27.09.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nikdo nejsme u Boha odepsaný

Nikdo nejsme u Boha odepsaný

Ez 18,25-28

Mt 21,28-32

26. neděle v mezidobí

Texty dnešní neděle zahrnují zajímavé, a nás všech se dotýkající témata. Tak kupř. osobní vs. kolektivní odpovědnost; náš postoj k vůli Otcově a také vnímání Otce: buď jako Pána-otrokáře nebo jako Pána-Otce. Hovoří také o naší ochotě k podřízení se Boží vůli i o pokoře, s níž sami na sebe pohlížíme. Dále o našem neustálém vnitřním boji mezi chci a nechci; mezi tím, co se ode mne očekává a co očekávám já; mezi vnějším, zkresleným až nepravdivým obrazem, který o sobě vytváříme a s nímž se ztotožňujeme a pravdivém, upřímném obrazu sebe sama … a tak bychom mohli pokračovat…

Začněme u prvého, starozákonního, čtení. Ozývá se do řad babylonských exulantů a je po právu kritický. „Říkáte, Pán nejedná správně!“ „Je to skutečně Bůh, který nejedná správně, nebo vy, troufalci, kteří kritizujete samého Boha? Toho, který je spravedlivý – trestá nepravost a zlo, ale je rovněž velkorysý, milosrdný a odpouštějící – pokud uznáte své jednání za zlé, odvrátíte se od něho a budete jednat spravedlivě. Pak vás zachrání, vysvobodí od smrti, kterou přináší bezpráví a hřích.“

Ezechiel ukazuje na Hospodina, který je vždy a za všech okolností spravedlivý (On ani jiný nemůže být) a který stále znovu a znovu dává šanci k návratu, k obrácení svým zbloudilým, zaslepeným synům. O pár století později, ve stejném duchu hovoří i evangelium.

Začíná podobenstvím. Možná stojí za připomenutí, že v předcházejícím textu farizeové na Ježíše dotírají, co víc, přímo útočí; napadají jej jeho slovy vytrženými z kontextu a víceméně jej uráží a znevažují. Ostatně, nic nového u těch, kteří si osobují právo na vlastní pravdu, kteří se prosazují a zviditelňují na úkor druhých; kteří si přisvojují monopol na Boha, ev. posvátnou teologii, a ve své pýše a nadřazenosti nesnesou jiné názory a postoje.

Farizeové z dnešního evangelia se předtím naváží do Ježíše s provokující otázkou: „jakou mocí děláš tyto věci?“ Naráží na jeho skandální jednání v chrámu, na nezpochybnitelná uzdravení i na odpouštění hříchů, což přece nemůže dělat „pouhý“ člověk, natož nějaký venkovan z Galileje. Ježíš jim neodpoví, protože oni beztak odpověď nechtějí slyšet, ale nabídne jim podobenství o dvou synech.

Jestliže synech, pak mají jednoho otce. V přeneseném slova smyslu jde o podobenství o synech vyvoleného národa, kteří ovšem mají různý, diametrálně odlišný, vztah k otci. Ten prvý syn představuje farizeje. Ty, kteří staví na odiv svou službu Bohu, a přitom se svým: „Ano Pane, samozřejmě Pane, jistě Pane“, ve skutečnosti pro Otce nic nekonají. Protože ho nemilují. Nevyplní, a ani se nesnaží vyplnit jeho vůli. Stačí jim, že se cítí být dokonalými syny, a na Otci, na jeho vůli, jim vlastně nezáleží. Vystačí si sami. Bez Otce, za něhož se schovávají a jehož jménem druhými manipulují.

Druhý syn je jiný. Upřímný a přímočarý. Přizná, „že se mu nechce“, ale potom, právě proto, že mu na Otci záleží, svého odmítnutí lituje a na vinici Páně (která zahrnuje v novozákonním modu celý svět) pracovat jde. První se staví jako milující syn, ale jeho láska je beze skutků - mrtvá; druhý si na nic nehraje, dává průchod svému rozpoložení, nechuti, ale protože Otce miluje, plní - z lásky, ne z povinnosti, jeho přání. (Za povšimnutí možná stojí i oslovení onoho posílajícího. Ježíš mluví o Otci – první, zprvu odmítající syn zůstává u oslovení otče, zatímco druhý, neupřímný, říká pane. Tím se sám staví do pozice otroka a ne syna. Navenek se chová podřízeně, ve skutečnosti autoritu svého pána, nikoli otce, popírá.)

Až potud by poselství dnešního evangelia bylo možné uzavřít Kristovým výrokem: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Božího království…“ Ten sice dnes nezazněl, přesto dobře vystihuje příklad z dnešního evangelia.

Syn, který říká „Ano Pane“, ale nejde pracovat na otcovu vinici, je obrazem farizeů své doby, kteří měli plná ústa Zákona a přikázání, ale podle Boží vůle nejednali. I dnes kolem sebe najdeme více takových soudobých farizeů, takových, kteří se podobají prvnímu synu, který říká ono laciné: „Ano, Pane…“ Lidí spokojených se sebou samými, kteří už jsou ve vlastních očích tak dokonalí, že na sobě už nic nemusí dělat, nic vylepšovat. Pak jsou ti druzí, podobní druhému synu. Ti, kteří jsou schopni (a hlavně ochotni) jít do sebe, uvědomit si svůj dluh vůči Bohu, vůči svému životu i vůči svým bližním. Nechce se jim. Nechce se jim, (a komu by se chtělo) - hrabat se ve svém svědomí, usilovat o změnu ve svém životě, angažovat se, bojovat sám se sebou… Takovému postoji se říká OBRÁCENÍ, a ten patří k nejtěžším a přitom nejdůležitějším postojům v životě křesťana. Obrácení = uznání své slabosti, hříšnosti, pohodlnosti, nedůslednosti, namyšlenosti, atd., atd. - a z toho plynoucí změny: práce na sobě, na svém vztahu k Bohu a okolí. Nejde totiž jen o to, přiznat si svoji bídu, to ještě dokážeme, ale vyvodit ze své slabosti, lenosti, povrchnosti důsledky! Jít na to pole a makat! Změnit ono prvotní NE na ANO. Ježíš nerozlišuje mezi těmi, kteří říkají: „Ano, Pane“ a ty, kteří přiznají: „Nechce se mi“, ale spíše dělí lidi na ty, kteří si o sobě nafoukaně myslí nepravdu („já jsem toho už pro druhé udělal dost, já nemám žádné hříchy, já se nemám z čeho zpovídat…“) a na ty, kteří o sobě smýšlejí pravdivě (Bože, odpusť mě, hříšnému) a co je podstatné, vyvodí z toho důsledky. Ježíš nás nesoudí podle vnějších měřítek. Nehledí na to, čím kdo je, ani jaké je jeho postavení. Zda je někdo knězem, nebo nádeníkem; zda nosí na hlavě mitru, nebo užmoulanou kšiltovku. Nehledí na to, nač my ostatní. Dokonce, on ty „obyčejné“, ty, jež většina přezírá, favorizuje: „Celníci a nevěstky vás předejdou do Božího království.“ Tím dostává toto podobenství hlubší smysl. Vždyť kdo byli oni celníci a nevěstky? Veřejní hříšníci. Pohrdaní. Odsuzovaní. Ti na okraji „slušné“ společnosti. A přece. Právě oni předejdou ty „spravedlivé“ – protože spravedlivé ve svých očích, do Božího království. Právě oni – protože si na nic nehrají. Že neobelhávají Otce, druhé, ani sebe sama. Protože dovolí Otci, aby vstoupil do jejich života a proměnil jej. Protože jsou ochotni jít na jeho vinici a pracovat. Pracovat především na sobě. Na svém vztahu k Otci. To je právě ono obrácení, ona konverze, která otevírá cestu do Božího království, zatímco neupřímnost, sebestřednost, samolibost a falešná pýcha, si vystačí jenom s oním vnějším „Ano, Pane“, které je ve skutečnosti „Ne Otče“.

NE Otci, který chce každému říci své ANO. I tomu poslednímu. I tomu nejhříšnějšímu. Nikdo nejsme u Boha odepsaný, a také, nikdo nejsme bez hříchu. Avšak oproti těm, kteří si zakládají na své nabubřelé dokonalosti, víme, (a může nám to být povzbuzením), že celníci a nevěstky je předejdou do Božího království.

Jde zkrátka o to být k sobě a Bohu upřímní a pravdiví. Přemoci se a vydat se pracovat na Otcovu vinici. Když vyjdeme my k Otci, vyjde i Otec naproti nám.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru