20.09.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

On hledí na naše srdce

On hledí na naše srdce

Iz 55,6-9

Mt 20,1-6

25. neděle v mezidobí

Odpusťte mi na úvod parafrázovat slova evangelia: „Copak je to za spravedlnost! Já tady dřu celý den a dostanu stejně, jako tihle „nemakačenkové“, co tady byli sotva hodinu!“

Odmyslíme-li si ono rozhořčení a hněv – vždyť je to pravda! Copak je spravedlivé, aby dostali stejnou mzdu ti, co pracují od rána do večera a ti, kteří se v práci jenom otočí? (I když i tak tomu mnohde je, ale to nebudu nyní řešit.) Z hlediska věcné spravedlnosti, pracovního práva a lidské morálky je to opravdu nespravedlivé, a oněm dělníkům pracujícím v potu tváře na Pánově vinici nelze mít jejich reptání a pocit křivdy za zlé. Ovšem – nesmluvil s nimi Pán spravedlivou odměnu? S prvními domluvil denár, tuto obvyklou mzdu za celodenní práci, ostatním neslíbil denár, ale, jak bylo řečeno, „spravedlivou odměnu“. Onen hospodář (Nebeský Otec) dostál svému slovu, svému závazku, že tomu bylo (a je) v očích lidí zdánlivě nespravedlivé, to je jiná. Tady přece nejde o mzdu v lidské měně, ale mzdu Pána – hospodáře - samého Boha, a od něho nemůžeme čekat naše přízemní „má dáti dal“, ani hodnocení výkonu a zásluh podle lidských měřítek. Pracovní doba, píchačky, ani mimořádné odměny, nic takového nemá Bůh ve svém zákoně. Zákonu lásky a milosrdenství. (Nechtějme po Bohu, aby se řídil naším Zákoníkem práce i s jeho pozměňovacími doplňky a překroucenými paragrafy.)

To ovšem nic nemění na tom, že i nás dnes toto podobenství dráždí a provokuje. Onen Pán v evangeliu se s reptajícími dělníky nehandrkuje, ani nic nevysvětluje. Jeho odpověď: „Závidíš, že jsem dobrý?“ je výstižná. Proč? Mluví o závisti. Této, tak přízemní, zlé a nepřející lidské vlastnosti (která dokonce patří mezi tzv. 7 hlavních hříchů – a závist skutečně hříchem je. Dokáže rozbít i nejužší vztahy, pošlapat lásku, zničit život.) „Závidíš, že jsem dobrý?“ – jen pro upřesnění – v řeckém originále je doslova: „Je tvé oko zlé?“ To je, pokud se nad tímto obratem zamyslíme, velmi výstižné. Nenadarmo říká úsloví: „Oko, do srdce okno.“ Naše oko je natolik „zlé“, nakolik je zlé naše srdce. Závist vidí zlo v dobru druhých – mimochodem, morální definice závisti je: „mít smutek z dobra druhých; mít touhu po něčem, co má jiný a snaze jej o to připravit“. Nespokojenost, reptání, pocit křivdy, to všechno jsou kořeny závisti; závisti, která umí člověka spoutat, uzavřít do jeho vnitřního gheta nepokoje, zloby, zášti, nepřejícnosti … zkrátka závisti. S tou Bůh ve své lásce nepočítá. Boží láska, odměna jeho království, je určená všem – Bůh touží obdarovat každého člověka bez rozdílu; bez ohledu na naše lidská měřítka. Nehledí na naše zásluhy, na naše výkony, na všechno to vnější, čím se prokazujeme my. On vidí do srdce každého člověka, každého miluje a touží po spáse každého. Nehledí na to, „jak dlouho“ jsme byli v jeho službách, jeho odměna je proto stejná, protože „dorovnání odměny“ u těch prvých, spočívá ve výsadě být v jeho službě, v jeho blízkosti, v žáru jeho milosrdenství, co nejdéle. Ježíš ostatně v evangeliích opakovaně tvrdí, že: „první budou posledními a poslední prvními“.

Dokladem propastného rozdílu mezi viděním Božím a lidským, mezi naší a Boží spravedlností, je i poslední věta, kterou jsme slyšeli v prvém čtení z proroka Izaiáše. Věta, neztrácející svůj význam a dopad pro náš život, přes celá tisíciletí, až doposud: „Mé myšlení není myšlení vaše, ani vaše chování není podobné mému.“ Evangelní úryvek o „spravedlivé odměně“ koresponduje s prvým čtením z 6. stol., zaznívajícím do otrocké mentality a marasmu beznaděje babylónského zajetí. „Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko.“ Hledejte – protože je k nalezení, vzývejte, protože vás slyší, je tak blízko (dokonce v srdci každého z vás). Izraelité jsou skleslí, upadají do apatie otroků a exulantů. Ztrácí naději na návrat do své země zaslíbené. Izaiášova slova jsou slovy naděje, která však nedochází vyslyšení a odezvy. Ona totiž vyžadují změnu - změnu smýšlení i jednání – a to je vždy nepopulární a náročný požadavek. „Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, který se nad ním smiluje.“ Ať – z mluvnického hlediska jde o spojku podřadící, podmíněně přípustkovou – pokud, až přestane, až změní, až se obrátí – pak: „Hospodin se nad ním smiluje, neboť hodně odpouští.“ A to proto, že: „O kolik převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.“ Silnější vyjádření tak propastného, neskonalého rozdílu, mezi Božím a lidským smýšlením a jednáním, lze jen stěží nalézt. Nevíme už, jaký dopad měla tato slova na Izraelity v babylónském zajetí, ani zda přijali Kristovi posluchači jeho podobenství. Ale víme, jak si stojíme my sami. Nejsme o nic méně nepřející a závistiví, než jako byli oni dělníci na Pánově vinici. A přece – jakoby každého z nás Pán stále povolává na svou vinici (a nehraje rozdíl, zda jako duchovní, rodiče, manžele, či v jiné formě povolání) a každému slibuje „spravedlivou odměnu“. Nehledí na to, „jak dlouho“ kdo pracoval, neměří odměnu nebeského království podle našich „výkonů a zásluh“ (beztak jsou měřeny podle našich měřítek a ta jsou od těch Božích diametrálně odlišná). Hledí na naše srdce. Na naši lásku. Na naši ochotu jít na vinici. A třeba také na naši radost z toho, že můžeme s ním a pro něho pracovat. Že můžeme ve svém životě „nést tíhu dne i horko“ – což paradoxně dodává našemu životu jeho skutečnou hodnotu.

Zkrátka, slovy Izaiášovými: „O kolik převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.“ K tomu lze jen těžko něco dodat, a co bychom také mohli, vždyť je to slovo Boží.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru