O naší životní pouti

Francouzský básník Raoul Ponchon má jeden hezký verš: Jaké vzácné putování, když jdou spolu - divná věc – tělo mé, ten ošklivec, a má duše, krásná paní! Básník si uvědomil, že nás lidi oživuje nesmrtelná duše, která je dílem božského Tvůrce. Každý lidský život bývá dramatickým zápasem mezi dobrem a zlem, světlem a tmou. Už apoštol Pavel si ztěžoval, že nekoná to, co chce, ale dělá to, co nenávidí; nečiní dobro, které chce, ale zlo, které nechce. Jestliže však činí to, co nechce, nedělá to už on, ale hřích, který v něm přebývá. A volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána!“ Své slabosti s jejich důsledky si ovšem musíme upřímně a podle pravdy přiznat, abychom ztracený nebo omezený pokoj získali zpět. V podstatě jde o určitý druh exodu, radikálního opuštění „starého člověka“ s jeho nedokonalostmi. Připomeňme si, s jakými pocity kdysi Izraelité opouštěli Egypt, kde se jim docela líbilo, a proto je Mojžíš musel hodně přemlouvat. Teprve když přešli Rudé moře a octli se blízko zaslíbené země, naplnila je radost a zpěvem děkovali Hospodinu, že je vysvobodil. My můžeme udělat totéž: farao, kterého Bůh svrhl do moře, je náš „starý člověk“, a jeho vojsko a vozy jsou naše hříchy. Projděme proto Rudým mořem do země vnitřní svobody, kde nás čeká společenství církve a vede nás k životu podle Božích pravd. Proto velmi záleží na každém z nás, jak skoncujeme se starými nedokonalostmi a svůj život naplníme skutky pravdy, dobra a lásky.

Miloslav Fiala