05.01.2017, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Nezapomenutelné Vánoce

Nezapomenutelné Vánoce

Na Vánoce dlouhý noce. Tak dlouhý, že žádné polínko v naší peci rána nedočká. Od úsvitu až do večera se najde vždycky chvilka, kdy mezi nějakou prací pro blaho rodiny odskočím přinést úlitbu řeřavému srdci domova a nasypu do kotle pár špalků jak granule kočkám do věčně hladové misky. Ale noc si žádá větší oběti. Odtrhnout od snů a rozespalého člověka ve vyhřáté posteli peřinu, nechat ji chladnout co tělo umrlého nebožtíka a vydat se do třeskutého mrazu přes dvůr do kotelny. Tam splnit peci její tajné přání, rozžhavit ji doběla a pak se vrátit zase zpět, teď už ovšem do náruče arkticky dýchající duchničky a ke zbytkům ojíněných snů. Vánoční svátky stárnoucího otce, kterému už nějaký čas nejmenší členové tlupy říkají dědo, jsou už mnohem klidnější než v dobách, kdy naše malé děti zapalovaly svíčky i s vánočním stromkem, propalovaly prskavkami dřevěnou podlahu a při sfoukávání adventního věnce přivodily rozpáleným voskem celé shromážděné rodině popáleniny třetího stupně. Ale přece jen nebyly ty letošní svátky zas až tak úplně nudné jak prezidentské novoroční projevy. I veselé a úsměvné chvilky se dostavily. Kupříkladu když byly mnohé dárky rozbaleny a já nesl do kotelny spálit půl papírnictví, do kterého děti obalily vánoční nadělování, jsem plameni neodevzdal papírovou krabičku od čaje, kde moje periferní vidění spatřilo na poslední chvíli něco, co si člověk v nálevovém sáčku v hrníčku nezalévá každý den horkou vodou v touze po heřmánkovém thé. V krabičce byl dárek od ježíška v podobě krajkových dámských kalhotek. A málem se chudák omylem dočkal pohřbu žehem. Putování tohoto skromného oděvu se v mnohém podobá putování medových perníčků. Obojí procházelo mnoha rukama v dobré víře, že dělají to nejlepší. Teď tedy jedny ruce rozkošný hadřík odnesly z obchodu domů. Ovšem složený byl tak malý, že by se vešel i dvakrát do Popelčina oříšku, leč pod stromečkem by byl tím pádem neviditelný. Proto putoval do krabičky od čaje, která se díky balicímu papíru se stromkem a hvězdičkami proměnila v dárek. A ten pak jiné ruce složily spolu s valníkem dalších dárků pod vánoční smrček. Aby další ruce po zazvonění ježíškova zvonečku začaly rozdávat dárky svým novým majitelům. Jejich ruce pak dárek rozbalily a položily na hromádku, kde se dárky postupně vršily. Ovšem nevršily se jen dárky. Mnohem víc se vršily jejich papírové obaly. A tak další pečlivé ruce přemístily papírové obaly do krabice, určené ke spálení v kotli. Včetně papírové krabičky od čaje. Naneštěstí ale i s dárkem uvnitř. Nevědomost hříchu nečiní, říká se. Já pak odnesl svýma vlastníma rukama papíry k peci a tam je postupně odevzdával plamenům. Málem jsem učinil totéž i s krabičkou od čaje, kdyby z ní na poslední chvíli nezavlálo bílé krajkoví spodničky jak prapor válečného vyjednavače. I přes nebezpečí, že mi oheň bude bolestivě depilovat ruku, jsem krabičku vyrval plamenům ze spárů a dárek putoval zpět k šťastné majitelce. Že bývají Vánoce plné takových silných a překvapivých zážitků, to se tak nějak už samo sebou předpokládá. Ovšem ten další letošní nečekaně překvapil a byl mnohem silnější než ty jiné. To když se mi z dvoumetrové hromady špalků při odnášení do kotelny jeden pěkně vypasený jedinec trefil přesně do palce na pravé noze s razancí napoleonské dělové koule. V té chvíli bylo jasné, že k pitralonu a kapesníkům mi letos pod stromeček přibude ještě i rentgenový snímek mého nového nechodidla. A z očekávaných šťastných a veselých se neočekávaně stanou navíc i nezapomenutelné Vánoce.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru