03.12.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Obraťme se

Obraťme se
2. neděle adventní

Iz 11,1-10

Mt 3,1-12

2. neděle adventní

Písmo sv. nám jako průvodce adventní dobou nabízí tři postavy – starozákonního proroka Izaiáše, a v novém zákoně nejprve předchůdce Páně Jana Křtitele a v závěru, jak jinak, jeho pozemskou matku Pannu Marii.

Izaiáš v prvém čtení pokračuje v líčení nebeského Jeruzaléma a otevírá úchvatný pohled na všezahrnující mír a pokoj, v němž nikdo nikomu nebude škodit; kde zanikne jakékoli nepřátelství a nastane rajská harmonie. Nazývá jej „městem na hoře, k němuž budou putovat všechny národy“. (Jeho světlem, jeho vládcem je Beránek – Ježíš Kristus. A tento Ježíš, zatím pouze v náznaku, v obrazu nové ratolesti, jež vypučí z pahýlu Jesse – tedy ze stejného kořene, z něhož pocházel největší král David, syn Jesseův, vystupuje jako obdařený dary Ducha. „Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem.“ (Vulgata připojuje ještě dar sedmý – a tím je dosaženo plnosti Božího ducha.) Už jenom tento příslib nového panovníka z rodu krále Davida, musel Izraelity, v Izaiášově době porobené a rozptýlené, naplňovat velkým očekáváním. Izaiáš v líčení dále pokračuje, a vykresluje obraz spravedlivého soudce. Toho, který: „Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi.“ (Opět obraz plný naděje: vždyť chudí, bezmocní, pokorní a bezvýznamní jsou těmi, k nimž zpravidla spravedlnost nedosáhne.) „Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví.“

Projevem spravedlnosti je nejenom „dát každému co jeho jest“ – což je sama definice spravedlnosti, ale také ctít práva druhých. Jejich svobodu, jejich jedinečnost. Dát prostor k životu těm kolem nás. Izaiáš používá obrazu z říše zvířat, z říše, kde jaksi přirozeně platí „právo silnějšího“, kde je tvor součástí potravního řetězce druhých. A nabízí pohled na stav, kdy zvěř, zbavena svých instinktů, bude pokojně uléhat pospolu. Zní nám až neuvěřitelně, že by vlk ulehl vedle beránka a kráva vedle medvěda. (Avšak – to pod čarou, někdy mám pocit, že spíše vlk bude pokojně nažívat s bezbranným beránkem, než člověk nažívat s druhými, s těmi, kteří jsou jinací, mají jinou barvu kůže, pochází z jiného prostředí a tradic a hlavně, mají úplně jiné postoje a názory.) Zní to jako obraz „ztraceného ráje“, ano, ráj jsme ztratili, sami jsme se o něj připravili, ale on nezanikl, neskončil. On trvá stále – a my se do něho dostaneme, až když se dokážeme zříci sebe sama; až v centru naší pozornosti a životní energie nebudeme my sami, ale dáme prostor Bohu a druhým. Pak můžeme zažít odlesk onoho ztraceného ráje už tady a teď – a jistě na konci časů – vždyť o tom mluví Izaiáš, stejně tak i Ježíš. „Stane se v posledních dnech …“ začal Izaiáš minulou neděli. Také předchůdce Páně přichází v předem určeném čase: „V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti.“ V té době – v době před veřejným vystoupením Ježíše – Jan je jeho předchůdcem a připravuje mu cestu. Nejenom onu reálnou v prachu a kamení, především duchovní, v našich srdcích, v postojích, ve smíření se sebou samými i s druhými. V Judské poušti – v místě, které dává prostor k setkání s Bohem a k vnitřní zralosti. Jan dozrál na poušti v proroka. Jeho vrcholným sdělením je ono: „Obraťte se!“ – a důvodem k obrácení, k záměně postojů, hodnot a priorit našeho života, je právě to, že se „přiblížilo nebeské království“. Ano, právě to, které nám vykreslil Izaiáš. Izaiáš mluví skrze obrazy, Ježíš mluvil skrze podobenství. Každý jinak, každý v jiné době, ale mluvili o tomtéž. O nebeském království. O tom, které se „už přiblížilo“.

A každý advent je dobou, kdy si znovu uvědomujeme, že náš cíl, vrchol naší existence je dosáhnout tohoto království. Nevíme kdy – a je to nejspíš dobře - ale víme jak. Obrácením. Změnou života a smýšlení. Startovním úkonem je křest. Onen svátostný, který jsme ve své většině přijali jako bezbranná nemluvňata; ale daleko spíše křest pokaní. (Jaký uděloval Jan Křtitel). Křest ohněm Ducha svatého. Křest, který spálí vše staré, zatuchlé, povrchní v nás. Křest, který nás promění v nové lidi, v nové stvoření. Které už nebude upnuto a závislé na „těch druhých“ (co řeknou, co si budou myslet, jak na nás budou pohlížet), ale bude zaměřeno k tomu, stát ve světle Kristovy lásky, jeho spravedlnosti, kterou je opásán, kterou na nás hledí.  „Nebude soudit podle zdání očí, rozhodovat podle doslechu“, bude spravedlivě a podle práva soudit chudé, stejně jako bohaté…“

Tento stav podle proroka Izaiáše skutečně nastane, a to tehdy, až: „poznání Hospodina naplní zemi; až všechny národy přijmou Božího Syna.“ (Poznat Hospodina je více, než akt rozumu, je to přijetí Hospodina, odevzdání se mu – protože v něm poznáváme nejvyšší autoritu; protože je naším Otcem.) Na Izaiášovo proroctví nepřímo navazuje Jan Křtitel. Na břehu Jordánu ohlašuje, že čas se naplnil, že se přiblížilo Boží království, tato doba ztraceného ráje. Je tady, nadosah. Ale je dostupné jen těm, kdož pokorně přijmou pravdu sami o sobě; kdo budou vyznávat své hříchy a litovat jich. Těm, kdo se obrátí!

Jan ještě nezná evangelium, nezná radostnou zvěst. Obrácení v jeho podání je návratem k porušené smlouvě s Hospodinem, návratem k Božím zákonům. (Proto také lépe chápeme Janovu ostrou reakci na příchod farizeů a zákoníků, těchto pokrytců, zaštiťujících se Bohem, ale Bohem jejich představ a sebelásky. Vyznávají Boha ústy, ale nikoli srdcem a už vůbec ne životem.)

Jan je prorok, dokonce víc, než prorok, ale zůstává ještě dítětem Starého zákona. Jeho pojetí spravedlnosti je násilné. V jeho představách očekávaný Soudce a Pán přijde a nastolí okamžitě pořádek; mečem a sekerou vymýtí vše zlé, ohněm nastolí pořádek a právo.

Ježíš, Boží Syn, jehož čas již nadchází, je ale jiný. On nenastolí zákon odplaty, ale odpuštění. On „oddělí zrno od plev, a bude očišťovat ohněm!“ Ne však ohněm, který ničí, ale očišťuje a uzdravuje. Ohněm lásky. Jeho plamenů se nemusíme bát. Je však třeba nejprve nepřeslechnout Janovu výzvu: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ 

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru