31.05.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Odhoďme všechno ustrašené, bojácné, předpojaté

Odhoďme všechno ustrašené, bojácné, předpojaté
Slavnost seslání Ducha sv.

Sk 2,1-11

Jan 20,19-23

Slavnost Seslání Ducha sv.

Hned první věta prvního čtení: „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě“, nese důležité poselství, a přece: co je na této skutečnosti tak důležitého a zajímavého, že ji Lukáš pokládá za důležitou ke sdělení? Velmi mnoho. Jednak – byl den Letnic. Letnice, to je pozdější, křesťanský název, pro třetí nejdůležitější slavnost Páně – seslání Ducha svatého. Ale pro Židy – a je třeba se časově přenést do Jeruzaléma někdy koncem 30. let prvého století – je tento den rovněž dnem významného slavnosti – svátku Šavuot. (Jen pro přiblížení – tento svátek se slavil 50. den po svátku Pesahu a byl původně svátkem zemědělským – o Pesahu se přinášela k oběti do chrámu první sklizeň ječmene, po odpočinutí - od 2. dne po Pesahu se napočítalo 7x7 dní a do chrámu se přinášela další oběť první úrody, tentokrát pšenice; pozdější židovská tradice ji nadto spojovala s předáním Zákona na hoře Sinaj) „Všichni byli pohromadě“ – jednak je spojoval příkaz Ježíše po Nanebevstoupení, aby očekávali Přímluvce, kterého jim pošle; jednak se židovské svátky slavily společně. Jsou pohromadě, vytvářejí, (jak jsme slyšeli minulou neděli) „jedno společenství, jednoho srdce a jedné mysli“. A právě tato jednota je vhodným prostředím pro sestoupení toho, který sám je tvůrcem jednoty: Ducha svatého.

Jeho „Sestoupení“ se děje za nepřehlédnutelných a nepřeslechnutelných okolností: „Najednou se z nebe ozval hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden.“ Ale to nejpodstatnější se odehraje nikoli vně a viditelně, ale uvnitř, v srdci a duši každého z apoštolů: „Všichni byli naplněni Duchem svatým.“ A toto naplnění se projevuje i navenek: „a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“ To, co je podstatné, je jejich „naplnění Duchem svatým“ a teprve poté druhotně i účinek tohoto naplnění – „Začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.“

Pozornost širokého okolí – Seslání Ducha sv. se událo v samém středu Jeruzaléma, přeplněném poutníky z celého Judska a Izraele, jistě nejprve zaujala ona vnější znamení - hukot, plameny. Ale posléze i jednání apoštolů. Pod vlivem vnuknutí, které bylo silnější než jejich strach a obavy, vyrazí do ulic Jeruzaléma a začnou hlásat.

Co? Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. To, že On je Mesiáš, kterého Židé nechali ukřižovat, ale který zmrtvýchvstal!

Jak? Jazyky nejrůznějších národů, z nichž pochází Židé, kteří se scházejí na hlavní svátky do jeruzalémského chrámu k oběti. „Jak to, že každý z nás slyší svoji mateřštinu? My, Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie (dnešní Írán a Írák), obyvatelé Pontu, Frýgie, Kapadocie, Pamfýlie (dnešní Turecko), ale také Egypta, Kyrény, Řekové i Římané a také Kréťané (tedy celé severní, jižní i západní Středomoří), slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ Musela to být úchvatná scéna. Apoštolové vypadali jako opilí. (Dokonce je za takové někteří pokládali.) A oni skutečně opilí byli – ale nikoli vínem, ale tím vším, co se s nimi dělo. Duchem svatým, radostí a pokojem. Není tedy ani divu, že se jako takoví, svému okolí jevili. Ale slova, která hlásali v jejich mateřštině, to nebyla slova opilců, to byla slova hlasatelů evangelia, těchto nových proroků v Ježíšově jménu. „Slyšíme, jak hlásají velké Boží skutky.“ Velké Boží skutky! (Naplňují se tak slova proroka Joela: „Na své služebníky a služebnice sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.“) První posluchači, Židé ze všech končin, rozpoznali a pochopili to, co nepochopili a snažili se umlčet předáci národa. Totiž to, že po vstupu Ducha svatého na scénu, tohoto Ducha pravdy, lásky, pokoje, moudrosti, rady a síly, už nelze Kristovy hlasatele umlčet.

Pro posluchače je to šokující sdělení, ale není to tak dávno, ano právě oněch 7x7 týdnů (číslo 7 je číslem plnosti; 7x7 dokonalosti, Božství) kdy se s touto Kristovou identitou Mesiáše museli ztotožnit sami apoštolové. Také proto je, myslím, dobře, že církev vybrala tento text dnešního evangelia. Známe ho velmi dobře, vždyť ho každoročně slýcháme právě o Velikonocích. Znovu si připomínáme ono zásadní slovo k apoštolům: „Pokoj vám!“ A také: „Nebojte se“. Dnes toto evangelium zaznívá zejména proto, aby připomnělo první předání Ducha svatého apoštolům, to když na ně Ježíš dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého!“ A současně také: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Tedy nejen „přijměte Ducha svatého“ ale jeho přijetí je spojeno především s projevem jeho daru – daru odpouštět hříchy! To je možné opravdu jen s pomocí Ducha svatého, to žádný smrtelník nemůže konat sám ze sebe. Jedině ten, který je naplněný potřebnými dary Ducha svatého – (a pověřen církví), může v Kristově jménu a s pomocí Ducha svatého, odpouštět hříchy, svazovat a rozvazovat zde na zemi, a s přenesenou platností i v nebi. Tak silné, neskonale odpovědné, je pověření, kterého se dostalo apoštolům, hned prvního večera po Vzkříšení. S tímto darem je však spojena také nesmírná zodpovědnost. Doposud to byl jen Bůh, který – po přinesení oběti, vykonání úkonů kajícnosti a pouze na základě svého milosrdenství, odpouštěl hříchy. A nyní, po seslání Ducha sv., této třetí Osoby nejsvětější Trojice, je tato výsostná Boží pravomoc, delegována na pouhého, rovněž hříšného, člověka. To je bláznovství lásky, dát do rukou obyčejného smrtelníka takovou moc! Nezapomínejme však, že Ježíš říká nejen: „komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“, to je jedna část věty, ale také: „komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tu prvou část věty pověření apoštolů, tu jsme si zvykli přijímat jako samozřejmost, ale je zde i ta druhá část – a právě nad tou bychom se měli zamyslet. Protože tím, co rozhoduje o odpuštění, nebo zadržení, hříchů, není blahovůle apoštolů, ale my sami. Náš postoj k hříchu.

Aby nám bylo odpuštěno, je třeba: - být si svého hříchu vědom; mít k němu odtažitý vztah – nechci ho konat, jde proti mé vůli a přirozenosti. A především, to je podmínka sine qua non – svého hříchu, hříšného jednání, litovat. Litovat toho, že jsem svým hříchem ublížil druhým, Bohu a nejvíc sám sobě. Teď by byl prostor pro katechezi o odpouštění, o svátosti smíření – to přesahuje možnost nedělní homilie, ale jenom tolik – „moc rozvazovat“, kterou dostali apoštolové (skrze ně pak biskupové a kněží) má i druhou stranu, svůj rub, také je zde „moc nerozvazovat“. Jistě, církev nám dnes dává prostřednictvím církevního práva a morálky hranice a podmínky, za kterých platí jedno i druhé. To ponechme teologům – pro nás jen vědomí, že si nelze dělat, co chci, žít si jak chci a spoléhat, že po trapné chvilce ve zpovědnici (vyznání) a odmodlení pár modlitbiček (pokání), je zase všechno OK. Není! Nemůže být, chybí-li mi ono zřeknutí se hříchu, předsevzetí jej nekonat, chránit se ho a hlavně a především - hluboce a z celého srdce svých hříchů litovat. Kát se – ne tím, že si posypu hlavu popelem a pronesu zdrcující sebekritiku, ale tím, že budu (a mnozí světci jsou nám příkladem) litovat, oplakávat své hříchy, prosit za odpuštění ty, jimž jsem jimi ublížil – a i přes naši lidskou slabost si umiňovat, že už ne! Ne, nechci! (Pokud totiž moje kající praxe bude jen povrchním vyznáním hříchů 2x do roka ve zpovědnici, to „aby se neřeklo“, nebo abych měl od faráře, potažmo celého Pána Boha pokoj, pak nenastane, nemůže nastat ono: „komu odpustíte, tomu …“, ale přichází ke slovu druhá část Kristovy věty: „komu neodpustíte, nebudou rozvázány – na zemi, stejně jako na nebi“.)

Kam jsme se od Seslání Ducha sv. vlastně dostali … vlastně ne tak daleko, což neplatí, že „jedině v Duchu lze vyznat: „Ježíš je Pán“. A tento Pán – Pán nebe a země, nám chce předat nový život. K tomu nám dává Ducha sv. a jeho dary, bez nichž by se nemohlo uskutečnit naše obrácení, naše proměna. Odhoďme všechno ustrašené, bojácné, předpojaté – a podobně jako apoštolové se radujme z „Dárce darů přemnohých“, z „Božského utěšitele“ i „něžného duší přítele …“ (Pokud byste chtěli v tomto chvalozpěvu na Ducha sv. pokračovat, nalistujte si v kancionálu č. 422, a krom chvály a díků budete mít i bohatý materiál k rozjímání.)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru