13.08.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Neztratit pravý kompas svého životního směřování

Neztratit pravý kompas svého životního směřování

1 Král 19,9-13

Mt 14,22-33

19. neděle v mezidobí

V uplynulých dnech řádily na našem území bouřky – a tak jsem si uprostřed hromů a blesků, vzpomněl na texty dnešní neděle. I tam je, v prvém čtení, stejně jako v evangeliu, řeč o bouřce. My dneska víme, že bouřky vznikají tam, kde se setkává teplá se studenou frontou. Nicméně, důležitější, než co víme o meteorologii dnes, je pro nás v tuto chvíli podstatnější vcítit se do toho, jak vnímal bouře, blesky, hromy, vichřici a jiné přírodní živly, lid starého i nového zákona. Pro ně byly bouře projevem Boží síly a moci; v bouři – stejně jako v ostatních přírodních živlech, se zjevoval Bůh a jeho svrchovaná vůle.

V bouři, vichru a ohni se zdá také zjevit Hospodin Eliášovi na hoře Chorebu, (což je jiný výraz pro horu Sinaj). Tento, bezesporu největší ze sz. proroků, připutoval na Sinaj po dlouhé, 40dní trvající cestě dnem i nocí, (v Bibli je 40 dní dobou proměny, putování i nového začátku); posilněn tajemným pokrmem, kterého se mu a cestu dostalo, (ten je předznamenáním Eucharistie). Eliáš tuto, bezmála 500 km cestu, nekoná dobrovolně, on sem doslova utekl – a to ze strachu před výhružkou pomsty královny Jezábel. (Ta mu usiluje o život, neboť Eliáš na hoře Karmel přesvědčivým způsobem dokázal, že jediný mocný Bůh je Hospodin, ale nechal přitom pobít všech 450 Bálových a Aštartiných proroků a teď, tento velký Hospodinův prorok, doslova utíká před jedinou ženou.)

Na horu Sinaj vystupuje citově i duchovně vyčerpaný člověk. Člověk, který je na útěku, který prošel pouští kamení i pouští vlastního srdce. Který vnitřně rezignoval na své poslání, být mluvčím Hospodinovým. (Kdybychom mohli slyšet, co předcházelo dnešnímu úryvku, lépe bychom jej pochopili. Eliáš říká: „Hospodine, nech mě umřít, nechci dále žít, osamocený ve své víře, nemám už sílu být tvým mluvčím a obhájcem proti celému světu, zůstal jsem jediný, sám…“) Přenocuje v jeskyni, a snad se i těší z chvíle odpočinku a bezpečí. Hospodin jej však v tomto stavu apatie dlouho neponechá: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“

A pak nastane, hrůzu nahánějící, představení živelných sil. „Prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, zemětřesení a šlehání ohně … ale Hospodin v těchto děsivých úkazech není…“ Teprve, když skončí přehlídka živlů, následuje šum jemného vánku, teprve tehdy vystoupí Eliáš z ochrany skalní sluje a zaslechne Hospodinův hlas!

V této strhující scéně můžeme spatřit rovněž obraz našeho duchovního života. Aby mohl Eliáš „přijít před Hospodina a zaslechnout jeho tichý hlas“, musel se nejprve sám zbavit všech hlasů a zvuků vně i uvnitř sebe. Opustit jistotu a bezpečí skalní jeskyně, oprostit se od svých pochybností, strachů, nejistot; vnitřní rezignace a skleslosti. Jakoby onen vítr, ono zemětřesení a plameny ohně, představovaly všechny druhy zkoušek, úzkostí, bezradnosti a strachu, kterými je třeba i nám projít, abychom mohli vyjít před Hospodina; zahalit si v úctě svou tvář, avšak odhalit své nitro, a naslouchat v pokoji srdce a tichosti duše, jemnému vánku, v němž k nám promlouvá Bůh. Naše setkání s Bohem se neodehrává (a ani nemůže) ve vnitřním a vnějším hluku a halasu; v zajetí všech zvuků, událostí a napětí, v nichž se po většinu času pohybujeme. Jemný vánek, přinášející Hospodinovo slovo, přichází pouze do našeho ztišeného, smířeného, pokojného nitra. Setkání s Bohem na naší životní pouti přichází až po očištění, vyprázdnění, zničení vlastního JÁ. („Nikdo nemůže vidět Boha a zůstat naživu“ – říká Starý zákon; Nový zákon formuluje setkání s Bohem jinak: „Je třeba nejprve zemřít sám sobě!“) Teprve po vnitřní proměně, kterou mnohdy provází vichřice a bouře v našem životě, kdy se nám, stejně jako při zemětřesení, zhroutí naše jistoty, a oheň bolesti spálí naše plány a představy, sny i vize; teprve poté, je možné opustit své bezpečné úkryty a stanout před Hospodinovou tváří. A pak, v tichu vlastního nitra, vyprázdněném ode všeho vnějšího hluku, zaslechnout jemný, tichý Hospodinův hlas. Hlas, který nebude bořit, ničit, hrozit, ale dávat naději, posilu a utěšovat. Tak mluví Bůh.

Podobně promlouvá Bůh ke svému Synu. I Ježíš – předtím musel rozpustit zástupy a doslova donutit apoštoly k odplutí přes Galilejské moře – je, podobně jako Eliáš, vnitřně oslaben - potřebuje se vyrovnat se smrtí svého předchůdce, Jana Křtitele. Cíleně utíká do samoty, chce být sám se svým Otcem. Prožívá svoji slabost, dobře ví, že smrt Jana Křtitele je předzvěstí i jeho smrti. Potřebuje samotu. Potřebuje modlitbu. Potřebuje posilu Otce. A jeho modlitba trvá celou noc. Teprve nad ránem odchází za svými učedníky, a činí tak způsobem pro něho nejjednodušším, nejrychlejším - a pro nás smrtelníky nejméně pochopitelným. Prostě kráčí po moři. Nedivme se tedy učedníkům, kteří, vysíleni celonočním veslováním na rozbouřené hladině, křičí zděšením, když jej spatří. Stačí však uklidňující Ježíšovo slovo: „To jsem já, nebojte se!“

„To jsem já, nebojte se!“, kolik z těchto slov pramení útěchy! Ježíš je Boží Syn, jeho slova jsou podložena Boží autoritou a mají sílu – sílu utišit bouři strachu, zděšení a hrůzy v srdcích apoštolů, stejně jako bouři na jezeře. Ježíš nejprve zklidní apoštoly, vždyť ochromeni zděšením a hrůzou, by nebyli schopni veslovat, plout dál, a to je nyní jejich úkol. „To jsem já, nebojte se!“. Učedníci poznají hlas svého Pána. Nebyl by to však horkokrevný Petr, který by nereagoval na Krista stojícího ve vlnách: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ Rozkaž – Petr si je dobře vědom, že přijít k Ježíšovi je možné jen z jeho, božské, vůle. Rozkaž – živlům, přírodním zákonům… a Ježíš řekne pouhé slovo: „Pojď!“ Neměli bychom tak snadno odsuzovat Petra, dovedete si představit tu odvahu, tu důvěru v Mistra a Pána Ježíše, že Petr vůbec vystoupí z lodi, že udělá první krok. A po něm další a další. Jenomže, stačí jediný pohled vedle – do vzdouvajících se vln; stačí si uvědomit tu hloubku, kterou má pod sebou – a síla vycházející z Ježíše, přestane působit. Petr se ponoří do vod jezera a začne tonout.

I tento obraz je pro nás tak poučný - stačí spustit vnitřní zrak z Ježíše, začít více než duchovní, vnímat profánní a materiální skutečnosti kolem nás, a už se topíme. Topíme ve víru tohoto světa, svých starostí, nejistot, pochybností a obav. Stačí tak málo, abychom se nechali zahlušit všemi bouřemi okolo nás (i v nás) a přeslechli ono Kristovo: „To jsem já, nebojte se!“ i ono „Pojď!“ A výsledek: Začneme se topit.

Eliáš, stejně jako Petr, ztratili důvěru – v Boha, stejně jako v sebe sama. Aby se opět mohli pevně postavit, bylo třeba tuto ztracenou důvěru najít a opřít se o ni. Obrátit tvář k Hospodinu na hoře, stejně jako vztáhnout ruku ke Kristu na moři. Neztratit Boha, neztratit Krista ze zorného pole svého života, neztratit tento pravý kompas svého životního směřování. My nemusíme jezdit ani do Egypta, ani do Galileje, abychom udělali podobnou zkušenost – pevně a jistě budeme ve svém životě kráčet jen tehdy, neztratíme-li Boha ze zřetele. Budeme-li prosit, abychom neztratili víru a důvěru (ono je to vlastně totéž), ve svého Pána. Prosit, abychom nebyli ustrašení a malověrní. Abychom poznali Pánovu pravou tvář. Abychom zaslechli to jeho „Neboj se“, stejně jako „Vyjdi“ nebo „Pojď“. A pak najít odvahu a vystoupit z bezpečí svých jeskyněk i lodiček, a třeba i proti všem zažitým pravidlům, kráčet ve svém životě – často proti proudu, ale s Bohem a ke Kristu.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Medjugorje, Jadran a Dubrovník

 
Nahoru