21.05.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Příběhy

Paběrkování

Paběrkování

Kdo toto slovo nezná? Rád vysvětlím: sbírání klasů po sklizni, hledání hroznových zrnek po vinobraní. Bible to zakazuje, já to ovšem uvádím jako vysvětlení, že ze své paměti už jen vyškrabávám poslední vzpomínky, jistě někdy zkreslené, popletené a tedy nejisté. Navíc mi brání třeba oční neduh, nebo v poslední době ischias, jakoby se nechtěl vzdát všemu léčení. Člověk lehce ztratí chuť psát nebo si uvědomí, že se v dnešním světě dějí tak hrozné věci, že minulost bledne. To prožívali lidé – básníci a spisovatelé – ve vězení: proč vlastně psát? Kdo bude mít o to zájem? Takový Jan Zahradníček nebo Václav Renč psali v hrozných podmínkách hluboké verše a nedbali na to, že jim prostředí nedává klid a soustředění. A za druhé: měli přece rodiny, ženy a děti! Tohle se musí při zprávách o utrpení zdůraznit, že starosti o rodiny lidí na frontách, v zajetí či ve vězení zdvojnásobovaly bolest. Toho byli ušetřeni katoličtí kněží a klášterníci, kteří neměli tak blízké a pevné vazby jako lidé v manželství. Byli ovšem takoví, kteří se trápili situací ve světě a v církvi tak, že jim to vzalo zdraví nebo i rozum (P. Kubíček OFM…)

Církev teď přichází ke zjištění, že při výběru kanonizovatelných osob opomíjela rodiče, a přece zástup svatých otců a matek je jistě na věčnosti ten největší! Já bych se chtěl tohoto vyvarovat, proto vzpomínám nejen na osoby duchovní.

Pan Miloš Kašťák byl československý důstojník, náčelník pohraniční stráže v Chebu. Jeho povinností bylo zamezovat útěky lidí, v republice pronásledovaných, do tzv. svobodného světa, za železnou oponu. Nevím, zda jeho heslem bylo poslouchat více Boha než lidi; možná „jen“ poslouchat více svědomí než diktátory. Leč díky Bohu za takové svědomí! Proto se Miloš snažil těmto lidem pomáhat. Věděl velmi dobře, že jeho konání bude jednou odhaleno, věděl velmi dobře, co ho v tom případě čeká. Byl osamocen; nevím, zda měl kolem sebe někoho, komu mohl věřit, nejlepší konspirace je pracovat proti zlu sám, maximálně mezi čtyřma očima. Ono to však někdy dobře nejde, a pak je riziko zrady… Milošův poslední případ musel být posledním a on to dobře věděl. Ta událost musela mnoho soudruhů pozvednout ze židle a mnozí ji dokonce ztratili a nejen to… Chebem totiž projel rychlík do Norimberku, aniž v Chebu zastavil. Semafor ukazoval zelenou, výhybky nastaveny k průjezdu. Jak to Miloš dokázal, nevím. Ale stál na nástupišti a strojvedoucímu salutoval. Nedošel ani do kanceláře, hned ho na místě zatkli.

Večerním rychlíkem se z Německa vrátili lidé, kteří se vrátit chtěli nebo museli. V tu dobu už Kašťák dostával první dávku ran a kopanců. V rychlém procesu byl odsouzen k trestu smrti. Byli o tom vyrozuměni jeho rodiče. Jen a jen na jejich přání podal Miloš odvolání a tak nebyl rozsudek ihned vykonán. Jeho matka se dozvěděla, že v jistých lázních dlí prezident Zápotocký. Vypravila se tam, zastihla ho s paní Zápotockou kdesi v parku, padla mu k nohám, chytila je a žádala o milost pro svého syna. Ochranka byla v rozpacích, neboť paní Zápotocká jí naznačila, aby odstoupila. Na její přímluvu pak prezident slíbil udělit jejich synovi milost. Po dlouhých letech kriminálu se přece jen Kašťák dočkal svobody a snad odešel r. 1968 do zahraničí. Po dobu svého věznění byl Miloš zastáncem utiskovaných vězňů, zvláště kněží. Mezi dozorci bylo známo, že s ním nejsou žerty a že se nikoho nebojí. Pán mu buď tou nejlepší odplatou!

Matně si vzpomínám i na osud jiného člověka, profesora Karla Zváry. Ten také jednal podle svého svědomí a učil děti pravdivě jak jen mohl. Seděl za to několik roků ve  vězení až do květnové amnestie roku 1960. Radoval se ze svého předčasného propuštění, vždyť měl doma manželku a dvě nadané dcerušky! Těšil se, že ho přece s nimi čeká ještě několik let, než odejdou do vlastního života… Pozdě večer zaklepal na dveře svého bytu kdesi v okolí Loun – a čekal… Posléze otevřela manželka a na prahu bytu mu sdělila, že není vhodné, aby u nich bydlel právě teď, když holky budou brzy maturovat a přítomnost trestaného politického vězně by mohla ohrozit jejich přijetí na vysokou školu. Doporučila Karlovi, aby odjel ke svému bratrovi, tam že ho pak budou navštěvovat. Zklamaný otec souhlasil, manželku políbil a poděkoval za její starosti kvůli jeho osudu. Jenže k bratrovi neodjel. Našli ho druhý den v rychlíku do Chebu a při vyšetřování vypověděl, že chtěl přejít ilegálně hranice a utéci na Západ. Odsoudili ho na pět roků a brzy se znovu objevil u nás ve valdické Kartouze. Pracoval jsem s ním u jednoho brusu a snažil se ho vytáhnout z jeho deprese. Neměl o nic zájem, nemyl se, nečesal, práci kazil, chodil proto do korekce a nakonec odmítal i jídlo. Netrvalo dlouho a Karel Zvára odešel z tohoto neproměněného světa do klidu věčnosti, ve kterou pevně věřil… Ovšemže nechtěl utíkat na Západ, jen to vypovídal proto, aby se zase mohl vrátit ke kamarádům, kteří mu však už stejně nemohli pomoci k obnovené důvěře ve smysl pozemského života, kterého byl dávno nasycen…

Jan Rybář

 

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru