On čeká
Iz 49,3-6
Jan 1,29-34
2. neděle v mezidobí
Minulou neděli jsme zakončili dobu vánoční svátkem Křtu Páně. A dnes vstupujeme do širokých vod liturgického mezidobí, kdy budeme sledovat Ježíše očima evangelisty Matouše. Už ne jako anonymní dítě, ale jako dospělého muže, který prošel nesnadnou duchovní cestou, v níž si stále zřetelněji uvědomoval kdo je jeho nebeský Otec, a kým je on sám; a jaká je jeho úloha v dějinách spásy. Kdy se učil naslouchat Bohu Otci a plnit jeho svrchovanou vůli. Kdy prošel iniciací křtu v Jordánu a sám Bůh se k němu přihlásil jako k svému Synu. Křest je přelomem nejen v životě Ježíšově, ale, jak výše zmíněno, i v průběhu liturgického roku. Nechme se tedy nechat unášet slovy evangelisty a zkusme se pomyslně postavit vedle Ježíše, či ještě lépe, spolu s apoštoly jej následovat.
Stojíme opět na břehu Jordánu, ovšem průvodcem je nám dnes evangelista Jan, a ten Ježíše i okolnosti jeho života vnímá a interpretuje zcela jinak, než ostatní. Sv. Matouš sleduje více dějový prvek, sv. Jan je mystik a je vnímavý pro obrazy a symboly. Události Kristova života zachycuje v hlubších, duchovních souvislostech. Myslím, že dnešní biblické úryvky jsou stěžejní pro to, abychom pochopili, KDO je vlastně JEŽÍŠ!
Nejprve jej prorok Izaiáš v prvém čtení, nazývá Hospodinovým služebníkem. Služebníkem utvořeným Hospodinovou rukou už v matčině lůně, aby se stal Světlem národů. Aby spasil všechny národy a přivedl je zpět, na „Hospodinovu horu“.
Evangelista Jan, o 6. stol. později, je daleko konkrétnější, když říká: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“
Říká to jen tak, jakoby mimochodem, mimoděk, a přece, nezazněla do té doby z úst člověka důležitější věta: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“
Ukazuje na Krista, v němž poznává Syna Božího a o kterém prohlašuje, že je tím, na nějž sestoupil Duch Boží v podobě holubice. On, Jan, je autentickým, očitým svědkem, který může prohlásit: „A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“
Ti, kteří stojí na břehu Jordánu a naslouchají Janovi, rovněž porozumí. Všichni znají proroctví Izaiášovo o Ebed Jahve, o služebníku Božím, a to, co nyní prohlašuje Jan, je naplněním dlouhého očekávání Hospodinova lidu. Lidu, který očekává toho, který bude MESIÁŠEM, Spasitelem, Světlem národů.
Oni vědí, rozum a znalost Písem jim dosvědčuje pravdivost Janových slov, ale jak dlouhá ještě bude cesta z hlavy do srdce. K přijetí tohoto Janova svědectví. To není snadné. Ani pro ty, kteří stojí na břehu Jordánu, ani dnes, pro nás. Přijetí Krista, tohoto Beránka Božího, totiž vyžaduje POKORU, té však pro svou pýchu nejsou schopni ani Židé tehdy, ani my dnes. Proto slova Jana Křtitele jakoby stále padají do prachu vyprahlých srdcí. My ovšem, na rozdíl od Kristových současníků, nemáme právo na nechápavost a lhostejnost. Máme evangelia a zejména: byli jsme pokřtěni - nikoli křtem Janovým, křtem pokání, ale křtem Kristovým - křtem svátostným. Křtem, který odpouští hříchy a uzdravuje nemocné duše. My jsme ve křtu přijali Ježíše do svého srdce! A také jsme jej nesčíslněkrát přijali v Eucharistii. Těsně před přijímáním bere kněz do rukou proměněné Tělo Páně a slovy sv. Jana Křtitele nám sděluje, to, co zaznělo na břehu Jordánu: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ A my slovy setníka odpovídáme: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ To jsou slova přijetí, slova pokory. Slova, která spojují ono setkání Ježíše a Jana Křtitele u Jordánu s naším dnešním setkáváním s Kristem v eucharistii, co víc, s naším každodenním životem. Pravda, Jan nám ukazuje na Krista reálného, kdežto kněz na Krista eucharistického. Ale my se pomocí slov Písma můžeme stát (a snad i stáváme) přímými účastníky děje. Děje, který vyvrcholí Ježíšovým Zmrtvýchvstáním, které nám přineslo tuto možnost nazírat živého, blízkého Boha - Ježíše, a být stále v jeho přítomnosti. Při mši sv. jsme s Ježíšem netoliko na břehu Jordánu, ale v celém jeho životě; v Betlémě při narození, stejně jako na Golgotě při umírání; jsme s ním před tváří nebeského Otce; jsme s ním sami ve svém srdci. A vždy je to tentýž: „Beránek Boží, který snímá hříchy světa“.
(Beránek bylo ve své době nejrozšířenější hospodářské zvíře, zdroj obživy, ale také obětina. Jako symbol smíření člověka s Bohem, se obětoval v chrámě, a později, ve společenství Božího lidu, se jedl při Večeři paschy. Beránek Boží je jasné označení Krista – jednak, podle Izaiáše jakožto trpícího služebníka, který na sebe bere hříchy mnohých; jednak jako Beránka velikonočního, jako oběť paschy. „Který snímá hříchy světa“ - kdo může sejmout, odejmout, vykoupit, odpustit hříchy celého světa od dob Adamových? Jenom jeden, jediný. BOŽÍ SYN - JEŽÍŠ KRISTUS.)
A tento Ježíš Kristus - Beránek Boží, nás bude provázet nejen celým liturgickým rokem, ale celým životem. Vždy nablízku, vždy na dosah. Nebojme se jej volat, neostýchejme se jej prosit, nezapomínejme děkovat. Setrvávejme s ním v každodenní modlitbě a následujme jej každodenním životem. Domnívám se (nejsem však neomylný), že je to program naší cesty, našeho života. Ať v síle mládí či slabosti stáří; ať v hadrech ze „sekáče“, nebo v prvotřídním obleku; ať se selským rozumem, nebo ozdobeni akademickými tituly – zkrátka, ať jsou mezi námi sebevětší rozdíly (ty sociální jsme nadto vytvořili uměle my sami), pro každého může být Ježíš nejbližším přítelem, průvodcem, učitelem, bratrem. Nakolik si ho „připustíme k tělu“, nakolik jej budeme hledat a poznávat ze stránek Písma a z osobního setkání v modlitbě, to je na nás. On čeká, On miluje, On po nás touží. Po každém z nás!
Jiří Vojtěch Černý
