Nic nepravého, falešného, obojetného
1 Jan 3,18-24
Jan 15,1-8
5. neděle velikonoční
Kdykoli se představujeme, nebo mluvíme o sobě, používáme spojení „já jsem“. A dost dobře ani nemůžeme použít jiný výraz. Zcela jinak je tomu v biblické hebrejštině, tam spojení „já jsem“, má vždy souvislost se vztahem k Bohu. („Já jsem, který jsem!“) Takže používá-li Ježíš (a to pouze v Janově evangeliu) spojení „Já jsem!“, ukazuje tím zřetelně na svůj božský původ.
V dnešním přirovnání: „Já jsem vinný kmen“ je souvislost s Otcem ještě podtržena odvoláním se na Něho – „a můj Otec je vinař.“ Minulou neděli jsme rozjímali nad slovy „já jsem pastýř dobrý“, také dnes máme v přirovnání se Ježíše k vinnému kmeni, příležitost k zamyšlení. „Já jsem pravý vinný kmen.“ „Můj Otec je vinař.“
Vinný kmen je základ, zdroj síly, životní energie pro všechny ratolesti a jejich plody. Každá ratolest je na vinném kmeni životně, existenčně závislá. Nemůže si žít sama o sobě, potřebuje být napojena na kmen, na zdroj života. Ježíš se k tomuto zdroji života přirovnává – a právem. A vyzývá: „zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“ Ratolest odlomená od kmene usychá, to známe ze zkušenosti. Podobně je tomu i s člověkem, který se odloučí od Krista, od víry, od zdroje duchovního života. Duchovně usychá – odumírá. „Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří.“
Kdo zůstává napojen na Krista, kdo je otevřený tomuto „prameni vody živé, tomuto chlebu života a světlu světa“ ten nejenom zůstává živý, ale také nese hojné a dobré plody. „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic.“ („Každý, kdo ve mně věří, nezahyne, ale bude mít život věčný …“)
Primární sdělení je o tom, že Ježíš je vinný kmen. Je zde ještě nepřeslechnutelná poznámka o tom, že: „můj Otec je vinař.“ Co dělá vinař? Pečuje o ratolesti, stará se o to, aby nesly dobrou a hojnou úrodu. Ač nejsem odborník, přesto vím, že je nutné provádět „pěstební zásahy“. V praxi to znamená odstřihovat jalové, neplodné výhony a zdravé zbavovat nadbytečných. Tuto náročnou – a pro vinné ratolesti bolestnou, péči – provádí vinař. Odborník na svém místě. Musí rozeznat zdravé a jalové výhony. „Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více.“
Vinařem Ježíš označuje „svého Otce“. Zřetelně se tak hlásí ke svému synovství. Vinař je tím, kdo sází vinici a dává jí růst, dává jí život. Stejně i Otec, který dává světu svého Syna a Syn plní svoji úlohu. Být pro lidi zdrojem duchovního života, svěřovat je do péče svého, i jejich Otce. Pomáhat jim k plodnému životu, který ponese (duchovní) plody.
Slova Janova evangelia jsou podobná slovům téhož Jana v jeho listu. „A to je Jeho (Otcovo-vinařovo) přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm.“ Zůstávat v Bohu je totožné, jako zůstávat v Kristu. („Já a Otec jedno jsme.“)
Podobnost obou textů je i u vyslyšení proseb: „Jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme …“
„Zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“
V obou případech příslib splnění proseb – za předpokladu zachování přikázání a zůstávání v Kristu. Co znamená zachování přikázání, to rozvádí sv. Jan: „A to je jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Že v nás zůstává, poznáme podle Ducha, kterého nám dal.“
A co znamená zůstávat v Kristu? Zůstáváme tam, kde je náš domov, kde jsme v bezpečí a milovaní. Zůstáváme tam, kde je naše srdce. Zůstáváme v Kristu, když zůstáváme v jeho lásce. Když mu dovolíme nás milovat, když mu dovolíme nám odpouštět. Když mu svěříme svůj život. Zůstávat v někom, znamená s ním být spojen, sjednocen. Zachovávat jeho slovo, stejně jako jeho přikázání.
S věrností Krista, tohoto vinného kmene, tohoto zdroje života, si můžeme být jisti, ale může si být On jist naší věrností?
O tom mluví opět druhé čtení – začíná slovy: „Nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“ Kolik slov o lásce, věrnosti, pravdě, spravedlnosti, už zaznělo. A kolik slibů … a kam se poděla naše láska? O čem mluví naše činy? Jaké jsou naše skutky? Odpovídají naší víře?
Kolik podobných otázek nám vytane na mysli, když budeme brát Janova slova vážně. „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“ Z čeho by nás asi usvědčil Duch svatý? Z pravdy, nebo z pokrytectví?
V Kristu není nic nepravého, falešného. Jsme-li jeho, zůstáváme-li v něm, pak ani v nás nemůže být nic nepravého, falešného, obojetného. A pak, podle Kristova příslibu, nám nejen splní, oč budeme prosit (budou-li naše prosby nezištné, pokorné a upřímné), ale také: „poneseme mnoho ovoce a osvědčíme se jako jeho učedníci“.
Jiří Vojtěch Černý
