07.05.2023, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

On je cestou

On je cestou

Sk 6,1-7

1 Pt 2,4-9

Jan 14,1-12

5. neděle velikonoční                     

Všechny tři texty dnešní bohoslužby slova jsou pro nás nejen velmi poučné, ale dávají nám jakoby nahlédnout do dílny Ducha svatého. Ten nám může být spolehlivým rádcem a ukazatelem na rozmanitých a někdy i nepřehledných cestách našeho života a života církve.

Hned prvé čtení, které jsme ve Skutcích apoštolských slyšeli, je místem v Písmě sv., ve kterém se dozvídáme, jak došlo k prvnímu rozdělení úkolů – lépe služeb v církvi. Došlo k němu za vypjaté situace, která sama o sobě nebyla žádnou ukázkou bratrské lásky; avšak způsob, jak ji apoštolové vyřeší, se stane, díky naslouchání hlasu Ducha sv., významnou ukázkou jak řešit napětí, neshody a nedorozumění, o něž, žel, není nouze. Oč vlastně šlo v tom prvotním společenství církve? O nespokojenost a pocit křivdy.     S narůstajícím počtem nových křesťanů narůstá i vnitřní napětí mezi nimi. Někteří noví křesťané pocházejí z židovského prostředí, které uznává Zákon a Proroky a mluví aramejsky; jiní se rekrutují z helénského prostředí, dříve pohanského, které se drží řecké kultury a jazyka. I když rozhodně nešlo o nějaký nacionalismus, přesto je zde jakási propast, která obě velké skupiny nových křesťanů rozděluje. A projevuje se to při rozdělování pokrmů při večeři, kdy se rozdělovaly podíly z přineseného jídla. Ukazuje se, že plody společného stolu jsou rozdělovány nespravedlivě, podělování vdov není rovnoměrné. (Postavení vdov v tehdejší společnosti, která neznala žádné důchody a sociální dávky, bylo bezútěšné. Byly doslova odkázány na dary a velkorysost druhých. Zdá se, že vdovy z židovského prostředí byly zvýhodňovány, nejspíš proto, že v prvotní církvi převládali Židé.) Apoštolové musí řešit drobné konflikty, které v první křesťanské obci vznikají a to je odvádí od podstatného a nejdůležitějšího. Od služby Božímu slovu, neboli od kázání; od modlitby a vyučování. A proto dojde k následujícímu řešení: službu při stole, dnes bychom řekli rozdělování jídla a podávání Eucharistie, budou mít na starosti vybraní muži. Apoštolové se tak budou moci věnovat výhradně tomu, k čemu je povolal Ježíš, když řekl: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ To bylo řešení svým způsobem geniální - uvolnit apoštoly k tomu, v čem jsou nezastupitelní, a službu při rozdělování společných darů předat, i se všemi pravomocemi těm, kteří mají důvěru ostatních. Nároky na takové muže nebyly zanedbatelné: musí to být „mužové s dobrou pověstí, plní Ducha sv. a moudrosti“. Jak bylo ujednáno, tak se i stalo. Bylo to samo společenství věřících, nikoli apoštolové, kdo si vybralo prvních sedm jáhnů - diákonů.

 Bez zajímavosti není ani způsob, jak jsou ke své službě pověřeni. „Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Tady máme obraz i dnešní ordinace, svěcení, kdy biskupové (nástupci apoštolů) vkládají za modlitby své, i celého Božího lidu, na budoucí jáhny a kněze své ruce. Předávají jim své požehnání a také pravomoci, náležící k jáhenskému a kněžskému povolání.

Tento úryvek z Písma je velmi inspirující. O problémy, nedorozumění a konflikty nikdy nebude mezi lidmi nouze, zato moudrých a spravedlivých řešení je jako šafránu. A zde nám nabízí praxe prvotní církve návod, jak je lze řešit. Zůstaneme-li jen u hádek, nařčení, podrazů a boje o svá koryta, dopadneme jako všechna společenství, říše, národy, unie, svazy, co jich v dějinách bylo a je. Všechny vzaly, dříve či později, za své. Proč? Protože stály na základech vybudovaných lidskýma rukama – na pravidlech, smlouvách, zákonech, které vymysleli lidé a které nejsou, ani nemohou být, ve své podstatě spravedlivé ke všem. Ale my jsme křesťané – a to je jiná. Základem církve je Kristus a jeho bezbřehá láska, milosrdenství a odpuštění. A Kristova církev, ta ustála všechny vnitřní konflikty a nebylo jich málo, právě proto, že stojí na pevných základech. A stojí pevně už více než 2000 let!

O tom také mluvil první papež, sv. Petr, v druhém čtení. „Kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán…“ Tímto kamenem živým, nárožním kamenem duchovního chrámu církve, je Kristus.          A skrze něj a v něm se my sami stáváme „rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým, lidem patřícím Bohu jako vlastnictví, abychom rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který nás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světu.“

Sv. Petr mluví o Kristu, zatímco v evangeliu mluví Kristus sám o sobě. Své nejbližší učedníky, poté co jim ve večeřadle umyl nohy a rozdělil chléb a víno, coby předobraz své oběti, mluví o tom, co už brzy nastane. „Bude jim vzat“ – ale své nejbližší utěšuje a povzbuzuje. „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím připravit vám místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě.“ Tento příslib budoucího přebývání v domě Otce je pozváním do společenství s Otcem i Synem v Božím království. V pomyslném domě, který je otevřen všem, kdo věří v Otce i jeho Syna. Jenomže, učedníci ještě tak málo rozumí. Když Ježíš dodá: „Cestu, kam já jdu, znáte“, nedá to Tomášovi, aby se nezeptal: „My nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Díky této jeho otázce, se jemu i nám mohlo dostat odpovědi, která je stěžejní výpovědí o smyslu jeho života. „Já jsem cesta, pravda, život.“ Od chvíle, kdy se Ježíš, Boží Syn, stal člověkem, otevřel všem cestu, po níž lze k němu, a k jeho i našemu Otci, dospět. Kdo chce poznat Boha, musí poznat Ježíše; kdo chce věřit v Boha, musí věřit v Ježíše. Ono: „Já a Otec jedno jsme“, je vyjádření o přebývání Syna v Otci, je pravdou o Bohu; Pravda je osoba, Ježíš sám je Pravda, On nám svým životem ukázal cestu k Otci:   „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ Tou cestou je způsob Ježíšova života. Jinými slovy: když budeme žít tak, jak žil on, můžeme mít účast na jeho životě, který je životem v Duchu a pravdě; životem v plnosti, životem věčným.

Krátce po tomto vrcholném sebezjevení Božího Syna se na něho obrátí další z učedníků Filip s prosbou: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí“. Ach Filipe, „tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mne? Kdo viděl mne, viděl Otce. Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec ve mně?“ Vidět Boha znamenalo ve Starém zákoně zemřít (viz Ex 33,20) Žádný člověk nemůže unést, ustát pohled na Boží tvář. Ne tak Boží Syn, který od Otce sestoupil; Syn, který v sobě nese obraz svého Otce. Je živým obrazem jeho podstaty. Zjevuje jeho tvář. „Kdo viděl mne, viděl Otce.“

Evangelista Jan napíše později v prologu svého evangelia: „Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu.“ (Jan 1,18) Tou zprávou je Ježíšův život v poslušnosti Otce; je pravdou, kterou hlásal; je cestou, kterou šel před námi, aby i nám připravil cestu. Cestu do domu svého Otce, do domu, kde je tolik příbytků. Pro každého, kdo bude chtít vejít. Kdo bude chtít spojit svoji pozemskou cestu s cestou Ježíšovou. Kdo jej bude následovat – a to i možná přes svoji osobní Golgotu, vždyť jinak než s křížem jít za Kristem nelze. On je cestou. Cestou do Božího království; cestou k životu věčnému u Otce.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru