27.03.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Nezavírejme si "tvrdostí svého srdce" cestu k obrácení

Nezavírejme si "tvrdostí svého srdce" cestu k obrácení

Lk 15,11-32

4. neděle postní                                                      

Pozornost všech posluchačů, účastníků mše sv., zaujme bezesporu evangelní čtení o tzv. „marnotratném synu“. Není to nic divného, když uvážíme, o jak strhující tento příběh jde, jak mistrovsky vykresluje jednotlivé postavy, i kolik nám podává poučení.

Než však otevřeme kausu ztraceného a navrátivšího se syna do domu otcova, podívejme se na prvé čtení. Můžeme v něm nalézt zřetelnou paralelu. Izraelský lid, tento „lid tvrdé šíje“, tolikrát odpadlý od Otcovy – Hospodinovy smlouvy, se také „konečně“ navrací domů. Do Otcem – Hospodinem zaslíbené země; do země svých otců Abraháma, Izáka, Jákoba i Josefa. Nyní se Izrael, tento Boží lid, zpokornělý čtyřicetiletým putováním pouští a svou závislostí na Hospodinu, také vrací do otcovského domu.

Už přešel s archou Jordán – a jeho vody se rozdělily, (stejně jako vody Rudého moře). Už se usadil u Jericha v Gilgalu a obnovil smlouvu s Hospodinem, to když vykonal hromadnou obřízku (na poušti ji Izraelité neprováděli), a už „konečně“ jí chléb z mouky, vždyť nebeské many už není zapotřebí, Země zaslíbená dává svým dětem první úrodu. Tragická éra otroků a utečenců skončila - jsou doma, kam jako Boží děti patří.

Také mladší syn v evangeliu už překonal svůj ostych a jat lítostí, se vrátil domů, k otci. Tak, jako Bůh Otec odpustil svému lidu jeho nevěrnost a otevřel mu vstup do země zaslíbené, podobně i otec mladšího ze dvou synů, mu odpustil hřích a nevěru, a otevírá mu svoji náruč a vrací důstojnost syna.

Biblisté se shodují na tom, že hlavní postavou této evangelní pasáže je „milosrdný Otec“– právě toho chce Ježíš svým posluchačům přiblížit. Ovšem nám, hříšným lidem, je bližší onen marnotratný syn. Dokážeme se s ním ztotožnit – všichni jsme přece hříšníci, všichni jsme někdy nějakým způsobem utekli z domova, kde nám bylo těsno a kde jsme se cítili outsidery – i když ty naše útěky nebyly tak dramatické a zjevné. A také jsme zažili hořkost, nebo sladkost návratů – to podle toho, zda jsme byli očekáváni, vyhlíženi, přijati, či nikoli.

Proto se většina z nás ztotožní a sympatizuje s oním odpadlým, lehkomyslným a furiantským synem, který ovšem má, přes všechny lumpárny, kterých se dopustil, dobré a upřímné srdce.

A na druhé straně, je nám nesympatický starší bratr, který sice nic špatného neudělal, právě naopak, je to pracant, dříč a poslušný syn, ale nemá schopnost odpouštět, radovat se, a být velkorysý. On je obrazem farizeů a zákoníků – vždyť jim také Ježíš v prvé řadě adresuje toto podobenství.

Opakovaně k nám zaznívá toto evangelium. A opakovaně se můžeme – měli bychom, nechat se uchvátit milujícím otcem, který všechno a bezezbytku odpouští. Opakovaně držíme palce onomu marnotratnému synu, přese všechno, co natropil. A rok, co rok, přehlížíme onoho staršího bratra, který je nám jaksi nesympatický, a do toho krásného příběhu o návratu k otci a odpuštění, se jaksi nehodí. Ale on tam patří – právě jako obraz, jako příklad.

Tak předně - je starší. V té době platilo, že právo na dědictví, na majetek, má nejstarší syn. Dal-li otec podíl mladšímu synu, musel jej ukrojit z podílu tohoto staršího syna, a on to mohl vnímat jako křivdu a bezpráví. A stejně tak musel asi pěkně zuřit, když viděl, jak rodinný majetek mladší bratr rozhazuje.

Očima staršího je mladší bratr takovou rodinnou skvrnou, v jeho nitru však možná dříme nevyslovená závist. Ten mladší měl totiž odvahu udělat to, o čem starší možná jenom snil. A když si užívá satisfakci nad pádem svého bratra, tu si on, jakoby nic, přijde zpátky. A táta? Ten se snad dočista zbláznil! To, o co si já nedovolím ani požádat, to mu hned dá. Vykrmené tele! (Starší o nic z toho ovšem nikdy nepoprosil – už dopředu odsoudil otce z nepřejícnosti.) Místo aby táta toho darmošlapa vypráskal a poslal ho za posledního čeledína - on mu vrátí všechna práva a důstojnost syna, a nadto ještě udělá takovou oslavu! Starší se dusí hněvem, má pocit křivdy, zrady, ponížení, odmítnutí. Cítí se otcem nedoceněný a nemilovaný. Vždyť on je přece poslušný, on dře, on se obětuje! Skutečnost je však taková, že mu chybí to nejdůležitější: láska. Láska k otci. Všechno co dělá, koná jako povinnost, nutnost, ale chybí mu láska k otci. Nic nedělá pro otce, ale jen pro svůj obraz bezchybného, spolehlivého. Obraz, na kterém si zakládá. Vše pro vnější ocenění, nikoli pro otce. On má přece zásluhy! A tenhle darmošlap …?

V evangeliu starší bratr dopadne neslavně: Ježíš jej použije jako příklad ještě většího hříšníka, než je ten mladší vejlupek. Ježíš totiž vnímá jako největší hodnotu lásku, pravdu a pokoru. Ten mladší syn má přese všechno tátu rád. (Kdyby tomu tak nebylo, za žádnou cenu by se nevrátil do otcovského domu.) A dále - je si vědom svého selhání, lituje ho a má vůli s nedobrým skoncovat a věci napravit. Je pokorný, protože se pravdivě vidí ve vší své špíně a upřímně touží po změně. Po obrácení. Po návratu k otci. (Říká, otče, zhřešil jsem proti tobě, nic nechci, jen tvou blízkost a jistotu otcovského domu, třeba i jako nejposlednější z čeledínů…)

Takovéto upřímné sebereflexe není starší bratr schopen. On vidí jen sám sebe, je zahlcen svoji falešnou spravedlností a ukřivděností. Pro lásku není v jeho srdci místo. Tím, že nikdy neopustil rodný dům, neuvědomuje si hodnotu toho všeho, co jej obklopuje. Samozřejmost namazaného krajíce, stejně jako otcovy přítomnosti. Mladší je ve skutečnosti mnohem bohatší - on svým odloučením poznal jedinečnost toho, co ztratil.

Pro mladšího končí toto podobenství šťastně, byl znovu přijat svým otcem. Aby skončilo stejně dobře pro staršího, musel by i on projít svou cestou selhání a pokoření. Musel by uznat, že není jediným majitelem pravdy a spravedlnosti.  Musel by si přiznat své chyby a nedokonalost. Jenomže – toho není schopen. Stejně jako farizeové a zákoníci, jimž je tento příběh určen. Vždyť k nim se Ježíš obrací, když mu oni, ti jediní spravedliví a čistí vytýkají, že stoluje s chátrou a hříšníky.

Ježíš se nestaví do role soudce. Toliko nastavuje zrcadlo, aby se v něm mohl každý nalézt. Vždyť v každém z nás je notný kus staršího i mladšího syna. Tím, že Ježíš stoluje s hříšníky a napomíná farizeje, ukazuje na skutečný vztah nebeského Otce k nám, Toto podobenství je o lásce nebeského Otce k nám, jeho dětem. Lásce, která odpouští; která nehledí na naše selhání; lásce, která neměří metrem lidské spravedlnosti, ale je božsky bezmezná. Náš nebeský Otec čeká stejně nedočkavě, jako otec z tohoto podobenství, na naše obrácení, na náš návrat, na naše pokorné uznání svých hříchů.

To, že toto podobenství zařazuje církev mezi texty postní doby má svůj důvod. Pomáhá nám uvědomit si, kdo jsme, čím je pro nás láska Otcova i kde je náš skutečný domov.

V otcovském domě církve, kde nás stále čeká náš nebeský Otec, aby nám ve svátosti smíření, v níž uznáme svoji slabost, znovu a znovu otvíral svou náruč, odpouštěl naše hříchy a vítal nás doma. Neobrátíme-li se, jako ten mladší syn k Otci; neuznáme-li svůj hřích, nebude to znamenat nic jiného, než že dáváme přednost své pýše před svým Otcem. Anebo, jako starší syn, zůstaneme-li si hovět ve svém pocitu vlastní spravedlnosti a bezhříšnosti, budeme jako farizeové, kteří nepřijali velkorysost Otcovské lásky, a zůstaneme vlastní vinou bez odpuštění. Postní doba je dobou obrácení – obraťme se! Nejprve do svého nitra, uznejme s lítostí, že jsme slabí a chybující; hříšní a nedokonalí a pak jděme se slovy upřímné lítosti k Otci. On nás přijme. On nám odpustí. On nám vrátí důstojnost Božích synů. Jak? Ve svátosti smíření. Oním: odpouštějí se ti hříchy, se nám otevře cesta do Božího království a Otcova náruč. Nezatvrďme se, jako starší syn, ve své pýše, sebestřednosti a sobectví. Nezavírejme si „tvrdostí svého srdce“ cestu k obrácení, cestu k návratu domů.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru