23.10.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

"Obrátit se!"

"Obrátit se!"

Jer 31,7-9

Mk 10,46-52

30. neděle v mezidobí

Tak, jako při každé mši sv., otevíráme nejprve prvé čtení. Tak také já začnu hezky od začátku, od prvého čtení. Z úryvku z knihy Jeremiáše. Pro lepší pochopení si zařaďme tento text do historických souvislostí. Většina izraelského národa už desetiletí žije v cizí babylónské zemi jako vyhnanci, kteří sem byli násilně  přesazeni po porážce Jeruzaléma. Mnohokrát jim Jeremiáš do exilu vzkazoval, že jejich zajetí je důsledkem jejich nevěrnosti Hospodinu, důsledkem toho, že více spoléhali na svoji sílu, než na Hospodina. A ještě později jim psal povzbuzující dopisy. A dnes, dnes už předvídá konec ponižujícího exilu. Cesta k návratu se otevírá, otevírá se pro všechny, kdož budou ochotni naslouchat Hospodinovým příkazům a obnovit vztah k svému Bohu. Pro všechny, kdož budou důvěřovat Hospodinu. Boží nabídka záchrany, vysvobození, obnovení vzájemné důvěry, je vskutku otevřená všem, jde jen o to, ji uchopit, otevřít se jí a nastoupit na cestu návratu; nebo ještě jinak, obrátit se! A v tom je, jako vždy, háček. Ti zabydlení v Babylóně, ti, kteří si už zvykli na otrocký úděl, či se již v něm „naučili chodit“, ti výzvy k návratu neuposlechnou. Kdo se to tedy navrací zpět? Kulhaví, slepí, ženy v naději s nedělkami… což jsou právě ti, kteří jsou nejméně disponovaní k tomu být na cestách: slepí na cestu nevidí, ženy před a krátce po porodu potřebují klid a zázemí a nikoli námahu prašných a nebezpečných cest. Navrací se ti, kdo jsou slabí, jejichž postavení je jakoby na okraji společnosti; ti, kdo jsou bezmocní, oslabení, znevýhodnění, handicapovaní – to jsou právě ti, kdo uposlechnou výzvy k návratu. Vychází sice s pláčem, ale je řečeno, že: „Hospodin sám je povede; povede je k vodním pramenům (co je důležitější v zemích Předního východu než voda – pramenitá voda= zdravá, živá voda), a povede je cestou přímou, (bez oklik a slepých uliček) na níž neklopýtnou.“ Bezpečná cesta návratu je přislíbena samotným Hospodinem. A nejen cesta. I cíl, Jeruzalém, (pozemský domov pro Izraelity a nebeský pro nás všechny), kde, jak rovněž přislíbeno, se jejich úděl pronikavě změní. Namísto pláče přijde útěcha. Bůh se znovu obrátí ke svým nevěrným synům a dcerám, jako Otec. Toto pozvání platí, jak výše řečeno, pro všechny. Ne všichni jej však vyslyší. Jenom ti, kdož jsou plní důvěry, kdož obnoví s Hospodinem smlouvu. Jenom slabí, kteří ví, že jsou na Hospodinu závislí.

Tolik prvé čtení. A nyní evangelium. Opět trocha historických souvislostí. Ježíš vychází, spolu s velkým zástupem, z Jericha. Odtud lze jít pouze nahoru, přes Judskou poušť, do Jeruzaléma. Ježíš touto cestou kráčí naposled, jde na poslední svátky Paschy ve svém životě. Jde, jako Beránek připravený k oběti. Zástupy kolem něj to neví – a ani vědět nechtějí, přestože jim to opakovaně sděluje. Jsou jakoby hluší ke slovům života, jsou jakoby slepí ke zjevným skutečnostem. Kolem Ježíše je nejspíš tlačenice, všichni brebentí a už se těší na největší židovské slavnosti. A do toho všeho mumraje kolem Ježíše, se začne ozývat naléhavé volání: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Ježíš volání nezaslechne, ale slyší ho ti okolo. (Ti, kteří se nechtějí dělit o Pánovu pozornost.). A tak onoho slepého žebráka okřikují. „Mlč, neruš Mistra“. Nouze daná slepotou i důvěra v Ježíše – Syna Davidova – což je titul pro Mesiáše!, je silnější, než okřikování a umlčování těch netečných kolem. „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Volání je tak silné, že přehluší ruch zástupu. Ježíš se zastaví. A řekne: „Zavolejte ho!“ Slovo Mistra má jinou váhu, než křik žebráka. Najednou jsou plni ochoty: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě.“ A slepý? Zkuste si představit tu scénu. Vstává, doslova vyskakuje, tj. opouští jistotu pevné země pod sebou; odhazuje plášť – svůj jediný majetek, svou jedinou ochranu pro tělo, a jde – jako slepec spíše klopýtá, k Ježíšovi. Onen slepý žebrák  je velkou postavou. Na ono: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“, vsadí svou budoucnost, odhodí všechno co má, zbaví se svého jediného jistého. To není maličkost. To vyžaduje bezmeznou důvěru, že u Ježíše najde hodnotu daleko větší. A pak se rozpočne, zdánlivě nelogický, a přece krásný, dialog. „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Vskutku nelogická otázka, je-li položená slepci. Co jiného by asi mohl chtít? „Mistře, ať vidím!“ Jenomže, ona zas ta otázka tak nelogická není. Možná jen ti dva ví, že zady nejde jen o světlo pro oči, že jde rovněž o světlo pro vnitřní zrak. Že je tento slepý žebrák vnitřně vidoucí, to už dokázal. Vždyť Ježíše volá Mesiánským titulem: „Synu Davidův“. To dokazuje, že vidí dál, než všichni ti zdraví, vidoucí, okolo. A právě ve jménu této své víry je zachráněn. Nejen UZDRAVEN ze slepoty, Písmo říká, ZACHRÁNĚN. To je důležité. Protože onen slepý, nejenže hned nabyl zraku a tím byl uzdraven, ale v evangeliu je řečeno: „a šel tou cestou za ním!“ Tím byl zachráněn! Následoval Ježíše! „Šel za ním“ a dost možná spolu s ním, a to nejen do Jeruzaléma, ale možná i k mučednické smrti. Ze slepého žebráka se stal vidoucím učedníkem.

Když si nyní srovnáme prvé čtení a evangelium, vidíme, kolik toho mají společného. Na cestu návratu, změny, obrácení, se nevydávají ti nejlepší, nejschopnější, nejvýznamnější. Právě naopak. Písmo vyjmenovává: kulhaví, slepí, oslabení. Ti, kteří stojí společensky „dole, ti bezvýznamní, oslabení“ ano, právě ti jsou vždy více nakloněni k víře, k ochotě vyjít ze svého „malého, jistého“ k netušenému, nejistému. Toho ti „dokonalí“, ti „výkonní a mocní či majetní“, nejsou zpravidla schopní, ani ochotni. Jen ti, kdo už nemají zdánlivě co ztratit, jsou ochotni vydat se s důvěrou do rukou Božích. A když se do hry vloží Hospodin a později Boží Syn, pak dochází k naprostému obratu, změně situace.   

Slepý Bartimaios (evangelista dokonce uvádí i jeho jméno, té výsady se v Písmu nedostane hned tak každému) dosáhne uzdravení ze slepoty a naplnění svého života. A dojde, společně s Ježíšem, do Jeruzaléma; podobně, jako starozákonní navrátilci došli z temnot vyhnanství do Jeruzaléma. Tato paralela s prvým, starozákonním, čtením, nás nemusí překvapovat – vždyť Nový zákon je naplněním Zákona Starého. Ale, co by nás mělo více zaujmout, je ta skutečnost, že tento text má co říci i nám. Ano, i my sami, jsme-li schopni si to přiznat, jsme podobni onomu slepému žebrákovi. Nejenže také nejednou doslova žebráme, žebroníme: (od lidí slůvka něhy a uznání; od Boha splnění toho či onoho); ale co víc, my jsme rovněž slepí! Duchovně slepí! Cožpak naše jednání, rozhodnutí, ambice, prázdná slova a vyčpělá gesta, nesplněné sliby a přízemní předsevzetí, nás neusvědčují z vnitřní slepoty?  Jsme slepí. To je třeba si připustit, přiznat. Protože teprve poté budeme schopni volat k Bohu, k Božímu Synu, to své: „Pane, ať vidím.“  A co víc, Pane,  ZACHRAŇ MĚ! My potřebujeme, více než jsme schopni si připustit, uzdravení, obrácení, navrácení zraku. Nejsme fyzicky slepí, ale jsme zhusta zaslepení. (Zaslepenými lidmi jsou materialisté, kteří  popírají všechno duchovní; racionalisté, pro  něž neexistuje, co si sami nemohou rozumem  ověřit; nevěrci, kteří popírají Boha, ale pozor: také věřící, kteří nechtějí vidět, jak  moc potřebují Boží milosrdenství a světlo; a snad nejvíce farizejské duše, které svoji  zaslepenost dokonce vydávají za svou přednost  a službu Bohu.)

Každému, kdo je k sobě upřímný a přijme skutečnost své duchovní slepoty, dává Bůh uzdravení a Kristus je mu světlem. Kdo však Boží  nabídku uzdravení nepřijme, kdo zůstane zaslepeným, tj.  lhostejným a odmítavým k Božímu světlu, ten  nikdy nedokáže říci ono: „Pane, ať vidím!“ A proto  také nikdy neuslyší Kristovo velkolepé slovo: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru