Nezabouchněme si dveře do Božího království
Jan 10,1-10
4. neděle velikonoční
Čtvrtá neděle velikonoční, kterou dnes slavíme, má svůj vlastní název. Říká se jí: „Neděle dobrého pastýře“. To má svůj důvod: v textech evangelia, ve všech třech liturgických cyklech čteme z 10. kapitoly evangelia sv. Jana, kde o sobě Ježíš prohlašuje, že je pastýř, co víc, pastýř dobrý.
Tak kupř. v cyklu B čteme: „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.“ V cyklu C: „Moje ovce slyší můj hlas“, „já je znám a ony jdou za mnou. Já a Otec jedno jsme.“ No a letos, v cyklu A, jsme slyšeli: „Já jsem dveře k ovcím …“ a také: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“
Nazvat se dveřmi, to nezní nijak lichotivě, ale – dveře jsou důležité a nepostradatelné. Jimi se vchází – bez dveří není možné nikam vejít. Dveřmi k ovcím – k Božímu lidu, je Ježíš. To je tak výmluvné. Kristus je prostředníkem; je tím, skrze něhož je možné vejít – do ovčince, který dává bezpečí. K ovcím, které jsou jeho milovaným stádem, pro něž a za něž se obětuje. Je tím, skrze něhož je možné vstoupit do prostoru Boží lásky a milosrdenství. Ježíš v dnešním podobenství mluví i o tom, kdo dveřmi nevchází. Kdo obchází kolem, vkrádá se a loupí. Mluví o zloději, o lupiči. A my si snadno domyslíme, jakého záškodníka má na mysli. Satana. Zlého ducha. Toho, který „jak řvoucí lev obchází a hledá, koho by pochytil“ (1Pt 5,8) Který chce vyrvat bezbranné ovce z pastýřovy ochranné náruče. My jsme, obrazně, ovcemi Kristova stáda – a nemusí nás to urážet. Přirovnání k ovcím na nás v mnoha ohledech „sedí“. Jsme, stejně jako ony, svéhlavými, (jak často se snažíme vymanit z jeho péče); stádními (sociálními) tvory odkázanými na stádo (společenství – ať rodiny, či církve). Jsme tak snadno zranitelní (zlým duchem, svým hříchem). To, že se k nám Kristus hlásí, že se prohlašuje našim pastýřem, co víc, pastýřem dobrým, je naší výsadou. Jsme jeho. Ví o nás a stará se o nás. O každého z nás. Vždyť: On přišel: „abychom měli život a měli jej v hojnosti.“ Abychom měli život – abychom žili; dobře žili, životem naplněným, smysluplným; životem v hojnosti, a s příslibem života věčného.
Kristovým slovům, k jeho přihlášení se k roli dobrého pastýře, předchází krásný (a známý) 23. žalm, připisovaný Davidovi, tomuto pastýři a králi izraelského lidu. On volá, možno říci i jásá, nad tím, že „Hospodin je jeho pastýř, v němž není nedostatku“, žádného strádání. Žalm, v němž David skrze svoji osobní zkušenost pastýře, připisuje Hospodinu vlastnosti toho nejlepšího pastýře. Toho, který bezpečně vodí stáda na svěží pastviny; který je napájí dostatkem tolik potřebné vody; pečuje, aby měly všeho dostatek. Který je ochraňuje na jeho cestách temnými údolími, (jimiž je třeba projít stádu i nám). Olejem chrání jeho hlavy před parazity i nebezpečím úderů beraních rohů (zvyk mazat ovcím hlavu olejem jako odpuzovačem hmyzu a beranům rohy při páření, aby se nezranili). David dobře znal život pastýře, jeho oslava Hospodina jakožto nejlepšího pastýře, není jen poetickým obrazem, ale oslavou Hospodina. A pro nás, lid novozákonní, je „Pastýřem dobrým“ sám Kristus. Ne proto, že se jím sám nazývá, ale i pro naši zkušenost. My se v obrazu ovcí můžeme tak snadno najít, (kdo má zkušenosti s chovem ovcí, mi dá jistě za pravdu.) Tady však nejde o nás, jde o Krista. Pastýře dobrého. Toho, který se dnes pasuje do role dveří, toho, skrze něhož lze vejít do jeho ovčince (tj. církve) a který je pro církev ochranou, stejně jako zavřené dveře stájí před zloději, dravou zvěří a zimou. On nás chrání! To je hlavní poselství této neděle „Dobrého pastýře“. On nám dává život! Život v bezpečí. V hojnosti všeho potřebného. On jde před námi a ukazuje nám cestu. On nás vyvádí z našich životních temnot ke světlu. Ze tmy hříchů do světla Božího odpuštění. Z beznaděje a zoufalství k radosti a pokoji. Ze smrti k věčnému životu. Tolik, a ještě mnoho jiného, si lze představit, dosadit, pod obraz Krista, jako dobrého pastýře.
Teď by bylo na místě položit si otázku, jak jsme na tom my, jeho stádce? On, jako dobrý pastýř o každém z nás ví. Zná nás jménem, volá nás naším jménem a my, chceme-li – a kéž bychom chtěli – slyšíme jeho hlas. Můžeme s důvěrou jít za jeho hlasem. On nás nikdy nezavede na scestí, on nás vede k výšinám. Na svěží, hojné pastviny. Svého slova. Svého stolu. Své lásky. Svého milosrdenství …
Kristus se nám představil jako pastýř dobrý – a jím skutečně je. A co my? Snad každý z nás nese za někoho, za druhé, odpovědnost. I my jsme v přeneseném slova smyslu pastýři. Mohli by o nás druzí (my sebe jen těžko můžeme hodnotit) říci, že jsme dobrými pastýři? Kristus nám dává bohatou inspiraci. Stručně shrnuto, být dobrým pastýřem vyžaduje: otevřený přístup k druhým, osobní vztah důvěry, ochranu a doprovázení
Otevírat se druhým - nebýt uzavření sami v sobě a nežít si jen pro sebe. Nezabarikádovat se ve svém sobectví a ve své lhostejnosti. Přijímat druhé - a to i s jejich chybami a nedostatky; přijímat je takové, jací jsou, nekritizovat a nemoralizovat, ale naopak, vést a pomáhat. Být vstřícní, ohleduplní, tolerantní, a současně pevní a pravdiví ve svých postojích To všechno, a ještě mnohem více, se skrývá za příměrem: být dobrým pastýřem.
Jestliže o sobě, samozřejmě obrazně, dnes Kristus řekl, že je dveřmi, tak co vzít za kliku a otevřít? Projít s Kristem do jeho ovčince, svěřit se do jeho péče, a na oplátku být poslušní Jeho hlasu. On, Dobrý pastýř, na nás čeká. Nezůstaňme ve své pošetilosti a pýše stát před Jeho dveřmi. Neopouštějme Jeho stádce – církev, a pro svou nevěru a lhostejnost si nezabouchněme dveře do Jeho ovčince – a do Božího království.
Jiří Vojtěch Černý
