň adventní doby. Ještě jednou vám ji připomenu: „Všemohoucí Bože, očekáváme příchod našeho Pána Ježíše Krista a prosíme Tě: posiluj naši vůli, ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme se na setkání s ním, abychom v den soudu stáli po jeho pravici a vešli do nebeského království …“
Očekáváme příchod – to je onen vlastní smysl, sama podstata adventní doby: očekávání. Je zde i jasně řečeno co a koho očekáváme: příchod našeho Pána Ježíše Krista. A máme zde i nástroj k posílení a prohloubení tohoto našeho očekávání: naši vůli, která nás má vést ke konání spravedlivých skutků a dobré přípravě na setkání s Ním. A protože toto naše setkání bude probíhat v obnaženosti naší duše, bude jeho neodmyslitelnou součástí den soudu. Soudu, který nám s jedinou skutečnou spravedlností vyhradí místo v naší věčnosti – po levici či po pravici v nebeském království.
Den příchodu, den soudu – to je pomyslný střed adventní doby, střed onoho časového kruhu bez začátku a konce, kde stvoření světa a jeho zánik; příchod Krista na zem v čase i ve věčnosti se spolu spojují a prolínají. (Ostatně i to nám může připomínat adventní věnec ozdobený čtyřmi svícemi, které jsou čtverým zastavením adventních nedělí, které tradice také chápe jako čtyři světové strany; čtyři živly.)
Adventní dobu, dobu očekávání příchodu našeho Pána uvádí prvé čtení z pera proroka Jeremiáše. I on začíná odkazem na Boží čas – kairos, který je pro naše vnímání času - chronos, neurčitý a neznámý: „Hle, blíží se dni…“ – praví Hospodin a připomíná, že tyto dny budou naplněním Božích příslibů: „kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.“ „V ty dny, za toho času“ – opět připomínka, že čas je člověku dán Bohem, my nejsme pány božího odvěkého času, (dokonce nejsme povětšinou ani pány svého času). A jaké že bude ono naplnění Božích slibů? Bůh „vzbudí (probudí k životu) Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi.“ Plodem tohoto Davidova výhonku (jak nevnímat za tímto Jeremiášovým příslibem Ježíše, Syna Božího, který se přece narodí z rodu Davidova) bude spravedlnost a spása. (Ježíš proto přišel na svět, aby dal spásu všem národům, aby byl spravedlivým soudcem celého světa.) Aby se nikdo nemohl mýlit, Jeremiáš ohlašuje i jeho jméno (to má v judaismu velký význam, vždyť označuje životní poslání jeho nositele). „Hospodin je naše spravedlnost“. (Jenom ignorant nemůže zaslechnout ozvěnu Ježíšova jména: Jehošua – Bůh pomáhá; Emmanuel – Bůh s námi.)
Tento Boží spravedlivý přišel na svět v čase, který určil Bůh („když se naplnil čas – Gal 4,4) v čase, který umíme pojmenovat pomocí lidských měřítek a výpočtů: „za císaře Augusta, místodržitele Kvirinia“ (Lk 2,1); v čase konjunkce Saturna a Jupitera na nebeské obloze, kterou stvořil a dal jí řád Bůh. To je onen „prvý příchod“ Ježíše Krista na svět – na začátku času, od něhož doposud datujeme své dějiny, v roce nula. Tento první příchod slavíme každoročně o vánocích, na které se v adventu samozřejmě také připravujeme. Ovšem, naše příprava většinou skončí právě jen u vnějších starostí a mnohdy horečné činnosti. Namísto niterného ztišení; namísto, abychom překročili sami sebe, abychom svůj duchovní pohled upnuli na svou duši a svoji pozornost zaměřili k Ježíši, se necháme strhnout ke shonu a nervozitě. Skutečné vánoce jsou však o něčem jiném. O tichosti, o pokoji, a především o lásce. Lásce Boha k člověku, lásce matky k dítěti, lásce mezi lidmi dobré vůle. Vánoce - narození Ježíše v Betlémě - to je první příchod Syna Božího na svět. Advent je však především očekáváním druhého příchodu Ježíše. A ten bude v moci a slávě. Už ne jako dítě, ale jako PÁN a SOUDCE všeho lidstva, celého světa. KDY ten druhý příchod bude, nevíme. „O tom dni neví nikdo, jenom Otec“: říká Ježíš. Nepochybně však poznáme, že již nastává. Předcházet jej budou různá znamení. V Lukášově evangeliu jsme slyšeli: „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.“ Jistě uznáte, že takováto znamení nelze přehlédnout. Ona budou ouverturou nebeského dramatu, jehož vyvrcholením bude vstup Krále nebe a země na vesmírnou scénu. „Tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.“
To byla, řekněme, prvá část dnešního evangelia. Znamení a události, které budou Kristův příchod ohlašovat. A teď druhá, neméně důležitá část.: Lidé si budou tato znamení vykládat rozdílnými způsoby, a také na ně budou rozdílně reagovat.
Jedni budou zmírat strachem a s úzkostí očekávat „konec světa“; jiní však, aniž by přitom podceňovali sílu a hrůzu těchto znamení, pozdvihnou hlavu a s vědomím, že je čeká osvobození, otevřou své srdce naději. Naději, že přijde Pán, který navrátí všemu chaosu kolem nás, i chaosu uvnitř lidských srdcí, svůj řád a mír. Tuto naději však dokáže uprostřed běsnění nebeských a pozemských živlů uchovat jen ten, kdo má víru a lásku. Jen ten, opět cituji Lukášova slova: „jehož srdce není zatíženo nestřídmostí a pozemskými starostmi. Jen ten, kdo bdí a modlí se…“
Očekávání, modlitba, bdělost - jsou charakteristickými znameními adventní doby. Doby, do které právě dnešní nedělí vstupujeme. Doby, kdy očekáváme a věříme, že z chladu a temnot „zazáří světlo“. Nejen to umělé ze svíček vánoční výzdoby, ale „světlo pravé, které přišlo na svět, aby svítilo v temnotě a temnota ho nezachvátila“. (Jan 1,5-9) Tak popisuje evangelista Jan v Prologu prvý příchod - narození Ježíše. Avšak, přestože o onom druhém příchodu mnoho, nebo téměř nic, nevíme, připomeňme si znovu slova evangelia: „A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou.“ Oblak je v Bibli znamením Boha, Boží přítomnosti. Podobně, jako užaslí apoštolové viděli „odcházet Syna člověka v oblaku“ při Nanebevstoupení, bude nebeský oblak odhalovat návrat Božího Syna do lidských dějin. KDY ten čas druhého příchodu nastane, nevíme. „O tom dni neví nikdo, jenom Otec“: říká Ježíš. Nepochybně však poznáme, že již nastává. „Hukot moře, chvění země i nebe“ nelze přehlédnout. A v tu chvíli nebude nic pozemského tak pevného, abychom se toho mohli přidržet. A přece! Je tu přesto pevný bod. Je tu ten, koho se lze bezpečně držet, kdo dává bezpečí, ochranu a jistotu. Ježíš Kristus! On, Α a Ω, začátek a konec, jistota v nejistém, stabilita v ohrožení. On je ten pevný bod v našem životě a životě celého vesmíru! Budeme-li připraveni - na jeho příchod, také na jeho soud a na jeho království, pak můžeme „obstát před Synem člověka“. Bez modlitby a bdělosti to však nedáme …
Jiří Vojtěch Černý
