29.10.2022, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

On nás zve k životu věčnému

On nás zve k životu věčnému

Mdr 11,22-12,2

Lk 19,1-10

31. neděle v mezidobí

Na úvod homilie si dovolím připomenout prvá slova z dnešního úryvku z knihy Moudrosti. Slova, která nás snáší z výšin našeho velikášství: „Pane, celý svět je před Tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem. Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal…“ To jsou hluboká, nádherná slova. Jen ona sama by nám mohla stačit k neustálému děkování a k chvále Boží. A také, to nelze opomenout, k pokoře a ke zpytování svědomí. Bůh je ten, kdo stvořil vesmír, svět a přesto miluje každého člověka, byť je jen nepatrným zrnkem prachu ve vesmíru. Zanedbatelným nic – a přece Bůh o něm ví a má s ním soucit. Má pro něho slabost, dokonce, jakoby měl zvláštní slabost právě pro ty, kdo jsou největšími hříšníky. (Což není a priori pro to, že jsou hříšníky, ale proto, že potřebují větší péči, aby dosáhli života.)

O Boží lásce k jednomu, nepochybně velkému hříšníkovi, a o jeho záchraně, je i dnešní evangelium. Známá pasáž o celníku Zacheovi a o jeho setkání s Ježíšem.

Možná by nebylo, takříkajíc od věci, ujasnit si, kdo to byl onen Zacheus. Písmo říká: „vrchní celník, velmi bohatý“. Tím už je řečeno mnohé. Vrchní celník – celník nad celníky – a jelikož celníci jsou označováni jako hříšníci, tedy hříšník nad hříšníky. Velmi bohatý – a čím a jak zbohatl? Vydíráním, vybíráním nespravedlivých poplatků, okrádáním svých bližních. Více než ostatní z nich vysával nespravedlivé daně, obíral je a bezostyšně odíral. Nikdo ho neměl a ani nemohl mít rád. 

A nyní se po Jerichu rozkřikne, že na cestě do Jeruzaléma tudy (tedy přes Jericho - jinak to nešlo a dodnes nejde) půjde Ježíš. Ten zvláštní rabbi z Nazareta, o kterém snad už každý slyšel, o jeho slovech, činech, zázracích. V Jerichu to vzbudí pozornost, jak jinak. Všichni chtějí Ježíše vidět. Rovněž Zacheus – ale, má to háček. Jednak je malý, jednak neoblíbený, takže počítat s tím, že jej lidé pustí dopředu, aby viděl, nemůže. On si však přece vždycky umí poradit. Předběhne ostatní, a dříve, než se začnou lidé srocovat podél cesty, potajmu vyleze na strom nad rozcestím, ukryje se v jeho listoví a má tak zaručen dobrý výhled a přitom není nikomu na očích. Jenomže, a tady už je jádro dnešního evangelia: Ježíš se zastaví právě pod stromem, na němž se krčí Zacheus. A zazní slovo pozvání. „Zachee, pojď rychle dolů, dnes musím zůstat v tvém domě!“ Ta slova nelze přeslechnout. „Pojď dolů!“ Sestup ze svého úkrytu mezi ostatní, buď všem na očích, všem, kteří tě nesnáší. A co víc. „Já musím – kdo, či co Ježíše nutí? Ježíš nic nemusí, on chce – a pokud musí, pak jako důsledek povolání být Spasitelem a Zachráncem – zůstat dnes v tvém domě.“ To je víc, než pozvání se na večeři. Zacheus pochopí. A uchopí tuto svoji jedinečnou příležitost, sveze se po kmeni dolů. Nelibost vůči Zacheovi se snese i na Ježíše: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Jak snadno soudíme druhé; jak se nás dotýká, je-li vyzdvižen a oceněn někdo jiný, notabene takový darebák, a ne my, spravedliví. Ježíšovým slovem, slovem, které má moc uzdravovat a odpouštět, je dán prostor k Zachově obrácení: „Polovici svého majetku dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ten, který doposud jen bral, nyní chce napravit své nespravedlivé jednání a rozdávat. Co na tom že se stane téměř chudákem, když okradeným rozdá svůj majetek. „Dnes přišla do tohoto domu spása.“ Spása, odpuštění, náprava, obrácení – to je nad všechny peníze, nad všechen majetek. Největšímu hříšníkovi, opovrhovanému zloději, se dostane spásy! Tak jedná Ježíš. Nehledí na to, kdo čím a jaký byl. Vidí v každém syna Božího, syna svého národa. „Vždyť i on je potomek Abrahámův.“

Každý je hoden ospravedlnění a spásy. Je však zapotřebí učinit to, co Zacheus. Slézt ze svých výšin, ze svého postavení, předsudků, představ dolů a pokorně se postavit před Ježíše. Uznat své hříchy, litovat jich a napravit svá provinění. A výsledek: „Dnes přišla do tohoto domu spása.“ Jakobychom slyšeli už předzvěst Kristových slov k lotru na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Dnes. Ne jindy, později - až napravíš své chyby, až uděláš to, či ono. Kristova nabídka spásy přichází vždy jako prvá, bezpodmínečná – a je jen na nás, jak zareagujeme. Zacheus zareagoval podle Božího scénáře kající lítostí a obrácením. A proto byl spasen. Nikoli ti reptající kolem. Ti spravedliví, ti bezchybní, odsuzující. Takoví byli jerišští tehdy, a takoví jsme také my. Jak snadné je druhé odsoudit, vynést ukvapený soud. A také - jak nám leží v žaludku ti, kteří jednají jako Ježíš. Odpouštějící, jdoucí proti konvencím a zažitým předsudkům. Milosrdní, soucitní, tolerantní, velkorysí. Pro sebe sama takové jednání vyžadujeme, ale druhým je nepřejeme. Naše lidská spravedlnost je tak slepá a sobecká. Nevěříme v obrácení Zacheů, nevěříme v sílu odpuštění. Nedůvěřujeme obráceným a litujícím. My přece víme, „kdo je kdo, a co je zač…“ 

Naštěstí je zde Ježíš a ti, kteří se řídí jeho slovy a příkladem. Ti odpouštějící. Máme je za blázny, odsuzujeme je spolu s hříšníky. Nevěříme v sílu a moc odpuštění. Ke své škodě. Je snazší házet po druhých, když ne kameny, tedy alespoň tvrdá slova. Odsuzovat, hanět a pomlouvat. 

Jestliže nás mohla a měla slova prvého čtení z knihy Moudrosti přivést k vědomí své nepatrnosti a bezvýznamnosti v řádu stvoření, pak by nás měla a mohla slova evangelia přivést k vděčnosti za Kristovo milosrdenství a dar spásy. Všichni potřebuje slyšet ono Kristovo: „dnes musím zůstat v tvém domě!“ V domě našeho srdce. Nepřeslechněme slova Kristova pozvání. On nás zve k životu věčnému! Je třeba mu naslouchat a s důvěrou se mu otevřít a odevzdat.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru