O co nám v životě jde?

Jer 20,7-9

Mt 16,21-27

22. neděle v mezidobí

„Svedl jsi mne, Pane, a dal jsem se svést … byl jsi silnější než já, a přemohl jsi mne“ – tato věta z prvého čtení z proroka Jeremiáše je pro mne osobně větou velice oslovující. Pán na nás nikdy nečiní nátlak, to by odporovalo oné svobodě, kterou nám dal, ono slůvko svést není v rozporu s láskou, kterou chová ke každému z nás. Když my řekneme o někom, že nás svedl, máme na mysli cosi negativního: jsme sváděni ke hříchu, k čemusi nedobrému – Bůh však může svádí k činnostem pozitivním. Zde konkrétně svádí Jeremiáše k tomu, aby byl jeho prorokem. Jenomže, prorokem, který bude muset „proti své vůli“ hlásat zkázu Jeruzaléma a předpovídat neblahé důsledky svéhlavosti a nevěrnosti Judského národa vůči Hospodinu. Jeremiáš je mladý a v očích náboženských předáků neznamená vůbec nic. Ne však v Božích očích. Bůh si právě jeho povolal jako proroka a hlasatele, a on musí jít a být ohlašovatelem katastrof, kterých se bojí a o kterých, jak jinak, nechtějí jeho bližní ani slyšet. Jeremiáš by tak rád byl jedním z davu, anonymním a bez hlasu; tak rád by věřil ve věčnost a slávu Jeruzaléma; tak rád by naslouchal slibům  nepravých proroků, které se tak dobře poslouchají. Avšak právě on je povolán za jediného pravého proroka a hlas Boží, který se v něm ozývá, mu přikazuje hlásat pravdu o Božím hněvu. Jeho povolání, trpké a nevděčné, jej staví proti všem; je všemi proklínán, nenáviděn, bičován a posmíván. Potkává ho stejný úděl, jako všechny skutečné, pravé Hospodinovy mluvčí. Jeremiáš se v nitru proti Hospodinu bouří, chce s ním smlouvat, chce se vymanit ze svého nevděčného poslání. Ale nakonec před Hospodinem kapituluje: „svedl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější, než já a přemohls mě.“  Teprve po překonání vnitřního vzdoru, po přijetí Hospodinova neodvolatelného povolání (protože takové je vždycky – jedinečné a neodvolatelné) přichází prorokův křest ohněm: „Tu se Hospodinovo slovo stalo v mém nitru hořícím ohněm…“

Před Hospodinem a jeho posláním nelze uniknout, koho si Hospodin povolá, toho nenechá kapitulovat, ale také ho nikdy nenechá na holičkách. Oč větší je pronásledování ze strany hluchých a slepých, o to více milosti a síly dává Bůh svým vyvoleným. Tolik Jeremiáš.

Jak důležité, co víc, podstatné, je obětovat se pro vyšší hodnoty, zde pro samou věc Boží, to ukazuje ve svém naléhavém apelu rovněž sv. Pavel, ve druhém čtení, když vybízí své spolubratry ve víře: „Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba!“

Není nesnadné uchopit hlavní myšlenku, výzvu, ideu dnešních textů: „Pro Boží věc, pro následování Krista, je nutné vzdát se sebe sama a nechat se proměnit v Boží nástroj, což s sebou zákonitě přináší bolest a nezbytnost oběti“. Koneckonců, ani Kristus v evangeliu neříká nic jiného, slyšeli jsme přece: „Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude mnoho trpět od starších, velekněží, učitelů zákona, že bude zabit a třetího dne vzkříšen.“

Ježíš ví, co jej čeká, snaží se své učedníky připravit na dobu, kdy bude zatčen, zbičován, ukřižován. Jenomže učedníci mají jiné představy, pro ně je Kristus nedotknutelný, nejsou sto si připustit, že by ho měl potkat stejný osud, jaký měli proroci; že bude nepochopen a nepřijat, co víc zabit.

Je to zase ten hromotlucký, impulsivní Petr, který se, jako už vícekráte, snaží brát Boží věci do svých rukou. „Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat …“ Ježíš nedělá a neříká nic za zády učedníků, jedná přímo a nazývá věci pravými jmény.  To Petr „si jej vzal stranou“. A má tu troufalost Ježíše usměrňovat. Slyšeli jsme: „Začal mu to rozmlouvat.“ Staví se nad Ježíše, chce jej ovlivňovat „To se ti nikdy nemůže stát!“ Pro Ježíše představa jeho strašného konce nebyla jistě nikterak lákavá, ale má své poslání a povolání od Boha. Právě proto přišel na svět, aby byl obětí za všechny hříchy světa, aby byl ukřižován pro spásu všech hříšníků. Tomuhle Petr nemůže rozumět. Jistě, Petr má Ježíše rád, mluví z něho starost o Ježíše, ale také docela obyčejná lidská pýcha, která myslí sama na sebe. To Ježíš nepřipustí a přede všemi, nahlas, veřejně Petra „usadí“. Pošle jej do patřičných mezí. „Nestav se nade mne, nesnaž se mnou manipulovat!“ Co hůř, nazve jej pokušitelem, satanem: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ To jsou pěkně ostrá slova – Petr to s ním navenek „myslí dobře“, a on jej tak tvrdě „odpálkuje“, shodí ho před ostatními. Petrovi ve skutečnosti nejde ani tak o Ježíše samého, jako o svoji představu, kým Ježíš je a co má konat. Jak bláhový a vlastně sobecký je to postoj. Ježíš jej nemilosrdně odhalí a říká: „nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“

A pak přidá slova poučení pro všechny – nejen učedníky kolem sebe, ale pro nás všechny, napříč stoletími, které nás od něho dělí: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne!“

Kdo chce jít za mnou … my vícekráte v evangeliu slyšíme Kristovo pozvání na adresu apoštolů: „Pojď za mnou“. Také čteme o těch, kteří „chtěli jít za Ježíšem, ale až …“ Ty prvé zve k okamžitému, bezodkladnému následování, ty druhé odmítá. Pozvání k následování je bezpodmínečné. A teď slyšíme o tom, že následování Krista je spojeno s křížem, s utrpením, se sebeodevzdáním.

Pozvání k následování není věcí společenské prestiže, není výsadou, ani vyznamenáním. Je výzvou, na kterou je třeba bezpodmínečné odpovědi, spojenou s těžkostmi, obětmi a utrpením. Žádná „procházka růžovou zahradou“, žádný obdiv a uznání. Právě naopak. Jít za Kristem, následovat Krista znamená jít v jeho šlépějích. Být stejně jako On odmítán, pronásledován, vysmíván, nepochopen. To znamená jít navenek cestou ztrát – ztratit své přátele, zříci se toho, co nabízí tento svět. Připravit se o pohodlný, nekomplikovaný, úspěšný život – v měřítku tohoto světa, avšak: dosáhnout uznání v očích Božích. Dojít po náročných, nesnadných a bolestných cestách do nebeského království a tam, teprve tam, před tváří andělů, dojít odplaty, odměny, naplnění.

„Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“

Podle jeho jednání – právě tady a teď! Jak jednáme? Co je motivací našich činů, skutků? Kam směřujeme? O co nám v životě jde? Čeho všeho jsme ochotni se pro Krista vzdát? To jsou otázky, které je třeba si klást. A odpovědi nepřizpůsobovat normám a hodnotám tohoto světa, ale tomu, co je v souladu s Boží vůlí. Tomu, co prospívá duši, ne světu a tělu.

Jiří Vojtěch Černý