25.02.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Odhoďme své hříchy, které nám brání ve výstupu

Odhoďme své hříchy, které nám brání ve výstupu

Gn 22,1-18

Mk 9,2-10

2. neděle postní

Začnu dnes (s prominutím) jaksi „od Adama“, neboli „od počátku“. Co je lidstvo lidstvem, má přímo existenciální potřebu uctívat idoly, modly, božstva – posléze Boha, a klanět se jim, uctívat je a také – přinášet jim oběti. Nejsem antropolog, abych tuto skutečnost vysvětlil, spíše se chci zaměřit na místo uctívání. Ve všech kulturách najdeme shodné umístění kultovních míst, svatyní a obětišť někde na hoře. Na místě přesahujícím nejenom horizont krajiny, ale i horizont pozemského (přízemního) rozměru.

(„K horám pozvedám oči, odkud mi přijde pomoc …“)

Konečně i naše národní historie má svá kultická místa - z hory Řípu k nám přichází slovanští praotcové a keltská oppida předtím také stávala na výšinách. A tato skutečnost se konečně nevyhnula ani naší katolické víře – katedrála sv. Víta ční nad Prahou, podobně jako sv. Hostýn zase zdaleka vykukuje nad úrodnou Moravou, podobně jako sv. Kopeček a mnoho jiných svatých a poutních míst.

Není těžké uhodnout, proč to zmiňuji. V prvém čtení putuje k hoře Moria patriarcha Hebrejů, Abrahám, spolu se svým, „jediným milovaným“ synem“, aby jej zde, jako důkaz poslušnosti a věrnosti Hospodinu, obětoval. Tomu Hospodinu, který jej vyvedl ze země bohatství přes neúrodnou poušť do země Kanaán, kterou jemu a jeho potomkům, zaslíbil. Jeho potomkům, které neměl a podle zákonitostí přirozenosti už ani míti nemohl. Jenomže – nesplnil doposud onen Bůh vše, co slíbil? Abrahám a jeho lid už žijí v kanaánské zemi, kterou si podmanili. Jejich stáda se množí a příslib, že jeho potomků bude jak hvězd na nebi a písku na břehu moře, se také plní - vždyť narození Izáka je počátkem naplnění tohoto příslibu četného potomstva. Jenomže – teď zazněla ona šokující, neuvěřitelně krutá slova: „Vezmi svého syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Text Písma je zde oproti originálu výrazně zkrácen a tak se nedozvídáme nic o vnitřním boji, který musel bezpochyby Abrahám prožívat, o trýzni otázek malého Izáka, který si sám nesl dříví k oběti. Tím je zřetelným předobrazem Ježíše, nesoucího si na stejnou horu – Golgota stojí na místě, kde byla hora Moria – svůj kříž, své dřevo k oběti.

Úryvek z knihy Genesis dále pokračuje: „Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna.“ Tato scéna je vrcholnou ukázkou Boží režie – teprve, až když projde Abrahám onu, nepochybně nejdelší a nejbolestnější, cestu svého života; teprve až postaví oltář, až připraví dřevo k oběti – co víc, až sváže svého syna a položí jej na oltář a vezme do ruky nůž – teprve pak, na samé hranici otcovy bolesti a věrnosti Hospodinu, se ozve onen osvobozující hlas: „Nevztahuj svou ruku na chlapce!“

A pak následuje krásný happy-end, kdy za oběť připraví Hospodin berana uvízlého v křoví a hlavně, odmění Abraháma, a s ním celý jeho národ, svým úžasným požehnáním: „rozmnožím tvé potomstvo a v tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země…“

Toto požehnání se skutečně, přes všechno pronásledování Židů naplnilo, ano i na nás, vždyť čerpáme požehnání a sílu pro svůj život od Ježíše – tohoto Abrahámova potomka a skutečnou oběť svého Otce. Ježíš byl na hoře Moria – na Golgotě jako beránek obětován. Sám si nesl dřevo kříže, nechal se na něj, na tento oltář kříže dobrovolně přibít, a vyzdvižen jako znamení pro národy, jako výkupná oběť – umírá. V případě Ježíše neřekl Bůh z nebe: „Nevztahujte ruku na mého Syna!“

Ale přece nebyl Bůh-Otec němý. Při křtu, stejně jako při Kristově proměnění na hoře, se ke svému Synu – svému jedinému, milovanému, Synu přiznává: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte…!“

V evangeliu tři vybraní svědci Kristova proměnění také museli vystoupit na horu, také museli překonat nejenom únavu, ale i strach a nejistotu. Kristovo proměnění na hoře je zjevením Boha – teofanií, lépe Christofanií. Z hlediska fyzikálního lze říci – Kristus nebyl ozářen, ale zářil zevnitř, byl zdrojem světla, vyzařoval světlo – ale což už předtím o sobě neřekl, „já jsem světlo světa“? Z duchovního hlediska dal jakoby na okamžik zahlédnout svou oslavenou tvář. („Až budu oslaven, potáhnu všechny k sobě.“)

Dříve však, než byl zastíněn oblakem – a oblak je v Písmu obrazem, zpřítomněním Boha, rozmlouval se dvěma největšími představiteli SZ: Mojžíšem – dárcem Zákona a Eliášem – představitelem největšího z proroků, o své smrti.

Stručný Marek nám nezachytil scénu proměnění tak široce, jako Mt či Lk, ale i z toho, co převzal z vyprávění přímého svědka – sv. Petra, víme dost, abychom pochopili, že Proměnění je předobrazem Pašijí, že patří k sobě.

Když posléze sestupují z hory, plni nepopsatelného dojmu, otázek a ohromení, jak ledová sprcha musela působit slova: „nikomu o tom nevypravujte, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých!“ Marek píše: „Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co znamená „vstát z mrtvých“. Oni ještě nemohou nic vědět o Kristově oběti, o jeho smrti ani Zmrtvýchvstání. Ještě nepřišel pravý, tj. Boží, čas. Až přijde, pak se jim tato událost jistě vybaví a zapadne do Božího scénáře, stejně jako oběť Izákova. Stejně jako oběť nekvašeného chleba při večeři Paschy – „toto je moje Tělo, které se za vás vydává“.

V Boží režii nejsou hluchá místa a každý list jeho scénáře má svůj význam a smysl. My pomalu a mnohdy bolestně rozpoznáváme Boží rukopis ve svém životě; mnohdy také musíme složit zkoušku věrnosti jako Abrahám, a ne vždy ji složíme tak dobře. A i my se můžeme a máme proměňovat – z Božích jelimánků ve zralé křesťany. Bůh nám k naší proměně, k našemu obrácení dává dostatek času, přesně, kolik potřebujeme. Dává nám dostatek světla – v Kristu i v Duchu svatém. Nešetří nás před zkouškami, ale dává nám sílu skrze proměněné tělo svého Syna, skrze oběť Nejsvětější.

Každý z nás, obrazně řečeno, stoupáme na Horu svého života. Čím méně se toho s sebou snažíme vláčet, tím snázeji se nám stoupá. Odhoďme tedy nejen všechny nepotřebné krámy, na kterých často tak lpíme. Odhoďme především své hříchy, které nám brání ve výstupu. Odhoďme svou pýchu a sebestřednost, která nás spoutává. Odhoďme svou duchovní slepotu a hluchotu, abychom mohli vidět Ježíšovu prozářenou tvář a slyšet slova Otce: „Toto je můj milovaný syn (dcera)“ – a co víc, mohli je vztáhnout i na sebe.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru