"Otcové" naší víry

Sk 16,11-15

Pondělí 6. velikonočního týdne

Dnešní úryvek ze Skutků apoštolských líčí tzv. „Druhou Pavlovu apoštolskou cestu“. A právě dnes učinil Pavel a jeho družina velmi důležitý krok, to když poprvé vstupují do Evropy, na půdu dnešní Makedonie v Řecku.

Z přístavního města Troas (jde o onu historickou Tróji, kde se odehrála válečná finta s oním „trojským koněm“, jak ji líčí Homér.)  V době Pavlovy cesty se nazývala Troas, příp. Troada, a byl to významný přístav na asijské straně průlivu Dardanely, u vjezdu ze západní (Egejské) strany.

Tedy z přístavu v Troadě odplouvají z Asie na Evropskou půdu. Přes ostrov Samotraké do Neapolis (Neapolis = v řečtině „nové město“, samozřejmě nejde o Neapoli v Itálii), ale o město v oblasti Makedonie v Řecku. (Dříve království, osídlené Dóry už v eneolitu; centrem Makedonie v době Pavlově byla Thesaloniké - Soluň). V Neapoli se nezdrží a odchází do nedalekých Filip, (Filippi – město získalo jméno po dobyvateli Filipu II. Makedonském, r. 366 př.Kr.) kde se několik dní zdrželi a úspěšně započali své hlásání o Kristu. Když nenajdou synagogu (tak začíná Pavel vždy svoji službu Kristova hlasatele - vyhledá synagógu a osloví jako vzdělaný Žid místní židovské soukmenovce a na argumentech z knih Zákona a proroků jim dokazuje, že Ježíš je očekávaným Mesiášem a Božím Synem), osloví ženy, které v řece perou prádlo. Opět můžeme vidět, jak sv. Pavel o celá staletí překročil sociální pravidla a zvyklosti, když jako muž oslovuje ženy. (Ženy nebyly brány vážně, výhradně jim, se Boží slovo nehlásalo.) Není-li však v dosahu synagóga, Pavel neváhá a sděluje slovo o Kristu těm, které jsou přítomny. Ženám. A není nic zvláštního na tom, že ony jsou nejenom lepšími a vnímavějšími posluchačkami, ale hned také vyvodí praktický závěr. Jedna z žen, Lýdie z Thyatir, nejenže přijme křest, ale jako křesťanka zve Pavla s Barnabášem do svého domu a nabízí jim pohostinství. (Takové dokáží být ženy – bezprostřední, pohostinné, vnímavé k přirozeným potřebám bližních a nespekulující o důsledcích svého jednání.) „Pán jí otevřel srdce, když pozorně naslouchala Pavlovým řečem“, a ona doslova „přinutila“ apoštoly, aby přijali pohostinství jejího domu.

Jak patrno, evropská půda je otevřená pro semeno Božího slova, a jak uvidíme v dalších dějinách křesťanství, skutečně vydá velký užitek. Evropa zůstane až do dnešních časů převážně křesťanskou, a my jsme dnes byli svědky prvního hlásání o Kristu v evropských dějinách. Pavel je proto právem nazýván „apoštolem národů“, a my jsme dědici plodů jeho kázání.

Kristus, Petr, Pavel – Židé, na nichž stojí naše víra a kultura. Je dobré si toto čas od času připomenout, zejména když jsme svědky nechutných projevů antisemitismu, a to žel i v řadách křesťanů. Vždyť jsou to „otcové“ naší víry. (Vždy znovu mne oslovují slova velkého papeže minulého století Jana Pavla II., který Židy nazýval „našimi staršími bratry ve víře“.)

Jiří Vojtěch Černý