29.12.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Novoroční předsevzetí

Novoroční předsevzetí

Sir 3,3-17

Kol 3,12-21

Mt 2,13-23

Svaté rodiny

Všechny dnešní biblické texty, stejně jako celý svátek, se točí kolem jednoho tématu. A tím je RODINA. Dokonce SVATÁ RODINA. Liturgický kalendář nám vyjmenovává všechny osoby této Svaté rodiny: Ježíše, Marii a Josefa. Samozřejmě, nedělá to pro osvěžení naší paměti, ale pro upřesnění toho, co chápe rodinou. (Ona totiž dříve byla rodina chápána mnohem šířeji, než dnes. V semitském a helénském prostředí do ní patřili nejen rodiče a děti, ale i prarodiče, strýci a tety, synovci a sestřenice. Zkrátka všichni, kdo měli společnou krev. Teprve od 17. stol se pojem rodiny zúžil a patří sem jen otec, matka a děti. Ostatní jsou příbuzní.)

Kniha Sirachovcova, ze které jsme slyšeli první čtení, patří k nejkrásnějším a k nejmladším knihám Starého Zákona, vznikla v 2. stol. př. Kristem. A ten dnešní úryvek je vlastně takovou reflexí 4. přikázání Desatera: „Cti otce svého a matku svou“, kterou biblický autor zasazuje do své doby. Na Božím Zákoně se samozřejmě nedá změnit ani písmenko, přikázání Boží jsou neměnná, ale to, co se mění, je doba a okolnosti, a Sirachovec zřejmě cítil potřebu toto přikázání aktualizovat. Píše v době, kdy celé Středomoří žije pod vlivem řecké kultury a jejích hodnot. Starozákonní čtvrté přikázání konfrontuje s tehdy moderním helénistickým myšlením. Žije ovšem ve své době a proto jeho výklady odpovídají duchu tehdejších společenských poměrů, které znaly pouze patriarchální uspořádání rodiny. Podívejme se na tento text očima dnešní doby. RODINA přes všechny neduhy, jimiž v dnešní době trpí, nepřestává být, a ani nemůže přestat být, základem lidské společnosti. Na tom nic nemůže změnit žádná kultura, žádná ideologie, žádné právní a morální excesy. Od dob Ráje lidstvo zatím nepřišlo na lepší instituci pro vzájemné společenství ženy a muže a jejich potomků, než je rodina.

Každé společenství - i to nejmenší, jakým je rodina - předpokládá autoritu. Tu potřebuje i naše dnešní, nepatriarchální, moderní rodina. Autorita ovšem neznamená nějaké slepé, pasivní podrobování se za každou cenu, ale naopak: správně chápaná autorita vede k vzájemné pomoci a podpoře uprostřed rodiny. Z toho vyplývá rozdíl mezi „pravou“ a „falešnou“ autoritou. Falešná myslí jen na sebe, prosazuje jen vlastní právo a myslí na vlastní prospěch a druhé zotročuje. Pravá vede, podporuje a pozvedá, protože sleduje dobro toho druhého.

(V křesťanské rodině se otázka autority dá vyjádřit asi takto: pravá autorita vyrůstá z odpovědnosti před Bohem a podle toho jedná i s bližními. Jejím hlavním smyslem je snaha druhému prospět. Teoreticky je nám tato zásada zřejmá, ale ve skutečném životě se jí musíme stále znovu učit. Vždyť v životě se setkávají lidé s lidmi a ne andělé s anděly. Denně je třeba řešit různé vztahy mezi dětmi a rodiči a je třeba je řešit s rozumem, bez negativních emocí a především s láskou.)

Rodiče, jako nenahraditelní vychovatelé dětí, musí sami ukazovat ve svém životě to dobré, co mohou děti přijímat a napodobovat. Výchova v rodině totiž nemůže probíhat jen pomocí slov, ale především a pouze příkladem. Výchova je věcí praxe a ne teorie. Pokud v našich rodinách bude zachována úcta k morálním a duchovním hodnotám a víra v Boha; pokud budou rodiče tuto víru sami žít, udržovat ji modlitbou a svátostmi, pak se nemusí obávat o své děti, ani o svoji budoucnost ve stáří.

Kniha Sirachovcova deklaruje, že úcta dětí a jejich podřízenost rodičům je z Boží vůle, že je zákonem, který byl lidem dán samým Bohem, a je tedy Bohem chtěná, a tudíž - neoddiskutovatelná! A stejně tak, jako je rigorózně postaven požadavek poslušnosti a poddajnosti dětí vůči rodičům, je stejně nekompromisně postaven i požadavek péče dětí o zestárlé rodiče. A nejen péče, ta je pokládána za cosi samozřejmého, ale i požadavek tolerance a shovívavosti k rodičům, jejichž tělo je zesláblé a nemohoucí stářím a jejich duch je oslaben zapomnětlivostí a roztržitostí.

(My, lidé XXI. stol. máme tendenci dívat se na společnost před tisíci lety jako na zastaralou, možná primitivní. Nevím však, jak by se oni dívali na naše civilizační a sociální vymoženosti, jakými jsou Domovy důchodců, odkládací LDNky, či diskuse o euthanasii.)

Ve druhém čtení přichází ke slovu sv. Pavel se svým požadavkem mírnosti, trpělivosti, pokoje a odpuštění. Závěr čtení je aplikací těchto požadavků na život v křesťanské rodině. Žena má být svému muži podřízena, (nesrovnávat s nezdravou progresí dnešní emancipace a už vůbec ne s ďábelskou genderovou ideologií!); muž, který je přirozenou autoritou v rodině, má mít svou ženu rád; děti mají své rodiče poslouchat, a ti mají o ně pečovat.

Poslední věta je v mnoha ohledech zajímavá: „Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.“ K čemu že to nemají ztrácet děti v případě svých rodičů odvahu? Snad k tomu být sami sebou, zralými a dospělými lidmi a tím zodpovědní k životu svému i svých rodičů.

Příkladem rodičovské zodpovědnosti a poslušnosti vůči Boží autoritě je sv. Josef v evangeliu. Ve snu slyší příkaz anděla: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uteč do Egypta!“ A Josef skutečně uprostřed noci vstane, nechá zavedenou živnost živností a jistou střechu nad hlavou vymění za hvězdné nebe. Všechno co má, naloží na mezka nebo na záda a jde neznámou cestou do neznámého prostředí, kde se mluví neznámým jazykem…, stane se jen na základě snu emigrantem a běžencem. A to hned, bez rozvažování, bez oddalování, bez vytáček. To je víra a důvěra ve Všemocného! A také poslušnost vůči Boží autoritě. Josef odhodí houni, vstane, vezme to zvláštní Dítě i jeho Matku a jde. Nečeká na ráno, jde ihned. Takovou poslušnost kdybychom měli vůči autoritě! To bychom byli tvárným materiálem v rukou Božích! To by mohl Bůh skrze nás dělat zázraky! On je nedělá, (ne proto, že by nechtěl, či nemohl), ale protože my mu k tomu nedáváme příležitost! Protože jsme zabednění ve svém pohodlném spánku a nechce se nám vstávat. Natož pak jít. Protože se bráníme vzít na sebe zodpovědnost za sebe a za druhé. A nést její důsledky. Angažovat se pro druhé, vyjít sami ze sebe.

Nemyslet na sebe, ale na druhé, vzdát se sebe sama, to je základní princip rodičovství, manželství, partnerství. To po nás Bůh chce, to vyžaduje.

Moji milovaní - většina z vás jste rodiči (nebo prarodiči). Navrhuji vám, jako novoroční předsevzetí, snažit se být více rodiči podle vzoru svaté rodiny, jejíž svátek dnes slavíme. A přeji vám všem, aby i vaše rodiny byly svaté, aby v nich byla Boží, i vaše vzájemná, láska.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru