14.06.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nezištností a darováním bohatneme

Nezištností a darováním bohatneme

Ex 19,2-6

Mt 9,36-10,8

11. neděle v mezidobí

V prvém, starozákonním čtení, jsme se opět dostali k hoře Sinaj. Jen pro připomenutí, pod horou Sinaj se nejprve odehraje setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři – a plodem tohoto setkání je vyvedení Izraelitů z egyptského otroctví. Opět se Mojžíš setká s Hospodinem na hoře Sinaj, to když za hromů, blesků a burácení hromů je Izraeli předána smlouva pro vyvolený národ – a nejen pro něj, pro všechny lidi do konce časů – Desatero. Mezitím však nejméně dvakrát vystoupí Mojžíš na tuto horu.

Dnešní Mojžíšův výstup na horu a hlas Hospodina, který se k němu ozývá, časově předchází předání Desatera, odehrává se, jak uvedeno v Písmu: „třetího měsíce záhy po vyvedení Izraelitů z Egypta i zázračného přechodu přes rozdělené moře“.

Mojžíš, tento předák a vůdce lidu, vystupuje na horu a dostane se mu od Hospodina následujícího sdělení: „Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.“

„Tak řekneš Jakubovu domu a synům Izraele“ – tím je nepřímo potvrzena Mojžíšova úloha prostředníka mezi Hospodinem a jeho lidem. „Sami jste viděli“ – není to ještě tak dlouho, kdy Izraelité byli očitými svědky Hospodinova zázračného zásahu proti Egypťanům, zázraku, který se jich musel silně dotknout a vzbudit jejich důvěru v Hospodinovo vedení. „Jak jsem vás nesl na orlích křídlech“ – toto je krásný příměr, lépe srozumitelný pro toho, kdo ví, jak orli vychovávají svá mláďata – vyhodí je z hnízda a letí pod nimi a chrání je před pádem, když jim nastaví svá křídla, aby je na svém těle vynesli zpět do hnízda, a to činí tak dlouho, dokud se mláďata sama nenaučí létat. To je velmi příhodný příměr – kolikrát zachránil „na svých křídlech“ Hospodin svůj národ, kolikrát je „povznesl“ zpět k důstojnosti Božích synů. „ a dovedl vás k sobě“. Až potud Hospodin připomíná synům Izraele, co bylo. Potom přechází k druhé, podstatnější části své řeči – k tomu, co teprve bude. „Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.“

Bůh zde vystupuje se samozřejmou a nezpochybnitelnou autoritou Otce. „Budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat.“ Jako Bůh, jako Otec, má právo vyžadovat od svých dětí poslušnost. Uzavírá smlouvu a právem požaduje její zachování. A jaký bude důsledek zachování smlouvy: „Budete mým vlastnictvím mezi všemi národy.“ Vlastnické právo Stvořitele: „mě patří celá země“ na svůj vyvolený lid, vymezuje Hospodin v universálním měřítku: „mezi všemi národy“.

Je žádoucí nepřeslechnout slova 100. žalmu, který patří k dnešní bohoslužbě slova: „Uznejte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil a my mu náležíme; jsme jeho lid a stádce jeho pastvy … Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.“ Tato slova jsou pro změnu vyznáním lásky a věrnosti Boží lidu k svému Otci.

Text prvého čtení, byl, alespoň se domníván, zařazen do bohoslužby slova pro poslední větu: „Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.“

„Království kněží“ – starozákonní kněžství je předznamenáním kněžství novozákonního v evangeliu. To se už „nepřenáší z rodu na rod, z otce na syna“, jak tomu bylo ve Starém zákoně. „Svatý lid“ je takový, který je posvěcený – poslušností, vztahem k Bohu a zachováváním Boží smlouvy.

Tím, kdo vyvolil prvé novozákonní kněze, byl Ježíš – Boží Syn, když si vyvolil svých „Dvanáct“ a „dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“ (Každou, ne jen některou. Přitom tato zaslíbení neplatila jen pro oněch „Dvanáct“, ale platí pro všechny jejich nástupce, ty, na něž apoštolové, pozdější biskupové, budou vkládat své ruce a svěřovat jim poslání – povolání, být novodobými pastýři svého lidu a tím i nositeli Božích a Kristových zaslíbení.)

Základem Kristova Božího království je právě onen skrovný sbor apoštolů, zde pěkně představený, jméno po jméně. Ona jména zde Matouš neuvádí pro oživení naší paměti, to je výčet dvanácti Kristových vyvolených, kteří tvoří základ Božího království; podobně, jako tvořilo dvanáct izraelských kmenů základ Božího vyvoleného národa. (Toho národa, který přes všechna pronásledování, příkoří, pogromy a genocidy, co se jich sneslo na vyvolený Boží lid Judeje, zachová svoji řeč, písmo a víru. Tento národ, ač „nejmenší mezi národy“, přestane všechno, protože má Hospodina, který jej chrání, který jej „nosí na svých křídlech“. A proto také, přes všechno nepřátelství světa, nevymizí Judea – Židé, z povrchu země. Protože si zachová svoji víru, identitu a bude čerpat sílu z knih Písma – podobně jako později Kristův lid - křesťané, kteří se budou opírat o evangelium- „radostnou zvěst“, a čerpat sílu ze svátostí a Eucharistie – „pokrmu pro život věčný“.)

Poslední větou dnešních biblických textů je věta Mt evangelia: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“ To jsou slova, která mne oslovují. A která by měla oslovit, myslím, každého. Vždyť nikdy nebudeme sto zaznamenat vše, co jsme dostali. Darem života počínaje, přes naše osobní dary, ano i charismata. Jsme Bohem obdarováni více než štědře. Avšak, mnohé dary necháváme ležet ladem (jako bychom je ani nerozbalili), jiné bereme jako samozřejmost (máme na ně přece právo) a plody dalších si necháváme jen pro sebe. To je nejspíš hlavní smysl výše řečené evangelní věty: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“ Dary, jimiž jsme vybaveni, nemohou, co víc, ani nesmí, sloužit jen nám samým. Naše dary, schopnosti, vědění máme pro to, abychom jimi obdarovávali druhé. Jenom tím se plně zhodnotí. V „nebeské bance“ nejsou žádné ztráty, tam je nejvyšší návratnost investicí – za předpokladu, že si na svých darech nebudeme „sedět“, že je „nezakopáme do země“, jako onen nešťastník z podobenství. Pouze z toho co rozdáme, můžeme dostávat. To je „Boží ekonomická strategie“. Naše lidské banky by rozdáváním zkrachovaly; my nezištností a darováním naopak bohatneme. Kéž jsme, my všichni, obdařeni tak bohatou výbavou, neméně bohatí také svou štědrostí.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru