17.03.2015, autor: Jan Rybář, kategorie: Příběhy

P. Jan Rybář SJ: Život za mnou

P. Jan Rybář SJ: Život za mnou

Nejdříve nacismus

Jako děti jsme museli nejprve se všemi prožít nacismus. Já jsem se narodil 16. července 1931 v Brně, na Moravě, 120 kilometrů severně od Vídně (Wien). Vyrůstal jsem na okraji města v katolické rodině jako jediné dítě. Matka po mém porodu už nemohla mít další dítě. Staraly se o mne také dvě její pratety, obě svobodné, protože sloužily v Zemské nemocnici u sv. Anny a tam musely zůstat svobodné pro službu na I. třídě a umět dobře německy – tehdy bylo Brno ze dvou pětin německé. Bydlely s námi a obě byly poctivé katoličky. Jedna z nich měla ze služby v nemocnici hodně známých mezi kněžími, které často volala k nemocným. Tak jsem se dostal i do klášterů, zvláště augustiniánského, jehož kněží tam pro blízkost nemocnici nejvíce sloužili. Působila na mne také fara a kostel v našem sousedství, přitahovaly mne hábity řeholníků: v Brně do roku 1950 působilo 10 mužských řeholních řádů. Právě otec rád klášterní kostely navštěvoval. V kostele Eucharistiánů měl docela vlastní klekátko – míval tam „stráž“ každý týden, neboť to byl kostel ustavičného výstavu Nejsvětější Svátosti. Jako zaměstnání měl otec práci soustružníka ve Zbrojovce. Já jsem ale už od tří let každému hlásil, že budu knězem.

Protektorát Čechy a Morava

Klidný život první republiky narušil v září 1938 zábor pohraničí německým vojskem. Do naší obce přišly vyhnané rodiny a matka se účastnila starostí o jejich ubytování a zaměstnání. Další přímo šokující zážitek byla okupace zbytku republiky 15. března 1939 a zřízení Protektorátu. Se strachem jsme pozorovali příjezd po zuby ozbrojených německých vojáků. Ne všichni němečtí spoluobčané se z toho radovali… Po zavraždění říšského protektora Heydricha čs. partyzány r. 1942 nám uprostřed vyučování zatkla nacistická tajná policie „Gestapo“ našeho pana učitele a už se nikdy nevrátil. Je po něm nazvána jedna brněnská ulice. Mizeli také někteří tatínci mých spolužáků, buď do vězení, nebo do koncentračních táborů. Stačilo, když někdo z nás, dětí, chodil nakupovat židovkám potraviny. Židé totiž mohli do obchodu až po 17. hodině a to jen do jediného obchodu. Nesměli chodit po chodníku, ale vedle po vozovce. Nesměli do kina, k lékaři, k holiči, do vlaku nebo tramvaje. Na svém oblečení musili nosit žlutou Davidovu hvězdu. Později jsme zažili jejich transporty do vyhlazovacích táborů. Často přijel na nástupiště do Brna vlak s vězni nebo Židy, kteří volali (marně) po vodě nebo jídle. Já to zde vypisuji dosti obšírně, protože všechny tyto zážitky se ve mně ukládaly a působily, že se naše dětství lišilo od dětství dnešních dětí – a vedlo nás to ke kostelu i k modlitbám. Hodně strachu bylo, když jsme ve školních brašnách pronášeli mouku ze mlýna nebo potraviny přes hospodářské kontroly policie na příjezdových cestách do města, nebo na nádražích.

Vědělo se, že děti policie nekontroluje, ale přesto mně maminka obstarala čepici od „Hitlerjugend“, aby byla klidnější. Tatínkovi zakázala, aby nevynášel ze Zbrojovky součástky ke zbraním. Dost bylo na tom, že se při výrobě zbraní v českých továrnách sabotovalo. Modlili jsme se, aby při leteckém bombardování nepřišel tatínek o život. Někdy jsme se modlili – samy děti – u kapličky sv. Jana Nepomuckého u řeky Svitavy. V závěru války, která se už odehrávala okolo nás, jsme seděli asi 3 týdny ve sklepě a většinou se modlili růženec. Několik známých přišlo o život, asi 120 sousedů bylo zraněno. Náš kostel byl z poloviny zničen (do r. 1947 obnoven).

Po válce

Bylo po válce a to jsme byli zase svědky útoků na bezbranné Němce. Byli to jen staří lidé, ženy nebo děti; muži skončili na frontách či v zajetí. Tyto lidi hnali v zástupu směrem k rakouské hranici tak nelidsky, že to celá řada z nich nepřežila nebo spáchali sebevraždu. Mají společný hrob v Pohořelicích u Brna. Jinde, na Ústředním hřbitově, byli pohřbíváni padlí ruští vojáci. Těch živých jsme se také obávali: zajímaly je náramkové hodinky, budíky nebo jízdní kola. Nám prodávali zase vojenské odznaky.

Velehradské gymnázium a noviciát

Radovali jsme se ze svobody. Když se začaly vydávat první svobodné noviny, četl jsem úplnou náhodou (?!) noticku v „Lidové obrodě“: v červenci se konají na Velehradě exercicie pro středoškoláky. Ihned jsem se přihlásil. Tyto duchovní cvičení vedl mladý novokněz, jezuita podmanivého vzhledu i řeči, P. František Mikulášek. Sugestivní charismatik plný elánu, vyzrálý v nacistické internaci. Dosud jsem se s takovým knězem nesetkal, snad s P. Aloisem Pekárkem… Byl jsem jeho přednáškami nadšen, stejně i prostředím velehradského kláštera. Dověděl jsem se od exercitátora Josefa Krásenského z Bystřice nad Pernštejnem, že bude na Velehradě zase obnoveno gymnázium Tovaryšstva Ježíšova, nacisty zrušené. Neváhal jsem a přihlásil se k přijímacím zkouškám. Dne 1. září mne tam dopravili rodiče s celou výbavou, ani slovem mně nebránili. Jen matka se smála, že mně léta při trestání slibovala: první den po válce půjdeš z domu! Za 4 roky jsem tam vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Bylo nás 39, z toho 10 bratří laiků. Novicmistrem nám byl P. František Kučera – duchovno z něho dýchalo, ať mluvil nebo konal… Jeho pomocníkem – sociem – byl P. Jan Formánek. Starší novicové – včetně dvou kněží – bydleli v pokojích, většina nás, mladých, měla málem trapistické bydlení: ve slepé klášterní chodbě. Postele byly odděleny závěsem, v každé kóji skříň, pod postelí dřez k umývání a džbán na vodu. Ve studovně pak psací stolek. Klášter měl budíček ve 4.30 h, noviciát a studenti konviktu v 5.30 h. Tito museli již dojíždět do gymnázia v Uherském Hradišti, protože režim všechny církevní školy uzavřel. Před volbami ovšem slibovali, že budou zachovány. Lhali jako vždycky. Moudří lidé mne varovali, že není vhodná doba na tuto dráhu. Znali praktiky komunistů. Nikdo z nás to ale neposlouchal.

Komunistická totalita

Stalo se mně několikrát, že jsem dostal otázku o platnosti mého svěcení. Nebo – zda jsem byl znovu svěcen pod podmínkou. Pro dnešní zájemce je nutno vysvětlit situaci, v níž jsme za komunistické totality žili.

První starost těchto bezbožníků byla odstranit biskupy. Vatikán to znal již z Mexika z 20. let minulého století za tamního pronásledování církve. Proto chargé d‘affaires pražské nunciatury Mons. Gennaro Verolino vybavil naše ordináře pravomocí vysvětit tajně náhradníky. Kuriální špičky netušily, jak podlí, prolhaní a mazaní jsou komunističtí vyjednavači. Kandidáti, které komunisté navrhovali na biskupy, byli buď „neškodní“ pro obě strany, tedy neschopní, anebo několikanásobní agenti tajné policie.

Křesťané žili po roce 1948 ve stále větší nejistotě. Represe postihly pochopitelně nejprve katolíky: byli přece řízeni cizí mocností, Vatikánem! V lednu 1950 byl naplánován a brzy uskutečněn velký monstrproces s 10 řeholníky, z nichž byli 3 jezuité. Já byl v té době klidně živ v ústraní noviciátu na Velehradě, šťasten, že mne přijali. V tomto domě panoval řád, jaký jsem už později nikde nezažil. Netušili jsme, co bude; nebrali jsme moc vážně poučení novicmistra, že v budoucnu možná budeme mít čas jen asi na desátek růžence. Že se třeba dostaneme do situace, která bude opačná snahám, jimž se věnujeme nyní, česky řečeno, že opustíme cestu křesťanské dokonalosti a uvízneme v pasti „nepřítele lidského pokolení“. Prosil nás, abychom však nikdy nezradili výslovně Krista tím, že podepíšeme spolupráci s tajnou policií. Nevěnovali jsme ani mnoho pozornosti příchodu zmocněnce Státního úřadu církevního, který se usadil přímo v pokoji rektora domu P. Ševely. To byl začátek konce našeho dosavadního způsobu života.

Zásah tajné policie v roce 1950

Ve čtvrtek bývalo u jezuitů pravidlem, že se celý den strávil v přírodě. Ten čtvrtek 13. 4. 1950 tomu bylo stejně. Ulehli jsme večer příjemně unaveni. Probudilo nás ve 23.30 h světlo v ložnici. U každého z nás stál uniformovaný ozbrojený příslušník Veřejné bezpečnosti (tehdejší název policie). „Oblečte se, sbalte prádlo a osobní potřeby!“ Do posluchárny, kde jsem měl hodinky a doklady v psacím stolku, mne nepustil. Shromáždili nás do refektáře – jídelny, krásné barokní síně. Civilně oblečený soudruh nám sdělil, že budeme přemístěni do centralizačního kláštera, aby se zabránilo protistátním piklům. Každý z nás má ovšem nyní možnost, aby odešel domů, tedy např. k rodičům, a zapojit se do budování socializmu. Jinak bude sdílet osud s ostatními. Z přítomných 72 řeholníků se ani jeden nehnul. Nastoupili jsme se svými kufříky do připravených autobusů. Studentíci naproti klášteru v prelátském traktu měli tmu. Ukázňovalo je tam mnoho policistů, příslušníků Veřejné bezpečnosti. Kromě nich tu pobíhala spousta civilů, tajná policie. Studenty pak druhý den odeslali k rodičům. Nás zatím vezli do neznáma. Po nějaké hodině jízdy jsme volali po zastávce… Dovolili nám vyjít do tmy, do pole, abychom si ulevili. Žádný z nás toho nevyužil, nikdo neutekl…

Za svítání autobusy zastavily a znalci rozpoznali, že se nalézáme v Bohosudově. Tam bylo rovněž církevní gymnázium a konvikt, vedené jezuity. Nyní již vše vystěhované, jen připravené slamníky a sláma k jejich naplnění.

Nejstarším deportovaným z nás byl Fr. František Dvořák, řeholní bratr, 90letý. Za 10 dní, 23. 4. 1950 v Bohosudově zemřel smutkem po milovaném Velehradě. Nejmladší byl novic Antonín Vedral, měl 15 roků a 4 měsíce. – Po dvou týdnech přivezli další klášterníky, františkány a minority. Naši příbuzní četli v novinách o vytvoření centralizačních „klášterů“, leč netušili, kde kdo je. Já zde nevypisuji žádné detaily či epizody; bylo by to na knihu. Ale jedno si neodpustím. Stala se mi zvláštní věc; popsal jsem ji už v knížce „Musíš výš“ pod názvem „Dítě roku 1950“: Jednoho dne nás dva novice vedl dozorce do tzv. velitelské zahrádky, kde odpočívali naši nadřízení. V té době tam seděla na lavičce jen manželka nejvyššího soudruha, paní Vavroušková. Dostali jsme za úkol porýt kousek trávníku. Má práce zajímala asi tříleté děťátko paní velitelovy. Motalo se kolem a tahalo za sebou na šňůrce vozíček. A hle – v tom vozíčku ležel kámen a pod ním obálka s mým jménem, rukopis mé matky. Buď klidný, psala, víme o tobě. – „Ochranná vazba před hněvem lidu“ (jak se úředně nazýval náš pobyt za mřížemi) skončila pro mne amnestií 9. 5. 1951 a já se pak dozvěděl, že matka paní velitelovy nakupuje ve stejném krámě jako moje matka – a 3 ženská srdce nic nedbala na strach ani na státní tajemství… Tak se stalo děťátko velkého soudruha poslíčkem světla v temnotách.

V srpnu nás mladé odvezli do Hájku u Prahy, vypleněného františkánského kláštera, a po pár týdnech pak do lágru na stavbě přehrady Klíčava v lánské oboře. Odtud jsme byli všichni propuštěni na amnestii 9. 5. 1951. Tak se stalo, že jsem mohl 14. 8. 1951 tajně složit první řeholní sliby v kostele sv. Rodiny v Brně u sester františkánek při zavřených dveřích. Brzy nato byl i tento klášter zlikvidován. V Brně se o nás staral P. Josef Böhm, tuberák propuštěný pro nemoc z internace. Jenže toho zatkli již 5. 5. 1955 v 5 hodin odpoledne z pokoje č. 5 v pátý den týdne!! Přišel jsem za ním do nemocnice a jeho lůžko bylo ještě teplé. Sestra přítomná zatknutí pravila, že se smál a prorokoval, že se vrátí za 5 let. (Vrátil se za 5 roků a 5 dní na amnestii 9. 5. 1960.) Žil ještě dlouho jak to u tuberáků bývá a zemřel na Hostýně 26. 12. 1999. Učil mne základům filozofie – díky jemu! Za to seděl…

V roce 1952 jsem byl odveden na vojnu do jednotek lidí politicky nespolehlivých zvaných PTP, pomocné technické prapory. Čekala nás lopata a krumpáč. Pro citlivé povahy to bylo těžké období, někdy horší než samý kriminál. K rodičům jsem se vrátil 30. 11. 1954. Našel jsem práci jako skladník ocele v továrně na elektropřístroje. Když bylo v Brně zatýkání spolubratří r. 1959, utekl jsem na brigádu do Třineckých železáren.

V Třinci jsem bydlel na ubytovně s dost drsnými chlapíky. I práce v železárnách byla drsná: měsíčně jeden mrtvý… Z mé party to postihlo dva, Slováky.

Pod dohledem Státní tajné bezpečnosti

Od roku 1950 jsem byl 37 let pod dohledem Státní tajné Bezpečnosti (StB). Ovšem s výjimkou let 1968 – říjen 1969. (V říjnu už jsem byl zase na výslechu na Krajské správě SNB v Brně.) V Třinci vedle mne spal donašeč, propuštěný vězeň, který opilý nade mnou v noci řečnil své monology. To se již výslechy stupňovaly až na dva týdně: podepsat spolupráci s policií, tedy – stát se udavačem… Pamatoval jsem si slova našeho novicmistra P. Kučery: bratři, tohle nikdy! V práci nade mnou jezdily vláčky s taveninou a napadaly mne myšlenky – vylez na žebřík, dej hlavu na kolej a budeš mít pokoj… Konečně mne 11. 5. 1960 sebrali. U soudu četli moje posudky z trvalého bydliště i z pracoviště: dík těm soudruhům, co se nebáli a napsali i nepravdy, aby mi pomohli. Že můj otec „dělal“ jako dělník Vítězný únor, že jsem za 10 let fyzické práce ukázal přináležitost k dělnické třídě, že jsem pracoval v brigádě socialistické práce na 120 %, což samozřejmě nebyla pravda, vždyť jsem v té době sotva uzdvihl pytel cementu… Jiní spolubratři měli posudky jako fanatičtí zavilí nepřátelé dělnické třídy a socializmu, a tedy i daleko těžší tresty. Vzpomínám, že i z Konzistoře bývaly špatné posudky na zatčené kněze – ze strachu nebo na objednávku StB. Dostal jsem po dvacetiminutovém soudním řízení 2 roky nepodmíněně. Svědkem byl Fr. Bláha, který s úsměvem dosvědčil, že jsem mu půjčil závadnou literaturu: Grigniona z Montfortu O pravé úctě k P. Marii. (To jsme byli dohodnuti). Bylo po smutku a touhách po sebevraždě! Už nebylo, čím by mne strašili. Po krátkém intermezzu na dole v Ostravě – Heřmanicích jsem byl převelen do pevné věznice Valdice u Jičína, zvané mezi zločinci jako „Kartouzy“. Věděl jsem, že je tam komunita církevního „výkvětu“ těch, kteří neprošli žádnou amnestií pro strach soudruhů z jejich eventuálního působení v případě jejich propuštění na svobodu. Věděl jsem samozřejmě také o komunitě spolubratří jezuitů – asi patnácti – a to dvou provinciálů, několik rektorů, a hlavně tří jezuitů - dříve tajných biskupů.

Dosáhnout kněžského svěcení

Vždyť to byla naděje na splnění mého životního přání – dosáhnout kněžského svěcení! Díky rozhodnému jednání slovenského provinciála Rudolfa Mikuše měli Slováci biskupy nedosazené státem, tedy hodnověrné! Korec, Kalata a Dubovský na mne čekali ve valdické věznici!?! Nejvíce kněží bylo v té době vězněno z diecéze královéhradecké. Měli tam i svého biskupa Karla Otčenáška, který už měl za sebou 10 let nesvobody. Stejně tak i český provinciál P. Šilhan a několik dalších. Byla tam dobrá společnost, jiná než v ubytovně v Třinci. Další 4 biskupové se nalézali na III. oddělení, přísně izolovaném. Tam byl umučen P. Toufar i jiní političtí, tam byli krutě vyšetřováni od r. 1949 spolupracovníci biskupů jako např. Antonín Mandl. Ten tam zešílel, strhával ze sebe šaty a vyl jako pes… Já už jsem ho poznal jako klidného a zdravého člověka, který mi přednášel církevní dějiny. Ale na ten barák se nechtěl ani podívat. Stále tam bylo několik prominentních vězňů, např. i biskupové Ján Vojtašák, Stanislav Zela – můj někdejší biřmovatel, Vasil Hopko a Ladislav Hlad.

Ihned po příchodu z „uvítací cely“ se mne ujal Josef Zvěřina. Určil přítomné profesory k mému studování. Pro Starý Zákon to byl Augustin Malý z Budějovic, Laco Hanus pro morálku, Petr Ondok pro filozofii, B. Bárta OFM pro Nový Zákon, F. Davídek pro pastorálku atd. S některými jsem pracoval na brusu – vyráběli jsme ověsky pro benátské lustry. Nebo jsem s nimi chodil na povinné „vycházky“ po vězeňském dvoře. Největší výhoda byla, že jsem s nimi pobýval na jedné cele. Vězení se nacházelo v někdejším kartuziánském klášteře, zrušeném císařem Josefem II. My jsme bydleli v bývalé klášterní spižírně. Byla to tedy rozlehlá místnost – 45 chlapů na tříetážových kavalcích. Staří „sídlili“ dole, mladší nejvýše. V noci tam nebylo k dýchání… Dále – 2 klozetové mísy a 2 umyvadla se studenou vodou. Později někdo sehnal 2 staré deky a pověsil před záchodové mísy, aby nebylo vidět trapné situace… Protože jsme byli mimo hlavní tah chodeb, muselo se u nás topit kamny. Byla to výhoda – dal se uvařit čaj nebo káva. V případě velké šťáry se tam házely i písemnosti – ale to až v krajním případě. – Věděli jsme, že někteří pánové donášejí. Poznalo se to podle lepšího oblečení a druhu práce, kterou měli poměrně lehčí. Většinou se k nim ostatní chovali milosrdně.

Čas míjel, já jsem doufal. Měl jsem 31 roků, z toho 17 let pod péčí Tovaryšstva Ježíšova. Byl únor 1962 a já měl za 3 měsíce opustit kriminál a odejít zase do života v socializmu, „na svobodu“. Od ledna jsem konal velké exercicie, tedy třicetidenní. Nabídnul mně je Josef Zvěřina. Konaly se i v pracovní době. Brigadýr, který rozděloval práci u brusů, byl podplacen a určil mne v té době k práci s P. Zvěřinou. Skončili jsme v polovině února. Ani mi hloupému nenapadlo, proč mi Josef věnuje tolik času, když byl tolik žádán jinými. Pochopil jsem to velice brzy a jsem mu dodnes za toto vděčný. Ten člověk neztratil elán a horlivost pro věc Boží… Ani za tolik dlouhých let tvrdého věznění. V tom únoru 1962 onemocněl biskup Karel silnou chřipkou, já rovněž. Byli jsme přes den sami dva na cele, ostatní v dílnách. Najednou se biskup přestal modlit a obrátil se ke mně s vlídností jemu vlastní: „Jene, chtěl bys být knězem?“ Bylo to náhlé, nečekané; jen jsem mlčky kývnul. „Tak se připrav!“ Bachař pravidelně kontroloval celu každých 7 minut. Jakmile zavřel okénko, já poklekl a biskup mi položil ruce na hlavu. Celých 7 minut trvalo v těchto divných podmínkách to, co se v katedrále slaví hodiny. Bylo to 17. února léta Páně 1962.

Spadlo to jako z nebe. Biskup mi pak dal řadu delegací pro život venku, ale měl jednu podmínku: budu-li mít jednou možnost veřejné služby, pak ať mu slíbím, že budu do konce života v jeho diecézi. To jsem slíbil a jak vidno, také dodržel. Josef Zvěřina se nikdy na nic neptal, jen mne naučil modlitby při svěcení nazpaměť, abych jednou mohl doložit tímto své svěcení, které bylo beze svědků. (To jsem pak opravdu odříkal v roce 1968 biskupu Ruschovi v Innsbrucku a dostal od něho spolu s P. Josefem Jakubcem jurisdikci.)

Amnestie

Měl jsem být 12. 5. 1962 propuštěn po uplynutí mého dvouletého trestu na svobodu, jenže 9. 5. přišla amnestie a já byl 11. 5. propuštěn jako amnestovaný dvou dní na dobu 10 let. Takže vlastně jen o 1 den dříve… Měl jsem se hlásit v Brně na Krajské správě ministerstva vnitra a tam mi sdělili, že mohu nastoupit do práce pouze ve stavebnictví. Tak jsem začal pracovat v panelárně v Brně – Horních Heršpicích, kde již pracovalo několik bývalých politických i kriminálních vězňů. Vedení podniku se ke mně chovalo velice vstřícně a brzy mně nabídli možnost jeřábnického kurzu a tak jsem se stal na dalších 6 let jeřábníkem. Nakládal jsem panely na trajlery pro stavbu sídliště Lesná a tam je skládal tajný biskup Stanislav Krátký… V té době bydlel v Brně na Kamenné ulici provinciál P. Jan Pavlík. Také on pracoval jako jeřábník u Dopravního podniku města Brna. Nakolik měl čas, pomáhal mi ve studiu. Velmi často byl mimo dům, protože navštěvoval roztroušené spolubratry po celé republice. V té době o mém kněžském svěcení nikdo nevěděl kromě biskupa Karla a mne. Zájem tajné policie o mne neutuchal… Tak přišel leden 1968 a s ním „pražské jaro“. Náhle bylo všechno jinak. V březnu zemřel P. Škarek na Moravci a na tom pohřbu promulgoval biskup Otčenášek moje vysvěcení. P. provinciál se divil, že přece seděl s námi na jedné cele a my se mu nesvěřili… Tak jsem mu připomenul jeho vlastní zásadu, že nejjistější konspirace je mezi čtyřma očima… A už tu byly nabídky od zahraničních spolubratří k případnému doplnění studií na jejich fakultách. Dostat se do svobodných zemí! Já uměl jen německy a tak bylo hned rozhodnuto: Innsbruck. Alpy!

Teď šlo o to, dostat cestovní pas. Já byl amnestovaný vězeň, který podle zákona na pas neměl nárok. Kvůli jednomu amnestovanému dni! Netušili jsme, jak budou nyní za jiných okolností soudruzi přesní, zda nadále funguje jejich zevrubná evidence. Za pokus to stálo, a tak jsem jednoho dne stál dlouhou frontu žadatelů o cestovní pas na pasovém a vízovém oddělení Krajské správy ministerstva vnitra v Brně. Celých 20 let se nikdo z nás nedostal do svobodného světa a tak zástup žadatelů byl nekonečný.

Chodbou, kde jsme čekali, procházel uniformovaný důstojník a se zájmem si prohlížel naše obličeje. Zastavil se u mne: „Rybář? Pojďte se mnou!“ Vzal si moje doklady, posadil mne kdesi na židli a odešel. Já to vše poručil Pánu Bohu, jak se říká, a čekal. Přišel asi za 10 minut s čerstvým cestovním pasem, podal mi ruku a popřál šťastnou novou budoucnost. Nestojí to za zmínku? (Po návratu z Rakouska mne předvolala tajná policie a vyšetřovala, jak jsem se dostal jako amnestovaný vězeň k pasu. Poukázal jsem na to, že můj pas nepodepsal náčelník oddělení pasů a víz, ale sám nejvyšší – náčelník celé Krajské správy! Ten totiž politicky přežil a byl docela povýšen na plukovníka. Tak mne soudruzi rychle vyhodili. – Už jsem byl několikrát a vděčně u hrobu onoho důstojníka na lesním hřbitově v Brně – Soběšicích, který byl tehdy v pravý čas na správném místě a pomohl mně k pasu.)

Po návratu z Innsbrucku provinciál respektoval přání biskupa Otčenáška a poslal mne do královéhradecké diecéze. Jenže nastala brzy tzv. normalizace a hradecký kapitulní vikář dr. Jonáš mne upozornil, že pan krajský církevní tajemník mi nedá souhlas pro duchovní správu. Drbal se na hlavě a pravil, že se uvidí… Tohle bude poslední podivná historka, kterou chci zaznamenat, právě kvůli tomu kapitulnímu vikáři. Pozval totiž soudruha církevního tajemníka na oslavu svých jmenin 4. 11., mne vyzval, abych si vzal bílou košili a kravatu, podal mně láhev tehdy vzácného moku Metaxa s tím, že z ní budu nalévat pouze panu tajemníkovi. Já byl tehdy mladík pohledný a zdvořilý, dle pana vikáře od mládí v neblahém vlivu jezuitů – a ejhle – souhlas k duchovní službě byl tady! Podal jsem soudruhovi krásně vyvedený doklad o tom, že mne biskup Rusch vysvětil spolu s P. Jakubcem v Innsbrucku – doklad ovšem falešný – i když s velkou pečetí biskupství v Innsbrucku – díky pochopení innsbruckého pana biskupa Pavla Rusche. I na toho vděčně vzpomínám. Ten falešný doklad je nyní uložen v dokumentaci dějin církve za komunismu, v pražském archivu.

Zbývá mi poděkovat řádu Tovaryšstva Ježíšova; to byla všude dobrá legitimace; měl bych vlastně poděkovat i obtěžování tajnou policií, což u mne trvalo celkem 37 let a pomohlo výrazně, že jsem vydržel přes hodně peripetií ve svém povolání.

Jan Rybář

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru