02.02.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Obětovat se pro druhé

Obětovat se pro druhé

Lk 2,22-40

Uvedení Páně do chrámu

Jednou za čas se stane, že na neděli připadne tzv. „Svátek Uvedení Páně do chrámu“. Vím, že je známější pod názvem „Hromnice“, ale o liturgickou terminologii nám dnes nepůjde. Bohoslužba slova vrcholí evangeliem, líčícím „obětování“ Pána Ježíše v Jeruzalémském chrámu. Snad neuškodí si něco málo o tomto obětování říci. Bylo předepsáno Mojžíšským zákonem, který stanovil, že žena, která je podle židovského ritu po porodu nečistá, musí zůstat v ústraní 40 dní, a potom přinést ve chrámu oběť. Navíc, každý prvorozený syn patřil Bohu, byl mu zasvěcen a musel být vykoupen. Zatímco oběť za očištění, kterou měl být beránek, mohla být v případě chudých rodičů zmírněna na pár hrdliček či dvě holoubata, oběť, jíž se vykupoval prvorozený syn Bohu, byla neměnná a čítala pět šekelů. (To byl pro chudé manžely, jakými byli Josef s Marií, výdaj dosti značný, počítá se, že Josef na něj musel pracovat asi tři týdny až měsíc.)

Přitom je dobré si uvědomit, že ve své podstatě nebyli ani Bohorodička, ani Spasitel, povinni se těmto starozákonním předpisům podřídit. Ježíš Kristus jako „Boží Syn“ nepotřeboval být vykoupen z kněžské služby - naopak, On je jediný a Věčný Velekněz; a Panna Maria, jako svatá Panna je „Plná milosti“, tedy bez viny a nepotřebuje očišťování. Oni se však podřizují tomuto vnějšímu řádu, všeobecně platnému, jako výraz své poslušnosti a pokory vůči Bohu.

Snad by se dalo, jen jako přirovnání, toto starozákonní obětování prvorozence v chrámu přirovnat k dnešnímu, novozákonnímu křtu. Když dnes přinášejí rodiče své dítě do kostela ke křtu, také je tím Bohu obětují, svěřují. Protože stále platí, že: „Bohu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají.“ Svěříme-li dítě Bohu, činíme jej „dítětem Božím“ a jako takové, také dědicem Božího království. Při křtu děťátko Bohu obětujeme, ale to neznamená, že se jej nějak vzdáváme, že nás Bůh o něj připraví. Opak je pravdou. Bůh se stává jeho ochráncem, pomocníkem, průvodcem a také - spolupracovníkem rodičů při jeho výchově. Dává mu četné milosti a dary, které však rodiče musí v dítěti rozvíjet, jinak zůstanou ležet ladem, nevyužity, udušeny a zmařeny.

Křesťanství je náboženstvím oběti. V celých dějinách spásy se člověk učí přinášet oběti Hospodinu. Nejprve jsou to oběti beranů a býčků i jiných obětních zvířat. Postupně však Bůh poučuje člověka, že je mu milejší, když jej lidé poslouchají, když jej milují a plní jeho přikázání. Říká: „Milosrdenství je mi milejší než oběť, poslušnost je víc než tuk beranů a býků.“

Vrcholnou obětí v křesťanství je oběť Božího Syna na kříži - tato dobrovolná oběť z lásky k nám a Bohu. Je to oběť čistá a svatá a všechny starozákonní oběti jsou pouhými předobrazy této dokonalé oběti Kristovy. Ježíšovi učedníci pod vlivem této velkolepé oběti byli také ochotni na svědectví Kristu a z lásky k němu, přinést oběť vlastního života. A po nich všichni mučedníci a také světci, kteří se vzdali vlastních pozemských nároků a žili zcela pro Boha a bližní.

Oběť však není jen záležitostí svatých. Oběť se týká každého křesťana. Oběť jednoho je vždy přínosem pro druhého. To je možné vidět v manželství, v rodinách a v různých společenstvích. Jestliže schopnost oběti, schopnost nasazení se pro druhé chybí, pak nutně dochází ke krizi ve společnosti. A my dnes opravdu žijeme v takové krizové situaci. Má jistě mnoho příčin, ale ta nejpodstatnější je právě v tom, že se jakékoli oběti vyhýbáme. Že jsme plni sobectví a nejsme ochotni upozadit sami sebe a obětovat se pro druhé. Vyjít sami ze sebe a nadřadit zájmy obecné nad zájmy vlastní. Že nás nechce zajímat a nezajímá, co se děje za dveřmi našeho bytu a nejsme ochotni vyjít ze své ochranné ulity své anonymity a zasadit se za věci veřejné, za Boha, za spravedlnost. (Přitom ale bláhově očekáváme, že se druzí budou obětovat za nás, a nedochází nám, jak je to vzájemně propojené.) My se máme obětovat pro druhé. Konečně, tuto nutnost nám připomíná každá mše svatá, která je víc, než jen připomínkou oběti Kristovy Poslední večeře. Mluvím teď o oběti na Golgotě, ale měl bych přece mluvit o oběti malého Ježíše v chrámě. Ale ono to všechno spolu souvisí. Nejprve museli přijít Josef s Marií a naplnit starozákonní oběť, aby z ní mohla vyrůst jedinečná a vrcholná oběť novozákonní. Do temnot příkazu starého Zákona zazářilo světlo zákona nového - zákona Lásky. A toto světlo bylo rozpoznáno, dešifrováno. Dvěma starci. (Stáří s sebou přináší horší zrak, ale je-li moudré, pak lépe než do dálky či nablízko, vidí do hloubky.) V chrámu jsou přítomni dva osvícení senioři - Simeon a Anna. A právě oni, v moudrosti a zralosti svého stáří jsou sto v dítěti, stejném jako všichni ostatní kojenci, rozpoznat Spasitele, Vykupitele, ono: „Světlo k osvícení pohanů.“

Pro starce Simeona bylo setkání s Ježíšem vyvrcholením života. Na toto setkání čekal, na něj se těšil. Jeho přání se splnilo, jeho život je naplněn a on je připraven na odchod k Pánu:  „Nyní můžeš, Pane propustit svého služebníka v pokoji…“

Tolik vidoucí Simeon. Ale i pro nás by setkání s Ježíšem mělo být tím nejdůležitějším; mělo by být vyvrcholením, naplněním našeho života. Avšak, je skutečně tím, na co se těšíme, tím, co očekáváme? My se (na rozdíl od Simeona) můžeme s Ježíšem setkávat opakovaně, můžeme se s ním setkávat při modlitbě, při mši svaté, ve svatostánku… Simeon žil ve tmě a nyní vidí světlo. My v tomto světle žijeme, a přesto kolem nás, jak se zdá, vládne hluboká tma bezvěrectví, pýchy a beznaděje.

Ježíše Krista, ono Světlo k osvícení pohanského světa, nám tradičně připomínají svíčky - Hromničky. Vezměte si je domů a neostýchejte se je zapálit, kdykoli se vám bude zdát, že je kolem vás jen pusto a temno. Kdy vás budou svírat obavy, nejistota a strach. Světlo hromničky nám připomíná, že se nemusíme bát - ničeho, ani blesku, ani hromu, ani bezpráví, příkoří, ani smrti. Pán je s námi. Bůh nás neopustil. On se k nám snižuje, On se za nás obětuje. Tak kéž nám Světlo Kristovo, toto světlo naděje, nikdy neuhasne.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru