Norma našeho jednání

Iz 66,18-21

Lk 13,22-30

21. neděle v mezidobí       

Každé jednání, každý čin má svoji příčinu i svůj důsledek.  To je nezvratitelné, universální pravidlo. My ovšem vidíme právě a jen ony důsledky (jednání) a namnoze nám uniká to, co bylo na počátku. Tak třeba hned v prvém čtení z knihy Izaiášovy. Tam zaznělo cosi, co bylo ve své době neslýchané: Hospodin, Bůh Izraele slibuje spásu všem – všem národům: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky …“ Co ale tomuto úžasnému Božímu přislíbení předchází? To jsme se z dnešního úryvku nedozvěděli, já vám to přiblížím. Předchází mu slova odsouzení a trestu pro Izraelity, pro ty z vyvoleného národa, kteří porušovali Hospodinovy příkazy, kdo mu byli nevěrní, kdo páchali zlo a obětovali cizím Bohům. Na ty přivede Hospodin zkázu, protože zná jejich špatné smyšlení: „Znám jejich skutky a myšlenky“ – a proto: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky …“

Všechny tyto národy, kmeny a jazyky, pak Hospodin podle svého příslibu shromáždí: „na své svaté hoře, v domě Hospodinově – v nebeském Jeruzalémě“, či dosaďme Kristovým „v nebeském království“.

A o něm, a o pozvaných ze všech národů, je také řeč v dnešním evangeliu. „A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.“

I v evangeliu jsou pozváni „ti cizí“ na úkor vlastních. A proč? Protože „ti vlastní, kteří s Pánem domu“ (Ježíšem) jedli a pili, které učil na ulicích, páchali nepravosti. A důsledek: jsou omítnuti, zavrženi: „Neznám vás. Nevím, odkud jste. Pryč ode mne všichni, kdo jste páchali nepravosti.“ Slova určená těm nejbližším; těm, kteří Krista nejen znali, kteří s ním chodili, kteří byli svědky jeho činů a naslouchali jeho slovům. A přece – není to jejich blízkost, ale jejich jednání, které rozhoduje o tom, zda budou přijati do domu Božího, zda budou spaseni. To je nepřímá odpověď Ježíše těm, kteří se ho ptali „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Málo je těch – tazatel tedy nepochybuje o nebeském království ani o spasení, ale tuší, že se spásou tou nebude tak jednoduché. Ví, že spása nespadne Izraelitům, Abrahámovým potomkům a následovníkům Krista do klína sama o sobě, automaticky, jen na základně příslušnosti k vyvolenému národu. A Ježíš na ono: je málo nepodá výčet spasených, ani nevypočítává kdo a kdy a za jakým podmínek – odpoví: „Usilujte, abyste vešli těsnými dveřmi.“ Usilujte, tedy snažte se, vyviňte úsilí. Proč? Abyste prošli těsnými, tj. úzkými, malými dveřmi. 

Zdá se, že před oněmi pomyslnými dveřmi do nebeského království bude nával, mnoho jich bude, kdo se budou snažit vejít, ale Pán domu jim zavře před nosem. A pak začnou tlouci a volat, domáhat se – ale marně. Pán domu jim na jejich naléhání nekompromisně odpoví: „Neznám vás. Nevím, odkud jste. Pryč ode mne všichni, kdo jste páchali nepravosti.“ A co ti odmítnutí? „Tam bude pláč a skřípění zubů až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven.“

Pláč a skřípění zubů – kéž by šlo alespoň o pláč lítosti, ale ono skřípění zubů je spíše výrazem pro zlost, vztek, zlobu, nebo zoufalství – což je reakce zatvrzelých, ne kajícníků. A snad i proto budou „odmítnuti“, zatímco cizinci od východu i západu, severu i jihu budou do domu Hospodinova, do Božího království přijati.

Tato slova musela být studenou sprchou pro Kristovy soukmenovce – pro Židy, kteří svoji spásu odvozovali od své příslušnosti k vyvolenému národu; k Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi a ostatním předkům, stejně jako pro Kristovi učedníky, kteří si zakládali na jeho blízkosti.

Poselství Izaiášovo, stejně i Ježíšovo v evangeliu, je jasné: „Spása je pro všechny!“ A zakládá se na tom, zda jsme „páchali, nebo nepáchali, nepravosti“. Zda jsme žili podle pravidel, podle pravdy a konali to, co, jsme konat měli, a nekonali, co je v Božích očích nepravostí. Jasné kritérium, které nebylo nikterak nové – vždyť ke stejnému jednání vybízeli všichni proroci od dob Mojžíšových, všichni vůdci národa, kteří „kráčeli po Hospodinových stezkách“. Kritéria, která platila pro vyvolený národ Starého zákona; kritéria, která platila v době Ježíšově a která platí doposud. Snad bychom je dnes formulovali jinak, avšak podstata je stejná. Ať mluvíme o Desateru, ať nasloucháme Ježíši v evangeliích nebo se vyjadřujeme dnešním jazykem – platí, že normou našeho jednání je láska – k Bohu, k druhým lidem i k sobě samým. Morálka definuje normu našeho jednání oním prostým: „Konat dobro a zlu se vyhýbat“. A Ježíš dodává: „To konejte, a budete spaseni.“

Jiří Vojtěch Černý