Papež František vstupoval do našich domů, za naše zavřené dveře

Jan 20,19-31

2. neděle velikonoční

O velikonočním pondělí, kdy se celý křesťanský svět radoval ze vzkříšení Ježíše Krista a podle místních tradic oslavoval velikonoční svátky, odešel na věčnost Nejvyšší Pastýř. Tento poutník naděje doputoval ke svému a našemu Otci. Nemůže být pochyby o tom, že sám Pán se ujal režie jeho odchodu, vždyť den předtím z posledních sil požehnal Světu a městu, zesláblý ještě zamával a ráno si, při velikonočním aleluja, jakoby vyměnil místo se svým Pánem. My dnes slavíme 2. neděli velikonoční a nelze v této souvislosti nevzpomenout na Františkova předchůdce, Jana Pavla II. Ten vyhlásil, rovněž v roce milosrdenství (2000) 2. neděli velikonoční za neděli Božího milosrdenství, jehož byl velkým propagátorem a ctitelem a o pět let později, na 2. neděli velikonoční, se odebral k Pánu.

 Nechce se mi věřit na náhody, toto je zcela zřetelný rukopis nebeského Otce a tito dva velcí pontifici nám mohou být Božím znamením a tak k nám mohou mluvit o naději – což bylo velké téma Františkovo a o Božím milosrdenství, což bylo pro změnu téma Jana Pavla II. Ten často říkal slova, která dnes zazněla z Kristových úst – mám na mysli jeho: „Pokoj vám“ a neméně časté: „Nebojte se!“

Tato slova říká Ježíš apoštolům, ve strachu schovanými ve večeřadle. Jsou zmateni, vystrašeni, jejich milovaný Pán zemřel jako zločinec a kdo ví, zda si vojáci nepřijdou i pro ně. Cítí se ztraceni, opuštěni – jsou jak ony „ovce bez pastýře“.

Také my jsme zůstali jako ovce bez svého pastýře – toho pastýře, který byl, jak říkal: „cítit ovcemi“. Jistě, život půjde dál a konkláve zvolí nového papeže, ale ač nikdo není nenahraditelný, ani papež; František, stejně jako Jan Pavel II., byli neopakovatelní. Jedineční.

František byl nesmírně lidský, chápající, vřelý, ba horoucí. Neschovával se za zdmi vatikánských paláců, jako apoštolové ve večeřadle; nebál se vyjít mezi lidi, byl plný Ducha svatého. Toho Ducha, kterého Ježíš, onen večer prvního dne po sobotě, předal učedníkům se slovy: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Milovat a odpouštět. Nesoudit, ale povzbuzovat. Neřídit podle litery necitelných zákonů, ale milovat a vést v duchu lásky, takový byl náš Nejvyšší Pastýř a Kristův zástupce, Sv. Otec František.

Zažil jsem za svůj život 7 papežů, ty tři poslední jaksi „naživo“, ale František mi byl nejbližší.

Prostřednictvím medií také jakoby vstupoval do našich domů, za ty naše zavřené dveře. Za zavřené dveře našich srdcí. Snažil se rozlomit ony závory předsudků – ať šlo o lidi na okraji pro svoji sociální bídu, migranty, ubožáky v latinskoamerických slumech; nebo ať šlo o vyloučené menšiny. Pro každého měl pochopení, nikoho nevylučoval. V tom byl tak podobný svému Pánu. A byl, stejně jako on, nenáviděn v řadách konzervativního kléru – Ježíš tepal farizejství, on klerikalismus.

Papež František byl důstojným, autentickým zástupcem Ježíše Krista v našem světě. Kdo se s ním setkali, ať bezprostředně či prostřednictvím medií, mohli, stejně jako apoštolové říkat: „Viděli jsme Pána!“

Ano, v jeho laskavém úsměvu jsme mohli vidět Pána; v jeho chápajícím, milosrdném srdci jsme mohli vidět Srdce Ježíšovo (mimochodem, byl velkým ctitelem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova); v jeho postojích, jasných slovech jsme mohli slyšet Pána.

Je „neděle Božího milosrdenství“. To nelze jen tak přejít, či pominout. Nabízí se nám otázka, co to vlastně ono „milosrdenství“ je? Co si pod ním máme představit? Opět se vrátím ke Sv. Otci Františkovi. On byl milosrdným. On „byl milého srdce“, lépe „otevřeného, vroucího, velkorysého“. Jeho milosrdenství, jeho humor, nadhled, jeho osobní modlitba, natolik vroucí a lidská, může oslovit každého člověka dobré vůle a milého srdce.

Milosrdenství je tím, co oslovuje. Ne proklamace, ne výnosy papežských kongregací a dikasterií. Ne vnější pompa a okázalé projevy papežské moci. To vše František odložil hned na samém počátku svého pontifikátu, spolu s červenými střevíci. Zůstal tím obyčejným Jorgem Bergogliem a tím získával srdce lidí pro Krista. Vnímal problémy doby, mluvil o bídě ve světě, o migrantech a chudých. Po vzoru sv. Františka z Assisi se věnoval tématům ekologie a upozorňoval na stinné stránky v životě společnosti i církve. Té církve, kterou nazýval „polní nemocnicí“ a které vložil do rukou v závěru svého pontifikátu „Synodu o synodalitě“.

Měl bych kázat o dnešní neděli Božího milosrdenství; měl bych rozjímat nad texty dnešního Božího slova. Ale nedá mi to, abych nemluvil o papeži, který se nebál vstoupit do rozbouřených vod života církve, který se nebál (po vzoru svého Pána) nazývat věci pravými jmény. To je tak důležité, zásadní. Žádné zamlčování, ani eufemismy. Žádné zaměňování pojmů. Nazývat věci, skutky, události, pravými jmény. „Hlásat slovo vhod i nevhod“ (2 Tim 4,2); být autentičtí, pravdiví, jednoznační … takoví by měli být podle sv. Pavla pastýři církve, takovým byl papež František.

Jeho moudrost, jeho vřelost, jeho úsměv bude tomuto světu chybět. Nikdy však nebudeme bez Ducha svatého. Duch svatý byl prvním darem Vzkříšeného Ježíše. „Dechl na ně a řekl jim: přijměte Ducha svatého …“ Ne každý dostal Ducha sv. pro odpouštění hříchů jako apoštolové (biskupové, kněží), ale všichni jsme jej dostali při svém křtu a při biřmování. Ne k svátostnému odpouštění hříchů, ale jako pomocníka, přímluvce a utěšitele, jako prostředníka a učitele lásky k bližním. K tomu hlásat (více skutky, nežli slovy) Krista a umět odpouštět těm, kdo se na nás provinili.

My si nemůžeme sáhnout na Krista a dotknout se jeho ran, jako Tomáš. Ale i pro nás může platit ono blahoslavenství z večeřadla, prvního dne po sobotě: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“

Jiří Vojtěch Černý