25.12.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Obdarujme jej také

Obdarujme jej také
Slavnost Narození Páně

Lk 2,15-20

Slavnost Narození Páně – za svítání

„Hoj, ty Štědrý večere, tajuplný svátku …“ známá slova, ze sbírky Kytice, od pana Erbena. Ale, na těch slovech, něco bude – co víc, na Vánocích samých „něco bude“ Co asi? Právě ona tajemnost, onen tenoučký (tak tenký, jako hadříky, do nichž bylo zabaleno narozené děťátko) závěs, který se odkrývá jen těm, „kdož čisté srdce mají“ a i oni smějí nahlédnout ten polehoučku. Ano, vánoce jsou svátky tajemství. Tajemství neproniknutelného naším poznáním, protože inspirované samotným Duchem svatým. Tím „Božím dechem“, jenž zastínil lůno Panny Marie. Lůno, z něhož vyšlo Světlo. Slovo. Boží Syn.

Jsou tři pojmy, které charakterizují narození Božího Syna: Světlo. Slovo. Láska.

Nad Betlémem zazářilo světlo … „vyšla hvězda nad Betlémem…“ Také kolem pastýřů, bdících na stády nahoře, nad Betlémem, se rozzářilo světlo. A z něho vychází andělská slova, zvěstující radostnou zvěst o tom, že „v městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán!“ A sbory andělů prozpěvují své „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení.“ Lze po takové nebeské scéně znovu ulehnout, zachumlat se houně a spát? Ne, to nelze! Není to zvídavost (i když, po pravdě, jistě i ona), ale touha spatřit toho, který je od věků slibován; toho, který spasí svět, toho, který je Mesiáš (hebr. pomazaný), Kristus (řecky pomazaný) Pán (nejvyšší titul, jež si neprávem přivlastňuje císař).

Slova andělů nelze přeslechnout. A tak si pastýři řeknou: „Pojďme tedy do Betléma, podívat se nato, co se tam stalo, jak nám Pán (dobře tedy ví, že andělé byli Božími posly) oznámil!“

„Pospíchali tam …“ Pospíchali. Náš život druhého tisíciletí po Narození Páně probíhá ve spěchu. Neustále spěcháme, honěni z místa na místo, z akce do akce… termíny, tlak, nervozita …

Pastýři také pospíchali, ale jejich spěch je tak vzdálený naší uspěchanosti bez hloubky, bez obsahu. Jejich spěch je požehnaný.

Biblický spěch je spěchem sv. Ducha. Spěchem, který zbavuje člověka všech přítěží – obav, pochybností, pohodlnosti, předsudků. Je to spěch, který dává člověku křídla. Který jej nese na perutích radosti, prosté víry, toužebné naděje. Spěch lásky. A proto tak snadno překonává překážky - ty vnější, v podobě náročné dlouhé cesty, ale zejména ty vnitřní, spočívající v neochotě našeho srdce naslouchat, v neschopnosti naší duše povznést se nad všechny ty bariéry a překážky vlastních předsudků, pohodlnosti, závisti, pohodlnosti… Dovolím si použít citát svatého člověka, papeže Jana XXIII. – ten, na základě svého nelehkého života a životní moudrosti kdysi pronesl, že: „Vše se ulehčí, když se oprostíme a odpoutáme od sebe samých.“ Tedy právě, když se dokážeme povznést nad sebe sama, nad své vnímání světa, kde klademe těžiště do svého já a nikoli do Božího TY. Jenom prosté srdce, vyladěné na Boží slovo, je schopné naslouchat. Vést, a ano i spěchat – dnes spolu s pastýři do Betléma. A očima neoslněnýma všemi třpytivými pozlátky vnějšího světa poznat v nemluvňátku na seně svého Pána. Ušima, nezahlcenýma vším tím zbytečným rámusem a neustálým hlukem, uslyšet zpěv andělů – a pak – promluvit. Nebo ještě lépe: chválit Boha a děkovat mu. Za Největší dar, který světu mohl dát, ale také za dar svého života, své víry. Svých blízkých, ale i vzdálených, kteří jsou kolem nás.

Pastýři: „Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli…“ Pastýři, ti toho moc nenamluví, teď jim však srdce přetéká radostí a proto musí vyprávět, prozpěvovat, chválit.

(Což si někdy zkusit položit otázku: Čeho jsou asi naše srdce plná? A co je jejich výronem? Chvála Boží – nebo kritika, brblání, pomluvy?)

Pastýři nelení - „Pojďme tedy do Betléma, podívat se, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ A pak, alespoň podle tradice našich betlémů a koled, popadnou, co by mohlo být pro narozeného potřebné (ano, ten krajáč mléka, kožičku a beránka – jen chudí se umí dělit; bohatí, ti ke své škodě jen shromažďují, aby nakonec neměli nic) a spěchají. „Nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích.“ Scéna, kterou tak důvěrně známe. Prostý chlév a v něm žena – matka; nejspíš trochu zmatený a rozpačitý Josef a v jeslích pro dobytek božské Dítě - Spasitel!

Jen prostý, nekomplikovaný, pokorný člověk, může uvěřit, že právě to čerstvě narozené nemluvně je Spasitel, Kristus Pán.

Pastýři – ti poslední z posledních, takoví jsou. Právě proto jim andělé zvěstovali, co se to událo. Ti mocní, vzdělaní (není totéž co moudrý), ti neuvěří. Ti Krista nepřijmou. Narodil se jako bezdomovec v dřevěných jeslích, a zemře jako zločinec na dřevě kříže. Takový je Ježíš, Boží Syn. (Jak nepřijatelný pro svět úspěšných a mocných.)

Pastýři, plní dojmů, o svém setkání s Ježíšem všude vypravují. (Čeho srdce plné, tím ústa přetékají.“) Co víc: „Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno.“ A Maria? Ta to „slovo uchovává v srdci“ a mlčky rozvažuje o tom všem, co se v ní, a kolem ní, událo. V náručí drží syna, který je Slovem. Bohem. Spasitelem.

Slovo o pastýřích je slovem i pro nás. Kéž bychom dokázali s čistým, nezaujatým srdcem, přijmou Boha – Ježíška. On nás už obdaroval – za nás obětoval vše, „abychom měli život a měli ho v hojnosti“. Obdarujme jej také. Čím? Svoji důvěrou, oddaností, láskou. Zazpívejme mu svoji píseň lásky, svoji vlastní koledu, v níž jej přivítáme ve svém životě a najdeme pro něj ve svém srdci místo. Vždyť je tak nenáročný … stačí mu jen kousek místa, jen kousíček naší vděčnosti, chvály – a lásky.

Požehnané setkání s Ježíškem vám všem. „Gloria in excelsis Deo!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru