12.01.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nikdy není pozdě...

Nikdy není pozdě...

Iz 42,1-4.6-7

Žl 29

Sk 10,34-38

Mt 3,13-17

Křtu Páně

Scéna Ježíšova křtu, kterou si každoročně připomínáme na závěr vánoční doby, je vskutku úchvatná – nejen pro onu okolní scenérii Svaté Země (kdo tam byl, dá mi za pravdu), ale především tím, co se při něm odehraje. Jan Křtitel z vnuknutí Božího křtí – a lidé sestupují do nejsvětější z řek, aby přitom kajícně vyznáva-li své hříchy a nechali se Janem Křtitelem pokřtít „křtem poká-ní“.

Na břehu stojí v zástupu hříšníků i nazaretský tesař, Ježíš. Ač Synem Božím a bez hříchu, stojí uprostřed ostatních, jako jeden z nich a čeká. (Než na něho dojde řada, nemohu si odpustit přirovnání, které mi vytanulo na mysli – totiž to, jak o sobě hovoří dnešní Kristův zástupce na zemi, Sv. Otec František: „Jsem hříšník, kterého miluje Bůh.“ Kéž by-chom v sobě měli tolik pokory, abychom si uvědomili, že jsme mnohem větší hříšníci, ale že i nás miluje Bůh a že i kvůli nám přišel Ježíš na tuto zem.)

Když Ježíš stane před Janem Křtitelem, odehraje se, ne bez-významný, dialog: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty při-cházíš ke mně?“ Jak vidno, Jan Křtitel si je dobře vědom toho, kým je on sám, že je hříšník; a také dobře ví, kdo je ten, který stojí před ním – ten, který je bez hříchu, kdo jediný je hoden odpouštět hříchy. (Ježíš ani Jan nepředvádí oblíbený rituál falešné pokory, ale jsou oba tak realističtí a pokorní. Pokora je přiznaná pravda, zde umocně-na postojem, kdy se větší sklání před menším – dotaženo: Bůh před člověkem. To je nejen projev pokory, ale také naplnění Boží vůle.)

„Nechť tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ Boží vůle, (v originále „spravedlnost“- jsou obsahově totožné, spravedlnost neurčuje člověk, pouze Bůh je nanejvýš spravedlivý) je tím, co určuje jednání obou dnešních protagonistů. V Kristově odpovědi se již plně projevuje autorita Božího Syna a jistota toho, který ví, že události, které nastanou, se budou řídit jinými, než lid-skými pravidly. Kristův křest je vlastně už anticipací ukřižování: Ježíš sestupuje do vln Jordánu na znamení „odpuštění hří-chů“, aby později vystoupil na kříž na znamení „vykoupení z hříchů“.    Netrvá dlouho, a Boží vůle se zcela zřetelně proje-ví: „Jakmile byl Ježíš pokřtěn, otevřelo se nebe a viděl Ducha sv., jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení!“

Samo nebe, tato brána Božího království, se otevírá a Duch sv., poslední ze Svaté Trojice, sestupuje na Ježíše. Obloha je v Písmu symbolem Božím, holubice symbolem Ducha sv. (Holu-bice v Písmu hraje významnou roli: po potopě přináší ratolest, jako znamení obnoveného života; podobně při Ježíšově křtu, je znamením nového života, který začíná ve vodě křtu – kdy člověk odkládá „starého člověka“, aby byl očištěn v prameni vody živé; kdy umírá hříchu a stává se Božím dítětem.)

A Bůh promlouvá – „z nebe je slyšet hlas“:  „To je můj milo-vaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Lze se zřetelněji přihlásit k Otcovství? Lze výmluvněji dosvědčit, že Ježíš je Boží Syn?

Zdá se, že lidé na břehu scéně před nimi nerozumí – a neporo-zumí, ani když jim Jan zřetelně ukáže na Ježíše se slovy: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa!“ Lidé (nás nevyjí-maje) tak často nerozumí, protože rozumět nechtějí. Židé znali proroctví Izaiášovo o Božím vyvoleném, znali i slova z dnešního úryvku Izaiášova v prvém čtení: „Toto praví Hospo-din: Hle můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něho svého ducha …“ Jak tato prorokova slova zapadají do scenérie u Jordánu. A po-dobně i slova 29 žalmu: „Hospodinův hlas nad vodami … hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý …“ O několik desetiletí později promluví Petr, tento první z apoštolů (viz 2. čtení): „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta …“ „Vy víte!“ Víme opravdu? Písmo nám nabízí tolik nezvratných dů-kazů Božího Otcovství – je Otcem Ježíšovým, je i Otcem na-ším. Od chvíle našeho křtu. Co na tom, že se liší od křtu Jano-va, od křtu pokání. Bez ohledu na uplynulá staletí i učení církve – křtem se stáváme i my „milovanými Božími syny“. I nad námi se otevírá nebe, i na nás sestupuje Duch svatý. My mů-žeme toto evangelium o Ježíšově křtu (mimochodem, zaznamenané u tří evangelistů, tak jej pokládají evangelisté za důležité) pouze vyslech-nout a jít si dál po svých. Ale lépe by bylo nechat jej na sebe nechat zapůsobit, uvědomit si, jak moc se nás dotýká. Jsme hříšníci! Jsme milovanými, vyvolenými, Božími dětmi! Prošli jsme iniciací křtu, v níž jsme dostali nový život! Jsme pozváni Krista následovat, ať už sestupuje do vln Jordánu, nebo vystu-puje na kříž! Kristův příběh je naším příběhem! Kristův život se odráží, musí se odrážet, v našem životě!

Poděkujme za dar našeho, dnes již svátostného, křtu. Obnovujme si, zejména když se cítíme slabí a padáme pod tíhou životních okolností či hříchů, křestní sliby. (Nemusíme čekat až na velikonoce.) A přistupujme ke Kristu, tomuto „prameni vody živé“ a vyznávejme s pokorou a lítostí své hříchy. (Nemusíme odkládat až na další vánoce.) Nikdy není pozdě na to, obrazně řečeno, svléci ze sebe své špinavé hadry a ve vodách rozhřešení obléci čistý šat Božího dítěte.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd do Řecka

 
Nahoru