Odhodit všechno, co nás zdržuje a zatěžuje

Žid 12,18-24

Čtvrtek 4. týdne

Autor listu Židům nám dnes v prvém čtení podává obraz hory Sinaje a hory Sionu. A mezi těmito dvěma horami, tak významnými pro židovský národ, je na první pohled velký rozdíl. Stejně velký, jako je mezi Starým, mojžíšským Zákonem a Zákonem novým, Kristovým zákonem lásky. Ta první hora, SINAJ, je horou, na níž dostali Izraelité svůj Zákon, Desatero. Ještě si jistě pamatujete z biblické dějepravy, že tomu tak bylo v plamenech, hromech a bouři, že Bůh své „nebudeš, nesmíš a neuděláš!“, hřímal tak, že to nahánělo izraelitům hrůzu. A podle toho také vypadala jejich poslušnost tomuto Zákonu. Byl to strach, který jim přikazoval, že jej nesmí porušit. Strach je ovšem špatný rádce a rákoska špatným výchovným prostředkem. Proto také izraelité, když je už pálilo dobré bydlo a byli od hory Sinaj daleko, porušovali přikázání „jednoho Boha milovat budeš…“ Chovali se jako děti, které, jsou-li daleko od otcovské trestající ruky, řádí jako vypuštění ze řetězu. Jenomže, každé dítě, ať už je vychovávané jakkoli, jednou dospěje. A pro svůj samostatný život potřebuje jinou motivaci, než jen strach z trestu. I Izraelité, možno to tak říci, dospěli. Když mezi ně posílá Bůh svého Syna, dodržují Boží zákony a mojžíšské předpisy jen ze zvyku, jen ze strachu, ale už dávno ztratili osobní vztah k Bohu-Otci, který je vyvedl z tolika šlamastik, do kterých se sami svou vinou dostali. Už příliš zapomněli, příliš otupěli a egyptské a babylónské zajetí, i trápení na poušti berou jen jako dětské nemoci svého národa. Velkolepému Bohu ucpali ústa svými vlastními předpisy a zákony. A k těmto Izraelským Synům přichází Bůh-Ježíš. Nehřmí, neburácí, netrestá. Přichází s Novým Zákonem, zákonem lásky, ve kterém Boha poslouchat je úkonem lásky a ne strachu. Učí své následovníky poslušnosti synovské, ne otrocké. A ukazuje jim na jinou horu, ne Sinajskou, ale Siónskou. Na hoře SIÓN obětoval z poslušnosti Abrahám Izáka; na hoře Sión postavil Šalamoun chrám; na hoře Sión zemřel Kristus na kříži. Hora Sión samozřejmě existuje, je v centru historického Jeruzaléma. Ježíš však mluví o „nebeském Siónu“, a tím je Jeho království. Království, z něhož nejde strach, ale naopak, je to místo kýžené, krásné a bezpečné. Království, v němž je bezpočet andělů a svatých, tedy těch, kteří nás na cestě do nebe už předešli, kteří zvítězili sami nad sebou, nad nástrahami světa. A kde je především Ježíš, který je před Bohem našim prostředníkem, přímluvcem a na naší životní cestě naším průvodcem.

Ježíš je ten, který za nás zemřel a tím nám otevřel cestu do Nebeského Jeruzaléma. Ježíš je ten, který nás učí, abychom nehřešili z lásky k Bohu, a který nám nadto naše hříchy odpouští. Ježíš je naše cesta na nebeský Sión.

Všichni jistě toužíme po nebi. Buďme proto oněmi „dospělými“, kteří nečiní zlo ne proto, že nesmí a nemohou, ale proto, že nechtějí.

Svým křtem jsme, obrazně řečeno: „přistoupili k hoře Siónu, k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému“. Jestli na tuto horu také skutečně vystoupíme, záleží už na nás. Máme k tomu všechny prostředky - lásku Boha-Otce, svátosti, Eucharistii, pomoc a přímluvy svatých. Teď už jen odhodit všechno, co nás zdržuje a zatěžuje, zvláště naše osobní hříchy, a můžeme jít. Nejdeme sami, jsme „církví putující“ a Kristus kráčí s námi. Vždyť On je přece CESTA, PRAVDA a ŽIVOT.

Jiří Vojtěch Černý