Pár slov o naději

Joseph Ratzinger se v jedné knize zamýšlí nad nevěrou světa a naší vírou, a vypráví, jak v jednom cirkuse vypukl požár. Jeho ředitel poslal klauna, který měl už na sobě bláznovský oděv, aby přivedl ze sousední vesnice pomoc. Hrozilo totiž nebezpečí, že požár přeskočí i na domky vesničanů. Klaun tam tedy běžel a volal na obyvatele, aby pomohli hasit oheň. Ale ti to považovali za dobrý vtip a za pozvání k večernímu představení, a tak mu tleskali a smáli se, jak to klaun dobře hraje. Ale ten se jim snažil vysvětlit, že cirkus doopravdy hoří, ale bylo to marné. Lidé se smáli ještě víc, až se najednou ozval křik, že vesnice už hoří také. Už nebylo pomoci, všechno lehlo popelem. Jde o podobenství, jak se svět staví ke křesťanství: nebere ho vážně, milejší jsou pro něj peníze, požitky a zábavy pochybného rázu, lidé přestávají rozumět sobě i druhým, hádají se a neumí žít v klidu a mravním řádu. Ale my víme, komu jsme uvěřili, a to nám dává jistotu a orientaci, takže nebloudíme ve zmatcích doby a duchovně nejsme nemocni. Naše naděje nespočívá v rozvlněném a často bouřlivém moři nálad a hřmotu, ale na Pánových slovech, že je s námi po všechny dny našeho života. Neboť naše víra je postavena na skále, která přemáhá svět.

Miloslav Fiala