30.05.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Otevřenost pro Boha i pro druhé

Otevřenost pro Boha i pro druhé
Slavnost seslání Ducha sv. - vigilie

Ez 37,1-14

Jan 7,37-39

Slavnost seslání Ducha sv. - vigilie

V předvečer největších slavností Páně, nám zůstaly v liturgii zachovány tzv. vigilie. Vigilie je od slova „bdění“ a ony opravdu původně byly celonočním bděním před slavnostní mší sv., která se sloužila brzy zrána. A protože noc je dlouhá, měla církev na vigilii připraveno vícero textů z Písma sv. (Dnes už známe vícero čtení jen o vigilii slavnosti Zmrtvýchvstání, večer na Bílou sobotu.) Proč ten úvod? Protože liturgické knihy nám rovněž na vigilii Seslání Ducha sv. připravily bohatou nabídku textů. A tak jsem se těžko rozhodoval, kterému čtení dám přednost. Nakonec jsem zůstal u svého oblíbeného proroctví Ezechielova o suchých kostech. Zdaleka to není tak pochmurný text, jak by se na první poslech mohlo zdát - je to text o síle a moci Ducha a my si sílu a moc téhož ducha, Ducha sv., budeme zvláště dnes a zítra vyprošovat. Ducha, který slovy samého Ježíše, „dává život, který oživuje…“

Nejinak je tomu i v tomto poněkud zvláštním textu prvého čtení. Nejprve si připomeňme, že Ezechiel je prorok - už samo poslání proroka - dar proroctví je Boží dar, který nikdo nemá sám ze sebe ani pro sebe. A tento Ezechiel, na němž spočinula ruka Hospodinova, je Hospodinem vyveden do širokého údolí plného kostí. Takový obraz není jistě nic povzbudivého, konečně, vždyť to není ani pohřebiště - kosti jsou rozházeny bez ladu a skladu. To je bezútěšný obraz, co tady člověk zmůže? Lépe je otočit se a jít dál jinou cestou, pominout ve svém životě toto údolí smrti a stínů, nechat kosti mrtvých - tyto jediné svědky dřívějšího života, napospas žáru slunce a zapomenout, vytěsnit skutečnost smrti ze svého života… Postoj Boží je však jiný, Bůh se přímo obrací k člověku s otázkou: „Člověče, mohou tyto kosti ožít?“ Co myslíte, jak a co bychom asi odpověděli my?

Ezechiel je však „nábí“- vidoucí, je člověkem „kráčejícím s Hospodinem“, a tak i jeho odpověď je jiná – „Pane, ty to víš…“ Nic víc, nic míň. „Pane, ty to víš“. A nato se ozve zdánlivě nesmyslná výzva: „Prorokuj o těch to kostech!“ a dále: „Řekni, že já Hospodin, jim vdechnu dech života a oni znovu OŽIJÍ.“

Jak mohou suché kosti OŽÍT? Ezechiel si takové otázky neklade. Prorokuje a kosti se samy spojují, obalují masem, šlachami a kůží, nabývají celistvého vzhledu, ale život v nich není! A ani nemůže být. Nebyl ani v Adamovi, dokud jej Hospodin neoživil svým dechem. Konečně, žádný tvor není živ, není-li v něm dech, pokud nedýchá. Tady bychom si mohli přiblížit, jak spolu pojmy dech i duch souvisí. Projevem života je dýchání; kdo nedýchá, není živý, (to je nám jasné), kdo v sobě nemá Ducha, nemá v sobě život (jak tvrdí Ježíš). „Duch dává život!“, a to je rovněž zřejmá pravda. (Stejnou shodu ve významu slov najdeme i v řečtině: pneuma znamená ducha, duši i dech; latinské spiritus je rovněž současně dechem i duchem.)

Dech, dýchání, je základním předpokladem života – a k životu je také nezbytně nutná VODA. Ani bez ní není život, bez ní nejde žít. A tu máme evangelium, ve kterém stojí Ježíš v chrámě (centrum kultu, bohopocty i oběti) a volá: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! A z nitra toho, kdo ve mně věří, potečou proudy živé vody.“ Ježíš sám sebe, na jiném místě Janova evangelia, nazývá „pramenem vody živé“ a zde toto své slovo potvrzuje. Dobře však ví, že by jím nebyl a nemohl být, bez Ducha svatého. Proto Jan připojuje: „To řekl o Duchu, jehož se mělo dostat těm, kdo v něho uvěřili.“ Ano, Ježíš je „pramenem vody živé“, co víc, On je „cesta, pravda a ŽIVOT“ – ale to je možné jen díky tomu, že je zajedno s Duchem svatým; že je Božím Synem, který vychází od Otce a z Ducha sv. Toho Ducha, (RUAH) který se v pradějinách „vznášel nad vodami“ (pramoře, které pokrývalo celou zem …)

To bylo na počátku, kdy Otec, Syn i Duch sv., tato Trojice božských Osob v jednotě, spojena vzájemnou láskou (z Otce i Syna vychází …) vytvářela náš svět a v něm život. Principem života je právě Duch – a my se při vigilii slavnosti Seslání Ducha sv. na jeho viditelný příchod, připravujeme. Seslání Ducha svatého je historicky zaznamenanou, jednorázovou událostí, zatímco naše přebývání v Duchu je permanentní realitou našeho života. Po Ježíšově Nanebevstoupení sestoupil, aby s námi mohl být navždy, aby v nás oživoval všechno mrtvé (hřích, absence lásky s sebou vždy nese smrt duše), aby nás provázel, utěšoval, poučoval, obhajoval … Vztaženo k Ezechielovu proroctví – bez Ducha sv., bez tohoto „oživujícího božského Dechu“ bychom byli také takovými bezduchými mrtvolami.

Avšak: „Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba Otče.“ (Gal 4,6) Prosme tedy, zvláště v tuto svatodušní dobu, o dary Ducha sv. Dostali jsme je všichni, ale mnohé jsme cestou poztráceli, mnohé vyvanuly z našeho života. Prosme o „obnovu v Duchu“, o pomoc Ducha v našem životě – přiznejme si, jak moc jej potřebujeme: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.“ (Řím 8,26) Prosme, abychom v sobě měli „dech božského Ducha“, abychom byli oduševnělými. Otevřenými pro Boha i pro druhé. Abychom přinášeli „ovoce Ducha“ – (viz Gal 5,22): „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost …“

Kéž jsme plodnými a přinášíme dostatek ovoce. Toto ovoce nepodléhá zkáze, toto ovoce dává pravou chuť našemu životu.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru