Otevírat se jeho vanutí

Zach 9,9-10

Řím 8,9-13

Mt 11,25-30

14. neděle v mezidobí

Stojí možná za povšimnutí, že starozákonní čtení i evangelium začínají v podobném duchu: výzvou k radosti a jásotu. Nejprve je vyzývána siónská dcera k jásotu v Bohu, posléze sám Boží Syn velebí Boha. A důvod k této radosti, jásotu a chvále Boží? – Je také podobný. Pokora, která láme pýchu mocných; slabost, která zahanbuje silné. Stojí za to, se u poselství dnešních textů, zastavit. Starozákonní Zachariáš, prorok poexilní doby, přislibuje siónské dceři (biblický to výraz pro Jeruzalém) návrat krále – nového Davida do Jeruzaléma. Krále, který přinese spásu, spravedlnost, který zničí a pokoří nepřátele. Zlomí sílu válečných zbraní a nastolí mír a pokoj do všech končin země. To je věru královský příslib, přesahuje nejen hranice země, ale i času. Vlastně, ono jde o eschatologický rozměr. A jaký bude onen slavný, královský příchod vypadat? Žádné fanfáry, pompa, přehlídka síly a moci. Namísto vojevůdce na koni vjede slíbený král do svého města na oslátku, na osličím mláděti! Neslýchané. Ten, v jehož rukou se soustředí všechna síla a moc, přijede hřbetě soumara! Tento očekávaný vládce bude tak odlišný od všech mocných vládců a vojevůdců. Zdobit jej nebudou odznaky vnější moci, naopak, bude pokorný, spravedlivý, přinášející spásu. Plodem jeho spravedlnosti bude pokoj. On zničí všechny válečné vozy (všechen válečný arzenál nepřátel), zachráněn bude severní Izrael i jižní Judsko – a vůbec, jeho pokoj, přesahující pouhý klid zbraní, zavládne po celé zemi.

Starozákonní lid spatřoval v této postavě „nového krále Davida“- Mesiáše. Kristovi současníci vztáhli toto poselství na Ježíše, Syna Davidova. Jak dobře známe z obřadu Květné neděle, Ježíše, přijíždějícího na oslu od Betfage do Jeruzaléma, vítali, mávaje olivovými a palmovými ratolestmi, za provolávání „Hosana“. A tento Ježíš, Boží Syn a potomek Davidův, v evangeliu velebí svého Otce. A co je důvodem k této jeho chvále Boha? To, že ti poslední, neučení, obyčejní a bezvýznamní, jsou příjemci Božího zjevení. Nikoli vzdělaní, moudří a představitelé národa. Těm zůstává, pro jejich pýchu, pro jejich zapouzdřenost v předsudcích a představách, Boží zvěst o spáse a vykoupení, uzavřena. Zato pokorní, maličcí, ti jsou otevření a přístupní „Božím věcem“. Bohu se zalíbilo – „Bůh má zalíbení“ v těch posledních, bezvýznamných, maličkých. Bohu se zalíbilo předat poselství spásy všem, ale jen maličcí (chudí v duchu, tišší, tvůrci pokoje, toužící po spravedlnosti …), jsou právě pro svoji pokoru, pro to, že nelpí na sobě a světské slávě, otevření k přijetí Boží zvěsti o spáse. Té, kterou jim hlásá Boží Syn. Ten, kterému „je vše dáno od jeho Otce“. Ten, který jediný „zná Otce“ (jsa jeho Synem), a který odhaluje pravdu o svém božském synovství těm, kteří jsou ochotni toto sebezjevení Božího Syna bez výhrady přijmout. (Biblisté usuzují, že tato slova Kristova jsou reakcí na jeho nepřijetí v Nazaretu.)

Dále následují slova pozvání. Když Ježíš oslovuje prvé učedníky na břehu Genezaretského jezera, zve je: „Pojďte za mnou a učiním vás rybáři …“; nyní zve opět, a to všechny „kdo se lopotí a jsou obtíženi“, do ještě intimnější blízkosti: „pojďte ke mně“ spolu s příslibem „a já vás občerstvím“. A protože u Ježíše vše, co hlásá a koná, má vyšší, duchovní rovinu, nejde jen o pozvání obtížených nádeníků těžkou dřinou, ale o pozvání všech, kdo jsou „ujařmeni“ farizejskými přikázáními a výkladem Zákona. (Jho u Židů je výraz pro učení, zde učení zákoníků a farizeů.) Právě od pokryteckého zákonictví může „odbřemenit“ pouze Ježíš, který sice nepřišel Zákon (Boží zákon) zrušit, ale naplnit. Ježíš, jehož „jho netlačí a břemeno netíží“.

Tak, jako pozval Ježíš apoštoly k následování – „Pojďte za mnou“; zve teď všechny k učednictví. – „Pojďte ke mně“. Jeho učení netíží, není břemenem jako učení farizeů, vnucované silou a pod pohrůžkou trestů, ale je, po vzoru učitele, učením o mírnosti, tichosti, pokoře. Netlačí a netíží, ale naopak, povznáší a posiluje na cestě k Bohu. Těm, kdo přijdou ke Kristu, nabízí odpočinutí a pokoj, plynoucí ze spojení s Bohem a Božím Synem. Kristus, se sklání k člověku, je mírný, trpělivý, tichý, pokorný, laskavý a milosrdný. (Zatímco zákoníci a farizeové vynucují poslušnost Bohu silou, zákony, přikázáními, arogancí moci.) Jeho učení nesvazuje okovy příkazů a zákazů, ale dává křídla lásky. Pozdvihuje k Bohu, nikoli zadupává do země. Dává život! Život v plnosti. Život v lásce.

A na závěr ještě „aktualizace“ druhého čtení. Je milou „náhodou“ že text, který je chválou Ducha sv., čteme právě v neděli, kdy v Brně vrcholí Charismatická konference. Ta probíhá, stejně jako celá charismatická obnova, pod taktovkou Ducha svatého. A co o Duchu sv. říká apoštol Pavel? Kupř. to, že pokud jsme jím naplněni, pak máme tím samým jistotu, že budeme vzkříšeni. Vždyť tak, jako Kristus byl skrze něho vzkříšen, tak budeme i my. Duch svatý to je, kdo probouzí ze smrti k životu: „Když sídlí ve vás duch toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.“ Duch svatý dává perspektivu věčnosti těm, kdo žijí podle něho, pod jeho záštitou. „Duch dává život“ – obecně platí, že duch je tím, kdo oživuje, jeho vdechl Bůh Stvořitel do chřípí prvému člověku a skrze něho všemu dalšímu lidstvu. Duch – dech je principem života – onoho tělesného, jak zde říká sv. Pavel. A Duch svatý je principem života duchovního; vždyť jako bez dechu není možný život tělesný, stejně není možný život duchovní, spirituální, bez Ducha svatého. Ducha svatého dostáváme při svém křtu, umocněného ve svátosti biřmování, jsme obdarováni jeho dary, mnozí i charismaty; můžeme prožít křest v Duchu svatém. Duch svatý vede k plné účasti na Kristově životě. Dává se nám zdarma, my se však pro něho musíme rozhodnout. Musíme jej chtít, o něj prosit, otevírat se jeho vanutí. On sice „vane, kde chce“, ale nevnucuje se; chce, abychom se pro něho rozhodli. Abychom, stejně jako pozvaní v evangeliu: „šli k němu“. Tato třetí Osoba Nejsvětější Trojice je principem lásky: Otce k Synovi a Syna k Otci a Otce i Syna ke všemu stvoření. Ke každém z nás. Duch sv. je silou. A tak v jeho síle, v lásce a v pokoře, vyjděme ke Kristu. On nás přece zve – což neříká: „Pojďte ke mně!“

Jiří Vojtěch Černý